Po odpočinkovém dni, kdy se Jára byl podívat se Zuzkou na jejím pracovišti a Jirka nabíral síly na další výjezd, se udělal krásný slunečný den a tudíž padlo rozhodnutí, že pojedeme k moři, na místo, kterému naší blízcí říkají Špička.    

      Je to mimo záliv, tedy otevřené oceánu a jak prohlásil Jirka, mezi námi a Antarktidou byl jen oceán.  Cestou jsme si prohlédli jeden z majáků a dorazili na pláž. Bylo tam v jednom málem zálivu dost lidí, kteří se bavili velkými vlnami, kterými se nechávali vynášet na břeh. Tahle činnost nebyla podle mého gusta, velké vlny na pláži čeří písek a ten mi nebyl příjemný a proto jsem chvíli odolávala vábení Jirky i Járy, že" vlny nejsou nic moc, ať jdu do vody..." Pak jsem si ale řekla, že už v životě podobná příležitost být nemusí a co že je troška písku... a tak jsem šla.

.

     Do vody mne vtáhnul Jirka se slovy, že tady za tím skalním zubem žádné vlny prakticky nejsou - a v té chvíli nás jedna z těch „prakticky neexistujících“ vln srolovala a prásk! vyplivla na břeh - Jirku bez kloboučku a hlavně bez brýlí, které neodložil:-)…

     Pak jsem jen oznámila, že do vody půjdu, ale trošku dál, aby mne to nevyplavilo ven a to se nelíbilo jim a asi ani Jirka už neměl chuť se nechat vlnami vyplavovat do písku, a tak jsme se my dva jen courali po pláži a nechali vyblbnout Járu - ten si to vychutnával za nás za oba.      

.

.

...

.

     Pobřeží tam bylo hodně členité, voda se zakousávala do skal a vytvářela bizarní tvary a jeskyně...

.

     Rozložila jsem jeden list vyplavené chaluhy a přemýšlela, jak si ji vzít do své sbírky „rabiše“. Ale nápad se nějak nedostavil… Nasbírala jsem spoustu dalších kamínků a pak řešila stále stejné dilema, který si nechat. Jára se konečně vyřádil a šli jsme se dlouhý kus projít po pěšině nad mořem boříce se do písku a pozorujíce přímořskou flóru a faunu. Občas jsme sestoupili dolů na pláž a pak jsme si všimli, jak se začínají kupit mraky - voda ve slunci krásně jiskřila - mám to před očima pořád....     

.

     Na zpáteční cestě jsme vyšlápli na jakousi rozhlednu, zase ta jiskřící voda....  a zapadající slunce nás pak už jen nahnalo do sladké sprchy a návrat - byl to nezapomnutelný den. Doma hledal Jiřík staré brýle a Dáša se divila, kde nechal ty nové - neměl ponětí, kde by mohly být :-).

     Následující den se neprobral do slunečna a tak se Dáša s Jirkou rozhodli nás dovézt do dalšího pralesa. Jeli jsme zase ven z města, pastvinami nahoru do hor. Zde byly místy vysázené naše známé jehličnaté lesy - krásně v řadách.

     Na vyhlídce nahoře nezbytné žrádelničky a suvenýry, tak jsme si protáhli kostry a nadechli se čerstvého vzduchu. Prohlédli si výhledy a občerstvili se kávou. A sezhora jsme sjížděli zase níž na místo, kde naší blízcí věděli o nádherných obrovských stromech.

.

.

     K ním jsme došli porostem kapradí - Dášenka šla první a prodírala cestu pavučinami nataženými mezi kapradím přes pěšinu. V kapradí bylo příšeří, bylo dost husté a mělo poměrně hodně uschlých listů, které visely podél kmenů porostlých zase nějakými epyfitickymi kapradinkami. Stromy byly opravdu velkolepé. A tady v tom pralese jsem si sebrala dvě kůry, slouplé z eukalyptů - jedna je šedobílá, duha je do červena zbarvená.

      A pastvinami jsme zase jeli do Melbourne.

     Po sjezdu dolů se střídaly pastviny s vinohrady - mimochodem, tady asi vinohrady brání před škůdci pokrytím nějakými tkaninami, nebo plachtami - úplně zblízka jsem si nemohli prohlédnout, co to je a jak je to husté. Ale jako bananovníkové plantáže měly banánové hrozny pokryté nejčastěji nějakým modrým pokryvem (asi i banány v tom nějak zrály), tak celé velké vinice měly révy pokryté bílým a nebo zelenavým pokryvem...

Anna