Piš, piš, nebo té sežere myš. Tak pravila Daniela a mě nezbývalo, než psát a teď vám předložit naše nové zážitky. Moje manželka Joanne i já rádi poznáváme cizí země. Cestujeme coby nezávislí cestovatele s ruksakem, používáme stejný způsob dopravy jako domorodci a spíme většinou ve stejných hotelích jako domorodci.
Jednak je to levnější, jednak si myslíme, že poznáme dotyčnou zemí lépe, než s cestovkou.
Minulý rok, když jsme byli na dovolené v Laosu, však začala má drahá žena brblat. Že jsou i jiné kontinenty než Asie a že jsou některé dokonce blíž a tak podobně. A protože měla (jak jinak a jako vždy) pravdu, vydali jsme se do Jižní Ameriky. Náhoda chtěla tomu, že se nám do rukou dostal pochvalný článek o Ecuadoru. Prý zajímavá země s dobrou dopravou a nejrůznějšími druhý kultur a podnebí. Bylo rozhodnuto.
Z Vancouveru jsme vyrazili na krátký let do Seattle až v odpoledních hodinách. Zjistili jsme totiž, že když tam přenocujeme, tak nejen že ušetříme 200 dolarů na letenkách, ale navíc nebudeme muset vstávat na další let už ve 4 ráno. Hotel v Seattle stal jen 40 dolarů a tak se z nás stali šetrní boháči, kteří se navíc dobře vyspali. Ranním létem společnosti United jsme se dostali bez problémů na letiště George Bushe (seniora) v texaském Houstonu a za hodinu už jsme byli na cestě do Ekvádoru.
Chtěl bych podotknout, že jsme svou cestu nastoupili v polovině ledna, tedy krátce po teroristickém útoku onoho pána s trhavinou ve spodním prádle. Mnoho lidí nám říkalo, že cesta přes Spojené státy bude svízelná, že strávíme hodiny při bezpečnostních kontrolách a že proto zmeškáme letadla. Nic z toho se ale nekonalo.Nejdelší fronta byla 10 minut, všichni celníci a pracovníci bezpečnostních agentur byli slušní a i když někteří vypadali unaveně, dokázali se často usmát nebo zažertovat. Takže: palec nahoru!
Hlavní město Ekvádoru, Quito (cti kito), leží ve výšce 2800 metrů nad mořem. Tedy ve výši vrcholu Gerlachovky. Jak vypadá takové přistání v hornatém terénu, ukazuje tenhle záběr na youtube:
Quito leží těsně pod rovníkem, takže jsme překročili rovník - sice poprvé v životě, ale bez jakýchkoliv ceremonii.
Bez ceremonií a rychle jsme i vyzvedli ruksaky, prošli celní a pasovou kontrolou a skočili do taxíku, který nás za 5 dolarů vezl prázdnými ulicemi do našeho hotelu. Ty prázdné ulice nás trochu překvapily, protože bylo teprve 11 v noci a Quito má 1,4 milióny obyvatel. Nejspíš ti zdejší obyvatelé chodí spát se slepicemi.
Minuli jsme také velký digitální teploměr, který ukazoval pouhých 14 nad nulou. Nojo, v takové výšce nemůže být horko ani na rovníku... V hotýlku Chicago, který jsme měli zamluvený přes internet, jsme zazvonili, od rozespalého recepčního koupili láhev pitné vody, láhev piva Pilsener a vyškrábali se do našeho pokoje ve 3. poschodí. Říkám vyškrábali, protože ve výšce 2800 metrů se do schodů běhat nedá. Ten náš pokoj byl fajn, asi nejlepší v hotelu. Velký, čistý, s balkonem, za 20 dolarů přímo perfektní.
V noci nás sice trochu rušila auta, projíždějící šílenou rychlosti po úzké ulici Rios a pak i několik rvaček, ale jsme spali dobře.
Ráno nás čekala snídaně na střeše hotelu, se sluníčkem a krásným výhledem na město i okolní hory; a pak už nezbylo, než vzít do ruky průvodce Lonely Planet a jít se podívat, co je to vlastně za zemi, tahle Republica del Ecuador...
Tak, a příště zas další zážitky z našeho putování :-)
Mikin a Joanne,
ze země zimy a sněhu
Tak piš co bylo dál a nějaké pěkné snímečky!
Pis dal, tise zavidim, jizni Amerika je muj sen... ale vážně - koka je holt na něco vážně dobrá. Při začínajících krčních obtížích brát po lžičkách. Třeba.
