Dál naše cesta pokračovala a skončila v Melbourne - jeli jsme přes noc a musím podotknout, že tento noční přejezd byl pro mne nejtěžší. Opěrky pro hlavu byly docela mizerné, spát se na nich nedalo a protože silnice jsou v noci opravdu osvětlené jen tím jedoucim busem (a tedy nebylo ani nic vidět kolem) - bylo to nekonečné.
Za ranního rozbřesku jsem pozorovala míjející krajinu a pak jsme dorazili do Melbourne, Zde jsme se měli setkat s našimi milými, leč nikde nikdo, chodili jsme od jednoho východu k druhému, dovolali jsme se jen na záznamník, a když už jsme uvažovali, že pojedeme tedy MHD, tak se konečně naši objevili, našli mě u báglů, Jára zatím kdesi cosi plašil - počkali jsme na něj a jeli domů.
Sprcha mě zase postavila na nohy, a pak nám Jirka s Dášou řekli, že denně sledovali pečlivě zprávy, protože nás nechtěli znepokojovat před naším samostatným odjezdem, ale že jsme se vypravili do Queenslandu v době dešťů a hlavně hurikánů, a proto měli obavy.
My jsme vyprávěli, Jára ukazoval fotky, nad jednou se s Jirkou třískali, páč se můj synek pokusil mě zachytit v choulostivé pozici - v přírodě, kde nikdo nebyl, jsem si rozepínala halenku. Ale jemu se nepodařilo mě zachytit rozepnutou, stihla jsem halenku přehodit, ale zato zachytil můj výraz, odpovídající jeho zákeřnosti. Nu, brácha Jirka mě na snímku ani nemohl poznat:-). Pak, protože se rozzářil nádherný den, jeli jsme k moři, a vlastně u toho mola jsme se tentokráte ráchali - bylo tam ale daleko do moře stále mělko, což jim oběma nevadilo v tom, aby mě přísně drželi u břehu.
Prostě plavání jsem si tam neužila, to tady na přehradě a nebo na jezeře si záplavu daleko lépe, protože mi do toho nikdo neječí - a děti když tak plavou se mnou.
A teď jsem si na něco vzpomněla, přátelé moji, teď mi něco naskočilo...
Jednou, to děti byly malé - takových 7, 9 a 11 let, jsme byli na Nechranické přehradě. Synek se mě zeptal, zda ji přeplavu, a já odvětila, že ano - a oni, že teda jdeme . My čtyři jsme měli jedno lehátko, které ucházelo, ale vydali jsme se všichni hromadně na protější břeh. Menší děti se střídaly na lehátku a já se synem jsme jen plavali. No, na protějším břehu jsem toho měla dost, byla mi zima, ale představa obcházení přehrady zpět bosky ( hráz Nechranické přehrady je dlouhá nějaké 3 km..) mě zahnala zpět do vody na zpáteční plavbu. Nejstarší se rozhodl pro návrat pěšky a tak jsem na přehradě zůstala jen s těmi menšími a jedním lehátkem, které jsem teď během plavby přifukovala ...
Když jsem konečně doklopýtala na deku, tak mi byla děsná zima a skoro mdlo, měla jsem toho až po krk. Ti dva se osušili a převlékli, napili, najedli a ožili, byli fit hned. Nejstarší také - já ne. Klepala jsem se, zahalena v osušce a v té chvíli se zvedl mírný vánek. Nejdříve se voda jen zčeřila, ale větérek zesílil a z vlnek se udělaly vlny a mne náhle došlo, jaká jsem to byla káča nerozumná, moc ráda bych věděla, co bysme asi tak dělali v těch vlnách - být ještě někde na prostředku....
Proto jsem v Aussii vcelku disciplinovaně občas poslechla nabádání Jirkovo, tamější moře jsem neznala a jeho první tvář dostatečně, společně s tímhle zážitkem, varovaly. Pozorovali jsme hejna malých rybiček, sbírali miniaturní mušličky, seděli v písku a vyhřívali svoje staré kosti a střídavě se chladili ve vodě - v Melbourne nastávalo zimní období a teplota byla asi jako u nás v létě - pokud bylo slunečno a vítr šel od severu, bylo nad 30, pokud šel vítr od jihu, byl chladnější, ale snad tam pod 20 nebylo nikdy, ani za deště a zamračena.
A tady se asi zmíním o celkovém dojmu z Austrálie.
Je tam všechno, úplně všechno jinak. Chodi a jezdí se vlevo, na severu je horko, na jihu zase zima, vlaky a busy se potí zvenku, dělalo mi potíže otevírání dveří na levou ruku - to mi nějak nešlo - zejména tam, kde bylo nutné se nějak zalícovat, mi trvalo docela dlouho než se mi to povedlo a další dobu zase trvalo odlígrování. Lidé tam jsou milí, ochotní a naprosto klidní, žádný spěch a chvat, jednoznačně všude klídek a pohoda.
Za peníze člověk dostane obrovské porce a myslím, že vlastně absolutně všechno.. - a také si tam nikdo nedovolí nějak okrádat a švindlovat. Ovoce a maso jsou přírodní, voňavé, maso velmi šťavnaté a chutné - vlastně všude volně v krajině jsou volně pobíhající stáda skotu, koní, a ovcí - pozemky jsou většinou ohraničené jen vodorovnými kládami nebo drátem. Na pastvinách, které byly spálené asi letním žárem. se zelenala pítka - většinou malá jezírka, nebo rybníčky .V jejich okolí byla tráva zelená - jinak byla už všude suchá. Teď pochopitelně nemluvím o tropech, ale o Victorii.
Stromy jsou stálezelené, ale jejich zeleň je temná, jakoby unavená, ne svěží. Opadávají průběžně. Bratr má na dvorku mj. velký citroník, který současné stále kvete, dozrávají na něm a odpadají přezrálé plody, které ani nestihnou sníst - tvrdím, že jejich citróny jsou daleko méně kyselé, než ta podtržená umělina u nás koupená.
Moc se mi líbilo, když vyprávěli, že australské občanství jim bylo obřadně uděleno a zároveň jim byla předána sazenice australské dřeviny. Jejich povinnosti bylo ji zasadit a pečovat o ni, a tak rozšiřovat původní vegetací - jim se to podařilo, z jejich sazeničky je velký keř s krátkými ale tlustými jehličkami...
Další den jsme si udělali výlet do přírodní rezervace Wilson´s promon. Jeli jsme pastvinami do rezervace. Na pobřeží jsme na jakémsi placku pro auta svačili a slétlo se k nám hejno červených papoušků. Sedali nám na ruce, na hlavy, družili se s námi, dokud jsme jim dávali kousky řízků; na chleba se nám ale vykašlali a opustili nás.
Vyšlápli jsme si na kopec s překrásným rozhledem na velkou část pobřeží. Cestou dolů jsme na cestě potkali dva hady, tak jsme si je zvěčnili; prvně jsme viděli pozůstatky požáru bushe. Je zajímavé, že spálené stromy opět obrážely.
Vypadalo to jako u nás opadané stromy obrostlé břečťanem - lépe řečeno, to tohle připomínalo.
Pak jsme zašli na pláž s úžasně jemňounkým bílým pískem - ten byl opravdu zvláštní, představte si - pokud jsme při chůzi trochu sekali nohama, tak pískal... Já jsem si vyprávěla s bratrem a Jára se bavil sběrem a focením. Bylo to moc hezké...
Na zpáteční cestě jsme potkali první volné klokany a zvířátko - wombat - plaché ani moc nebylo, nechalo se pohodově fotit.
A už za tmy jsme dorazili z krásného výletu zase zpět domů, kde na nás čekala Dášenka s báječnou večeři.
Anna
nebo dlouhosrstý žíhaný bulteriér 