Ráno jsme bystře povstali, s oblečením jsme si nelámali hlavu, kraťasy a trička a už jsme klusali na nádraží - tentokráte normální vlak, žádná turistická atrakce. No a z vlaku jsme si prohlíželi rozsáhlé předměstí Sydney a juchali na kýžené Modré hory...

     Dojeli jsme do výchozí stanice, vyhupli do mlhy a ouha, ona nebyla teplá, byla to taková typická horská mlha, vlhce vlezlá a pokud zavanul větérek, tak to nepříjemně chladilo. Jára byl hladov a tak prohlásil, že se jdem ohřát a nasnídat; obsluhovala nás zcela jistě Italka, typická zjevem i italským temperamentem. Najedli a napili jsme se a vyšli ven - bylo malinko snesitelněji.

     Jára z nějakého bedekru studoval možnosti a já zahlídla stařičký patrový londýnský autobus a chtěla jsem se jim svézt - bylo mi vyhověno a pak jsme všechny naše přejezdy jezdili v Modrých horách jen tímto dědečkem autobusem. Docela nezapomenutelný zážitek, když jsme seděli nahoře a na uzounkých klikatých cestách se bus nakláněl, sténal a hekal v zatáčkách - se skoro divím, že se nezvrhl :-))

     Modré hory nesou svůj hrdý název právem, jeví se namodrale ve výparech éterických eukalyptových olejů. Hrají všemi barvami našeho podzimu - jejich skály jsou od žluté přes oranžovou až do červené, staré, zvětralé, bizarní s mnohými malými vodopády. Jsou v nich úzké pěšiny, různě pospojované ve stěnách žebříky a schody, někde je přeprava lanovkou a mezi jednotlivými zajímavými a krásnými místy se lidé přepravují busy nejrůznějších stáří a stylů - takhle ještě využijí vysloužilců a nechají si zaplatit jejich údržbu.

     Na začátku našeho putování po Modrých horách jsme se nechtíc zařadili za nějaké nejspíše Italy - ti snad všichni (a byla jich grupa asi pětičlenná), vždy hned po vyhupnutí z busu měli okamžitě zapálené cigarety a smrděli jimi - tak jsme je předešli. To moc práce nedalo, protože dámy si vyrazily do Modrých hor v lodičkách!! Po těch skalách bych v nich opravdu ráda šlapala, haha, znám to, kdysi v době mladí nezralého jsem se omylem v jehličkách promenádila po Sněžce. :-)))

     Ale zakopávali jsme o ně opakovaně a mne osobně tedy dost vadil jejich cigaretový puch a koneckonců i omezování jejich tempa, vždycky se za nimi udělala fronta jak na maso a celá ta fronta musela čichat jejich dým, modrý jako hory. Pak jsme je ale kdesi setřásli.

     Fotka dvou čarodějnic (moji maličkosti a skalního útvaru),nevyšla, ale něco fotek vyšlo. A já osobně mám nezapomenutelný zážitek. Po Aussii jsme často potkávali keře, které měly květy a i plody stejné - květy červené - jasné řvavě červené a tvarem dokonale připomínající štětky na čištění lahví! a plody tvarové stejné, trnité štětky, ale dřevité.

     No, a já, žena - sběratelka, pořád nemohla přijít na to, jak si tuto vzácnost dopravit domů. Až na jedné skále jsme potkali lavičku, na níž mě Jára posadil za účelem lapnuti dechu a sám že se vypraví jako průzkumník zjistit další trasu.

     Pochopitelně, jakmile jsem popadla dech, tak koukám, vedle lavičky tento keř a na něm plod, který z nějakého důvodů měl ony trny jen naznačené, ale nevyrostlé. Musím ještě podotknout, že můj syn nesouhlasil s mou sběratelskou vášní, a tak jsem sbírala vcelku potají. A připomínám, že do Modrých hor jsem jela jen v kraťasech a tričku bez kapsy...

     Ale tenhle úlovek jsem tam prostě nechat nemohla, tak jsem se natáhla a jala se ho odlamovat. Květena v Aussii asi musí vzdorovat hodně velkým strastem a nepříjemnostem - ta šiška tam držela jak židovská víra. Já kroutila, táhla, rvala a pořád nic. Dosáhla jsem tam jen jednou rukou - na té stěně vám bylo místečko sotva jen pro tu lavičku a keř už byl za ní a ve stěně.

    No, chybělo dost málo, když šiška povolila, abych já neskončila dole, ale úlovek jsem měla a neměla jinou možnost, než před synem ho úkryt do podprsenky - sice šiška neměla tak dlouhé trny jako má štětka na láhve, ale rozhodně příjemná moc nebyla :-)).

     Pak jsme se šli podívat na Tři grácie, pak na kaskády a tady se na cestu vynořila ze zeleného porostu postava rodu ženského, v klobouku se závojem, obalená, zelená  - něco mezi vílou a skřítkem Alpínkem. Měla nějakou květenu naškubanou, nevím k jakému účelu, ale celkově působila nadpozemsky - možná její úlovek byl úplně přízemní, nevím, můj drahý biolog nezklamal, nevěděl víc než já -))), O kaskádách jsme si pak dole řekli, že jsme asi nenašli, ale při návratu jsme je objevili, opravdu přírodní krásné kaskádovité padání vody - působivé.

Moc se mi líbily Modré hory... jsou to krásné útvary.  Pak se pochopitelně s východem slunce oteplilo a mlha jen podpořila prádelnovitý vzduch.

     Na Austrálii je podle mne nejlepší to, že i na hodně turisticky frekventovaných místech je v porovnání s námi takřka liduprázdno. Například - když jsme se vymanili od těch Italů, tak pak už jsme jen sporadicky někoho potkali. Bylo tam opravdu překrásně... Protože je v horách dost vody, byla tam i šťavnatá zeleň, ne taková ta unavená trnitá. Nádraží tam bylo postavené s nadchodem přes koleje a tak jako všude čisťounké a ještě jsem byla u vytržení, že všude, opakuji, že všude byly WC - různé, suché,, plechové, normální i lepší až přepychové - a navzdory proslulé suchosti kontinentu - všechny byly čisté, a zcela zadarmo!!!! Byly na plážích, byly v Modrých horách, v každičké i sebemenší obci, v rezervacích, v bushi, prostě ani jednou jsem nemusela do přírody, ač jsme jinak hlavně přírodu preferovali a vyhledávali :-))).

     A den se zase naklonil a my juchali zpět do Sydney, večer jsme se ještě prošli večerní metropolí - zde zase gejzíry reklam a neonů a světel a mraky lidí, hlavně šikmookých. Příjemné bylo, že jsme sprchu měli na pokoji a nemusela jsem nikam jít, oráchla jsem se a pak už jen před námi byla dobrá noc...

Anna