Další den jsme se rozhodli, že se jen tak proflákáme po Sydney. Šli jsme opět na proslulý most a Jára měl ambice vylézt si na horní zábradlí, klenuté nad vozovkou mostu. Říkal, že jsou tam hlavně šikmoocí a jako brabenci šplhají nahoru, ať tam jdu.

     Já nechtěla dělat stejnou brzdu jako včerejší Italové a tak jsem odmítla - přemluvila jsem ho, ať jde sám, já že se projdu přes celý most sama a v klídku.  Dal si říct a rozdělili jsme se po vyslechnutí jeho připomínek a nabádání. Tak jsem došla na protější konec mostu, kde jsme se měli sejít, ale Jára pořád nikde, chvíli jsem čekala a pak mi došlo, že vlastně tam nikde nikdo jaksi nesestupuje.... Tak jsem se stejně beze spěchu vrátila zpět, Jára tam ještě nebyl a tak jsem čekala, až se vynořil se smíchem, že dobře, že jsem si prosadila svou. On po zjištění vstupného - 180 dolarů, po němž ho teda zcela přešla veškerá chuť lezení po zábradlí, navštívil jen pilíř mostu, kde si prohlédl dobové dokumenty z jeho stavby. Prý ho stavěli současně z obou stran a nakonec se setkali uprostřed.

     Oba jsme tedy nakonec byli spokojeni a tak jsme táhli "historickou" částí poblíž mostu. Zakopli jsme o hospůdku, která se chlubila, že je nejstarší v Sydney a tak jsme se stavěli na pivo - Jára pivo, já ho nedostala, protože moje dítě moc dobře vědělo, že po pivu mi těžknou nohy a tak, aby umlčel moje protesty, volil kompromis - zázvorové pivo. Teda, k pití to bylo, ale proč to nese název pivo, to jsem nepochopila dodnes :-)).

     Tam jsme chvíli vydrželi, a pak jsme nahlíželi do luxusních obchodů - pečlivě se tam uvnitř udržovala ona různá historická výzdoba, štuky a okna a dveře, většinou měli i nábytek uzpůsobený době vnitřku historického domu, na něj z venku klidně postavili další, už ne historickou mrakodrapovou nástavbu - pak jsme se šli najíst na nádraží nějaké ty tortilly, co nám chutnaly a znovu kolem Opery a ponořili jsme se do centra mezi mrakodrapy - jsou fakt velkolepé.

     Myslím, že je správný výraz ponořili - v té záplavě betonu si člověk připadá jak pár metrů pod vodou. Přistihla jsem se, jak uvažuju o tom, jak je vlastně možné, že „holka z Poohří" je najednou u protinožců, v zemi, o níž jen věděla, že jsou tam klokani, a že její vlast zdejšího technického pokroku dosáhne až dááávno po její smrti.

     Jo, ještě tam na nějaké třídě podél parku vlály duhové vlajky a teď už nevím, zda se chystal a nebo proběhl nějaký gay pochod. A na velkém prostranství se najednou ozvala ryčná pochodová hudba a začali se tam hemžit námořníci, tak jsme setrvali, zvědavi, co to bude a poměrně za chvilku bylo.

     Nějaká slavnostní vzpomínková akce na námořníky, padlé za války. Tady jsme se s Járou rozdělili, on chtěl fotit a musel na schody na slunce a já se držela ve stínu. Stála jsem za starší dámou, která si z kabelky vyndala starou fotografií, políbila ji a krabičku asi s nějakými metály; během kratšího proslovu se rozplakala, a mně to nedalo, dojatě jsem ji pohladila po ruce a ona mě objala. Dalo mi práci se nerozplakat taky, ač jsem nevěděla nic moc bližšího. Ale na tu dámu nezapomenu.

     Pak zazněla australská hymna, praporečníci odpochodovali a u jakéhosi pomníku zůstaly jen květiny, lidé se postupně rozptýlili. My jsme se zase ponořili mezi mrakodrapy a do několika asi veřejných jsme ze zvědavosti vstoupili - no, rychlovýtahy a vnitřky byly hodně podobné.

     Večer byl na spadnutí a Jára navrhl, že se půjdeme podívat do China Town. Tma se rozprostřela nad městem a v čínském městě bylo plno plničko reklam s tím jejich rozsypaným čajem. Hrály všemi barvami, ale byl na nich na všech jen a pouze rozsypaný čaj - nevím, zda tam měli i nějaké menší reklamy v angličtině, neony zářily jen těmi čínskými znaky - a všechny obchůdky i drobné provozovničky byly otevřené a připravené nabídnout své služby a hlavně je zinkasovat. Pro nás hodně zvláštní. No, a šli jsme zase do hajan.

Anna