Po rozloučení s těmito lidmi jsme se ještě ráchali a pak jsme se brouzdali po kamenitém ostrohu vyčnívajícím do moře - našla jsem si další kamínek do své sbírky a Jára tam procvičil své biologické znalosti. Kameny byly od vln zbroušené do šikmin, pěkně ostrých a byly temné a žilkované něčím skoro bílým. Po další noci jsme jeli přes Epoon do Rockhamptnu.
V Epoonu jsme měli přes půl dne pauzu, tak jsme jen tak pozorovali všechno kolem - já prknáře na moři, hlídajíce přitom naše batohy a sbírajíce kamínky, a Jára se vrátil, páč jsme cestou z busu viděli mangrovy ověšené spícími velkými netopýry - tak se šel podívat na ně zblízka - říkal, že děsně páchli, ale bylo jich tam černo. Byl tam také ostroh, který byl vlastně asi sopečný jako naše varhany - Panská skála, krásné sloupy, jakoby vytesané ve skále - na fotce ale nevynikly... Jára tam zvěčnil, jak on pravil, workoholika - mladíka, odpočívajícího po poledni s nohama na židli, nataženého jako strunka.
V Rockhemptnu nás ubytoval náš Asiat do buňky, které dostalo jeho zařízení po skončení poslední olympiády v Melbourne - sportovci to měli dobře promyšlené, měli tam vše potřebné, leč ne komfortní - mohli tam být čtyři, jedna palanda a dvoulůžko, sprchový kout a WC a venku mohli posedět pod plachtou na umělohmotných křesílkách.
Vyprali jsme si a vyrazili na večeři. Z mostu přes řeku jsme pozorovali pro nás nezvyklý a mnou prvně viděný lov ryb - házel tam s roztočením do vody síť (asi vrš) a pak ji vytahoval - a pořád opakovaně. Kolik toho nalovil nevíme, ale vydržel dýl než my s naším pozorováním, Járu asi hnala nedočkavost na to hovězí. Jára se dočkal svého kýženého stejku - v restauraci jsme sice působili jakožto turisté dost nepatřičně, ale nevyhodili nás. Jára si poručil tu flákotu s nějakou šťávou a mne vybral nějakou zeleninu - hlavně tam bylo cosi vzhledem i chutí připomínající hnusnou sladkou mrkev, nějak dušenou a nebo vařenou. Ale, pro mne smůla, nevezmu ji do úst. Ostatní zeleninu jsme do sebe nasoukala, Jára zdlábl ten kus masa a vyšli jsme ven o značný obnos lehčí a s Járovou neuhasitelnou chutí na večeři - táhli jsme do té restaurace, kterou nám doporučil ten náš Asiat a tam si pochutnal a konečně ukojil svůj hlad.
Po návratu jsme vytáhli prádlo z pračky a ráno je nedoschlé a nevyžehlené naházeli do batohu a nechali se naším Asiatikem odvézt na nástupiště - Asiatik zrudnul, když jsem mu děkovala a měla snahu mu říct, že na nás byl hodný; bohužel, moje angličtina dle Járy vyzněla prý v tom smyslu, že se mi líbil jako chlap - takže mladý kluk dostal poklonu od postarší dámy :-))
Dál jsme pokračovali busem do Sydney. Tam jsme dorazili odpoledne, našli naše ubytování, rozvěsili ty své navlhlé hábky na dosušení a vrhli se do víru velkoměsta. Nejdříve na vyhlídkovou věž - obzřeli jsme mrakodrapy, pak jsme se vrhli na Sydneyskou operu, k níž jsme se dostali projitím botanické zahrady - ta byla opravdu nádherná - zase tropická květena a rostlinstvo, našli jsme nějaký strom, celý obalený pavučinami a já měla snahu pavoučky rozhýbat, jenže byli vysoko, tak jsem jim jen malinko potrhala sítě malými klacíky - ale byli v klidu, nenechali se z klidu vyrušit.
Pevnou mříží byla že všech stran obehnaná nejstarší rostlina Austrálie - po našem návratu ji dostala také pražská botanická zahrada. Byla u ní cedule, že na ní náhodou kápl kdosi v Modrých horách. S výhledem na moře a Operu jsme došli až k Opeře, prolezli ji křížem krážem, je to úžasná a pozoruhodná stavba . Na jejím úpatí měli nějakou produkci Aboridžini, shodli jsme se na tom, že jsou to opravdu mimořádně oškliví lidé z našeho evropského pohledu - jsou černí, mají doslova rozpláclé nosy; tihle, co jsme na ně zírali, byli natření nějakou bílou křídou. Viděli jsme pak jeden pár, který ale možná už nebyl rasově čistý - ti byli vysocí, štíhlí, černí, ale hezčí.
Na proslulý most, u nějž je vlastně nejstarší část Sydney a vlastně asi i jedna z nejhistoričtějších čtvrtí Austrálie - mrakodrápky, asi pouze 10 - 15 patrové, které se tam opatrují opravdu jako velká vzácnost - jak by ne, vždyť dosahují věku asi celých 200 let!!!! Nám to přišlo k smíchu, ale překvapilo nás, že na některých byla udělaná jakási nástavba a nebo přístavba - spodní část nechaná jako původní a nahoru vyhnána další mnohá patra.
V Sydney City si člověk opravdu připadá jako blecha, nepatrná, maličká. Diví se, jak je možné, že ta nesmírná spousta betonu nezatlačí zem hluboko pod mořskou hladinu. Takové nějaké zemětřesení by tam nemělo asi moc práce - ale požáry by se asi nadřely, moc zeleného by si nesmlsly, i když vlastně nějaká městská zeleň tam sem tam byla.
No, a byli jsme na mostě, přešli ho a vraceli se, chtěli jsme si prohlédnout tamější China Town - ale fotky se nevydařily :-(( Jára pak navrhl, zda bych nechtěla zítra raději než se procházet po Sydney zajet si do Modrých hor, čímž si hodně šplhnul, protože jsem si hodně přála se na ně kouknout, ale neutrousila jsem o tom jediné slůvko. Tak jsme ještě šli na nádraží zjistit tamní cvrkot a pak už jen spinkat...
Spalo se nám mimořádně dobře, protože se nám na nádraží podařilo objevit nějaké jídlo: zabalená placka s masem a zeleninou, které nám oběma moc chutnalo. Pokojík nebyl velký, ale plně vybavený sociálkou a hlavně na obou nočních stolcích byla položena bible. Jsme ateisté a tak nám to přišlo k smíchu. Obávali jsme se, že v noci nás budou rušit spolubydlící, jelikož náš pokojík byl dost blízko nějakým společným sprchám, ale já osobně neslyšela ani šustnutí - spala jsem jak mrtvola, páč klimatizace nebyla slyšet a bylo tam příjemně.
A já jsem se strašně moc těšila na zítřek, na Modré hory....
Anna
Hele, není náhodou ten "rovněložený" mládenec Jára?
