Po západu slunce jsme se osprchli sladkou vodou a šli pomalu zpět malou osadou, kde jsme se najedli a kde se Jára nemohl dozvědět (domluvit), v čem že to obalují tu fish, kterou nám objednal, až mu kuchařka přinesla ukázat strouhanku, nebo něco na ten způsob.

      Pak jsme ještě vylezli na pahorek, na němž byla postavena nějakým místním rodákem zpívající loď.  Byla to bílá loď se stožáry a lanovím a ve větru opravdu zpívala, tam jsme vydrželi dost dlouho, příjemně tam foukalo a věděli jsme, že ten zvuk už si pak budeme jen připomínat z nahrávky; teď nevím zda na mobilu a nebo foťáku, ale asi spíš foťáku, mobil se mění...

      Se soumrakem jsme se šinuli kilometry zpět k našem domečku na pobřeží, já se oráchla a padla za vlast. Usnula jsem okamžitě a spala spokojeně a zdravě do rána - Jára se ještě večer byl družit s místními u piva.

     Ráno jsme se vzbudila dřív než Jára, přes absenci klimatizace překvapivě svěží, šla jsem na ranní očistu a po ní jsme vyrazili do Emu parku.

      Lezli jsme tam po kopečcích, protože Jára vždycky pravil, že to bude „asi támhle v tom lesíku na tom kopečku, pak na protějším, pak na tom vpravo a pak vlevo..." a chodili jsme po zarostlých cestách, před kterými nás důrazně varoval  můj drahý bratr Jirka, že tam mohou a určitě i jsou hlavně hadi i pavouci a všichni určitě a stoprocentně jedovatí :-))).

      Několikrát jsme z různých směrů přešli přes vyschlý potok nebo miniříčku, bylo to vlastně jen koryto, suché jak troud.

     A to mi připomíná, že jsem se ptala Jirky, proč většina domů je postavena na kůlech nad zemí. Pod podlahou měli nejrůznější harampádí, někdy urovnané, někdy ledabyle pohozené. Jirka mě poučil, že tam je sucho, ale v období dešťů dokážou být takové lijáky, že je naráz pod vodou úplně všechno a do na zemi stojících domů by natekla voda. Lezli jsme tam křížem krážem, ale Emu park jsme nenašli, páč já jsem toho s vystoupajícím sluncem měla dost a rezolutně jsem řekla, že se jdu ráchat a kašlu na pštrosy.

     Plavky jsem s sebou měla, tak mě odvedl k moři a sám musel na pobřeží pro své plavky a naše ručníky a moje prádlo:-)). Já tímpádem konečně měla chvilku jen pro své plavání, ale jen malou chvilku jsem měla radost, že to bude bez věčného jekotu „poplav zpátky!!!" - Jára se vyměnil za pískot plavčíka a jeho mávání rukama nohama, když mu došlo, že mu nerozumím.

      Což mi připomíná, že já mám pocit, a Shane i Zuzka mi to potvrdili, že to, co já chci říct anglicky, je pro ně pochopitelné, kdežto já jim nerozuměla ani písmeno, natož slovo.

     Podotýkám, že patřím k prý malému procentu lidí, kteří nemají hudební sluch (u jazyků prý je dost důležitý), Jára se tam rozmluvil a začal rozumět, zpočátku v letadle měl také ještě potíž, ale rychle se chytl, já jsem ovšem nadále nerozuměla, ale to co jsem chtěla a nebo potřebovala - jsem přesvědčena, že jsem říct dokázala; ne dokonale, ale srozumitelně.

     Stalo se tak, že mne oslovil nějaký starší pan, já mu řekla, že nerozumím a došlo mi, že se zajímá odkud jsem - no, byl to Čech, který tam odešel po 48 roce s rodiči. Mluvil hůř, ale česky a představil mi taky svoji paní, tak jsem synka ani nepostrádala, ale on stejně dorazil. Bavili jsme se spolu o Aboridžinech. Jára se při včerejší večerní družbě dozvěděl, že na venku jsou Aboridžini snesitelní, žijí si svým životem, ale ti ve městech, že jsou zdegenerovaní a bílí Australané se na ně dívají asi jako my na cikány.

      Na Tasmánii prý byli vyhubení úplně, v Austrálii se zdržují v severních, teplejších částech, v rezervacích. Jsou to vlastně vykořenění lidé, zbaveni svých dávných zvyků. Ale začínají zvedat hlavy a prosazovat nějaké své výhody.

     Bílí lidé tam musí Aboridžinům platit jakousi daň za odprodej půdy - ta částka je dost vysoká - 50 000 v AD. A pak se ještě dozvěděl, že čajové stromy, z nichž se vyrábí i u nás známý tee tree oil jsou stromy, vlastně spíše keřovité, které rostou ve vlhčích místech a bílí jim podle kalné načervenalé vody dali název čajové. S čajem ale nemají nic společného - jen jsou silné nasycené olejem, stejně jako eukalypty, a ten se z nich těží.

     A jejich olej silně podporuje známé australské požáry - tamní rostlinstvo požáry dokonce doslova potřebuje, některé původní rostliny bez žáru nepouštějí svá semena a rančeři plánovitě požáry zakládají. A tak často dojde z nejrůznějších důvodů ke vzniku požárů, které mohou být velmi rozsáhlé a nebezpečné, ba i životy beroucí.

     Jirka nám říkal, že při těchto požárech stromy vlastně jakoby explodují ještě dřív, než k ním dorazí oheň - exploduje vlastně asi ten jejich aromatický olej; nejdřív černý kouř a pak koule ohně... Okolí rodinných domů mají povinnost udržovat v pořádku, je na to zákon a jsou k němu i vysoké pokuty, pokud někdo pravidelně neseká trávu a křoví, nebo spadlé větve (eukalypty jsou hodně křehké a větve padají samy od sebe).

      Jára mluvil s lidmi z venkova, kteří asi lépe snášeli Aboridžiny, ta českoaustralská rodina pro ně lichotivé slovo neměla - přišlo nám to zvláštní, vyjadřovali se o nich jako o přivandrovalcích a vlastně přivandrovali oni... No, ale ptali jsme se také, kde najdeme Emu park a dozvěděli se, že je to jen název pro ono malé městečko, žádný chov emu nikde v okolí nebyl, jen tam dříve byli volně žijící emu a na silničních značkách měli přednost - emu, klokani a jiná zvířena, která se kde v Aussii vyskytovala.

     Jára bude mít na talíři jednou provždy, že našel Emu park - celé rodině jsem to vyzvonila hned za tepla a tak se to pořád přetřásá.

Anna