Další den jsme se usnesli, že se podíváme na opačnou stranu Magnetik Islandu - jeli jsme busem, a pak dusali po lesní cestě do kopce (jak jinak); tady to bylo podstatně sušší a tak jsme narazili na naše první stromové trávy. Cesta byla písčitá...
Pochopitelně bylo kolem poledne a na mne bylo prostě příšerně horko a dusno; ten kopeček jsem fakt vylezla s vypětím všech svých sil, hlavně dechových. Slunce nemilosrdně pálilo a sporý stín, který vrhaly řiďounké eukalypty, byl naprosto neúčinný. Po vylezení nahoru se otevřely výhledy na moře - ty každopádně stály za námahu. Dohadovali jsme se, zda to, co vidíme v moři na obzoru, je a nebo není Austrálie - tedy pevnina. Litovala jsem, že ostrov byl moc velký na to, abychom ho mohli přehlédnout celý - Green Island byl malý, ale plochý, tam nic nepřevýšilo bujnou vegetaci palem a jiných tropických rostlin a tady jsme se také na nějakou úplnou a definitivní kótu nedostali.
Posedávala jsem po šutrech, které ale nechladily ani v nejmenším a lapala po dechu. Halenku rozepnutou, páč nehrozilo nebezpečí, že bychom někoho potkali. Celá schvácená jsem pak prohlásila, že dál nejdu; a v tom se vraceli ti mladí, co nás na kraji předešli - sdělili Járovi, že naše cesta za zatáčkou končí. Tak si to Jára došel sám, já jsem se snažila ohlídat si hady a štíry, abych vyhověla Járovo obavám, zda mě může nechat tam na chvilku samotnou :-)) Pak jsme seskákali dolů - ani to nebylo bez problémů, poněvadž i sebemenší pohyb vyžadoval zvýšené dýchání a s tím jsem měla potíže.
Dole v nějakém malém rekreačním hnízdečku jsem narazila na čerstvě spadlý zelený plod z palmy, sebrala si ho a Jára měl zase řeči o rabisu (OK, musím to slovíčko vysvětlit - znamená to něco jako nesmyslný odpadky, zbytečnosti, krámy atd. - ale to vám asi už došlo...) a tak jsem ho potají vrazila do kapsičky halenky - k tomu jsem pak nenápadně přidávala další úlovky a šli jsme na oběd.
Já chtěla cokoli studeného - výborný salát se sušenými rajčaty, Jára se zase rozhodl ochutnat klokaní maso - bylo dobré, jedna porce pohodlně nasytila nás oba, salátem jsme se dorazili. Pak už jsme čekali na bus a při tom objevili, že tam není žádná pošta; jako pošta fungovalo něco jako papírnictví dohromady s knihkupectvím, tak jsme odtamtud poslali nějaké pohledy.
A průšvih - v momentě, kdy předjel bus, jsem se pro cosi sehnula k zemi a z kapsy mi vypadl veškerý můj drahý nasbíraný rabis - Jára to rychle sbíral - z ukázkově umetené ho chodníku - a syčel jak přitom jak rozfajrovanej piliňák, vypadal, že by mě nejraději zabil :-)) Ale sesbíral to a dal mi to nakonec, takže jsem o úlovek nepřišla. :-)))
Busem jsme se dopravili do kempu, vzali plavky a konečně jsem si zase mohla vlézt do onoho vyhrazeného plivátka vody. Večer jsme táhli po protější pláži a pak dom, sbalit, umýt a na ráno nachystat k odjezdu - z onoho magického Magnetiku...
A tak jsme jeli druhý den nejdříve busem do přístavu a po tentokráte klidné plavbě do Townsvillu, kde jsme měli do večera čekat na bus, který nás odvezl zase dál k jihu. Chtěli a prohlédli jsme si město a hlavně jsme vyšlápli na onen žlutý pahorek.
Tušila jsem, že to neudýchám, ale protože jsem věděla, že Jára by tam moc rád, tak jsem ho přesvědčila, že mě může opustit, slíbila mu, že nebudu nikde přecházet a budu se maximálně pohybovat po jakési pěší zóně města a poposedávat na lavičkách.
Zásobil mě vodou a jídlem a vyrazil.
Já jsem se procházela volným tempem, chvílemi se posadila na lavičku, v jednom obchůdku jsem narazila na hand make aboridžinu, kterou jsem chtěla přivézt jako suvenýr, ale neměla jsem dolary (těmi mě bohužel synek nezásobil), tak jsem se domluvila s prodavačkou, že se tam zastavíme později.
No, a pak se vrátil Jára, děsně uřícenej, tak jsem ho posadila na lavičku, otřela jsem ho onou vodou, kterou mě zásobil a jíž jsem se obezřetně vyhnula, a po té, co se najedl a napil, tak jsme zašli do onoho obchůdku - a on byl zavřený.
Prohlásila jsem, že chci do klimatizovaného prostoru a Jára měl už taky všeho dost, takže ani moc neprotestoval a díky tomu jsme zavítali do muzea...
Anna
