Chvíli jsme šli po pláži a pak odbočili vpravo od moře do jakési pustiny. Hned nás zaujaly žlutě kvetoucí placaté kaktusy, šli jsme po pěšině a viděli několik ještěrek. Předešli nás dva mladí lidé - byli podstatně rychlejší. Cesta se začala zvedat, můj dech začal nedostačovat, na pěšině byly udělaný pohodlný schody, ale pořád se stoupalo a překračovali jsme kameny.
Magnetik Island je ostrovem nejrůznějších kamenů - balvanů, šutrů a oblázků. Vypadá, jakoby nějaký obr náhodně upustil různě veliké balvany a ony volně dopadly - jeden přes druhého, některé se volně rozkutálely všemi směry, další naopak si ulehly na jiné pod nimi. Po chvíli se mladí se vraceli proti nám - vysvětlili, že sandály nejsou nejvhodnější obuví a tak to vzdávají. Ale - my ne. Jak si to tak lezeme vzhůru, na jednom obrovském kameni seděla veliká žába - ani se nepohnula.
Jára fotil a fotil, a chtěl po mně, abych ji probudila a přiměla trochu k pohybu. Mám zdokumentovaná slova synkova, že „až vyskočí (ta žába), že se po*ere (synátor). Nepo*ral se, neb žába - po chvilkovém pošťuchování klacíkem - odhalila břicho a spadla jak hruška pod šutr ... a byla v pánu. No, musím uznat, že to bylo nakonec štěstí pro nás oba - asi bychom se totiž z ní fakt poooo oba. Jen se podívejte, jaká to byla příšerka...
Přelezli jsme kopeček, který mne dokonale zbavil veškerého dechu a jakousi velice ostrou trávou jsme došli na nuda pláž - je to nejromantičtější místo ze všech, která já jsem do svých 63 let viděla - moře, písek, vlny a romantické kameny...
Nic nevadilo, že se dalo do deště - jen mě zarazila Járova poznámka, že začíná být promočený a že má obavy o naše pasy... Zeptala jsem se, jestli nemá nějaký igelitový pytlík - no měl, trdlo moje. Ošetřili jsme tedy pasy a úplně promoklí jsme našli malou jeskyňku ze dvou k sobě přitulených kamenů, kde jsme se na chvíli schovali. Jediné, co se mi nelíbilo, byl neustálý nesmlouvavý a přísný synův zákaz koupání v moři - on holt viděl všechnu tu mořskou jedovatou a žravou zvířenu nastoupenou v jednom šiku a čekající na nás dva - nebo ještě spíš na mne jedinou, se zcela vážným úmyslem mě sežrat nebo otrávit - no, za ně za všechny mě otravoval Jaroušek, a to dokonale a soustavně, jak jen jsme se k vodě přiblížili....
Pokochali jsme tedy se romantikou a jali se obcházet ostrov na další pláž; ta měla zpevněný písek, aby byla přístupná autům - my tam ale byli mimo sezonu a tak tam nebyla ani noha. Z této poměrně nezajímavé pláže (ve světle té nuda pláže všechny ostatní bledly) jsme přešli na asfaltku a po ní jsme šli kupředu. Sem tam byla odbočka na vyhlídku na moře - já musela začít šetřit dechem a tak jsem na všechny nešla, zatímco Jára nevynechal ani jednu; já se mezitím snažila lapit dech. Dojel nás nějaký muž s bushovým autem a nabídl nám svezení, které k mému žalu Jára odmítl.
Cesta se začala znovu zvedat - postupně, ale jistě - nakonec to byl vyasfaltovaný krpál, jaký z domova neznáme. Já bez dechu a Jára mi ukázal, že se ta cesta ještě zvedá a zvedá stále výš a výš... Naštěstí si odskakoval na ta různá zákoutí a já se tak mohla vždy trošku vzpamatovat. Už dávno jsme byli naprosto suší, protože jakmile přestalo pršet, tak se jen jen zapářilo a bylo sucho. Škoda, že nepršelo, déšť by aspoň omýval sůl mého potu.
Konečné jsme se vyškrábali na vršek, kde bylo rozcestí a zastávka busu - pár lidí se tam poflakovalo, byla tam minižrádelnička s nezbytným WC (ty byly i na všech plážích). K občerstvení jsem nedostala nic, páč jsem dle Járova mínění málo pila (tu hnusnou teplou vodu, kterou jsme si nesli). Prostudoval jízdní řád autobusu a rozhodl, že 10 minut nebude čekat ani náhodou a že to hezky dojdeme do kempu :-(( Asi mne napůl ranila mrtvice, minimálně jsem přicházela už o rozum, páč jsem se na odpor nezmohla A ŠLAPALA TEDA PĚŠMO.
Cesta už tak příšerná ale nebyla, už to nebyl tak velký kopec, šlo se spíš dolů nebo rovně. Pak prohlásil, že už vidí náš kemp (no, tím mě utěšoval ještě celé dvě další hodiny, po nichž i mně došlo, že tak dobrý zrak nemůže mít ani on), ale stále trval na svém, až do doby, kdy jsme došli k jakémusi stavení a tam přiznal, že asi ví, kde jsme a že by to mohlo být kousek od nás ... No, znáte to... "kousky" bývají různé.....
Hned, jak jsme konečně došli, jsem kvapila naložit se do moře, pak jsme se najedli, koupili mi tentokráte opravdový šampon, v kempu se osprchovali, nejnutnější prádlo jsem vyžehlila, ostatní jen složila, a courali se už jen kolem kempu. A šli spát s obvyklým dilema - klimatizace ano či ne?
Jo a tady jsem přišla, po přeslazení ovocnými džusy, na chuť tomu rajčatovému. Pak jsem si ho dávala častěji. A hodně jsme pili i mangový džus - ten nám chutnal a ředili jsme si ho vodou, kterou já teda vidět nemusela a pít takřka nemohla, jak mě ji senátor furt nutil pít a pít - ale liguere? - to nesplašil :-))
Anna
Anno, co je to za ty kouzelné kytičky na tom posledním obrázku?
Já bych se asi z Austrálie živá nedostala - protože bych tuhle unípla aplégr, tuhle ulomila větvičku, támhle sebrala semínka... a šup, už bych byla nadoživotí v kriminále :-).
