Před autobusem stál řidič ve stejnokroji, převzal si od nás papíry, my mu odevzdali své batohy, on si je umístil do zavzadloveho prostoru, a - když zjistil, že patříme k sobě, přehodil naše umístění v autobuse, abychom seděli vedle sebe. Prima. Ještě jsme si skočili na WC a přesně na čas jsme vyjeli na Magnetic Island - jo, na ten jsme se oba shodně nejvíc těšili...

     Jeli jsme asi 4 hodiny, pak řidič zavelel „Pauza 20 minut". Byl tam motorest, kde bylo možné se občerstvit. A zase jsme jeli a zase pauza a zase jsme jeli... až jsme dojeli do Townsville, kde řidič odbočil a zajel do nějaké pracovní části města, kde něco vykládali z busu (dospěla jsem tak k názoru, že busy s cestujícími doručují i něco jiného) a konečně  tu byl cíl, byli jsme u převozu na Magnetic Island.

    Hala jakoby nádražní, tam recepce, nebo pokladny, kde Jára vyřídil placení, a už jsme nastoupili na loď. Naše kabina byla prosklená a klimatizovaná. Nad Townsville nás upoutal jakýsi ostroh ze žlutooranžového kamene - říkali jsme si, že bychom se tam měli někdy kouknout... Po zkušenosti z lodi na Green Island jsme byli oba bezstarostní frajeři, přímo staří mořští vlci, ale sotva se loď dostala z doku a vlny s ní začaly cvičit, tak jsem - po chvíli toho nepříjemného houpání - docela slušně propadla panice, že jestli urychleně nedoplujeme, bude to zlé.

     Jára se mi chvíli šklebil, ale pak zmlkl i on; ale naštěstí naše přeplavba se chýlila ke konci. Vystupovali jsme poněkud zelenější, ale zelenost vzápětí vystřídala barva rudá z tamějšího horka. Nalezli jsme zase do busu, tentokrát bez klimatizace, ale současně i skoro bez oken, takže při jízdě v něm bylo téměř přijatelně. Autobus nikde dlouho nestál - projížděl ostrov křížem krážem, nám se otevíraly nové a krásnější výhledy na moře a skály - a my měli v jednom kuse oči navrch hlavy. Nu, a pak jsme zjistili, že jsme nevystoupili správně, tedy tam, kde jsme měli. Jára se chviličku domlouval s řidičem a ten nás nakonec vzal zpátky zdarma.

     Konečně jsme byli v cíli; v takové větší chatě jsme se zapsali, sdělili nám, kdy jsou snídaně a jaká tam mají všemožná povyražení a šli jsme na chatičku. Srub celkem blízko toalet a umýváren, byl dvoulůžkový, prosklený, ale s klimatizaci vypnutou, tudíž rozpálený do běla. Tak jsme ze sebe fofrem sloupli oděv cestovní, natáhli plavky a šli k moři - to všudypřítomné vyhrazené plivátko už mě ani tak moc nepřekvapilo, jen otrávilo. Ach jo, moje představa, jak si budu plavat volně, kilometry v moři podél pláží, brala postupně za své a to jsem ještě ani nevěděla, že úplně definitivně.

     Po osvěžení v moři jsme se šli projít po pláži, sledovali nejrůznější vyplavené věci, všímali si, jako vlny odhalují případně přinášejí hafo nejrůznějších škebliček, které se po odplutí vlny zase bleskurychle vnoří do písku - něco fantastického.

     Pak jsme narazili na „cosi" vyplaveného sklovitého a rosolovitého a prohlíželi jsme si to pěkně pomocí klacíku. Kol nás prošli nějací dva, kteří nám s úsměvem rozhodně nedoporučovali ono „cosi" k večeři. Když jsme se zašli najíst, objevil pro mě Jára rajčatový džus, páč už jsem žádné sladké pití nemohla. Ten džus jsem pak v Aussii pila dost často, chutnal mi, byl snad jediný trošku slaný. Měli jsme fish and chips, docela dobré.

     Mezitím se začalo smrákat a tak jsme táhli na chatičku, osprchovali se, převlékli a vyrazili - už tmou - se podívat, co se děje vůkol. Zahlédli jsme u jedné chaty na pěšině jakési zvířátko, velké jako kočka. Nebálo se nás, ale nepoznali jsme, co bylo zač. Jinak se nic zajímavého nedělo a tak jsme zamířili zase na pláž.  Jára čučel po hvězdách a snažil se vyfotit Jižní kříž (našel jich asi pět, brácha mu pak řekl, že ani jeden z nich to nebyl).

     Jo, ještě tam cosi opravovali. Představte si -  ve dne během práci tam byl stále jeden člověk s nějakou cedulí, který každému autu signalizoval „práce na silnici" - jakoby to řidiči neviděli - asi nějaký alibismus firmy, kdyby do strojů nebo výkopu nějaky debil přeci jen vlítnul, tak aby na ni pojišťovna nemohla, či co. Jára dost kritizoval značení silnic, že je to jak pro debily a Jirka mu pak zavrčel odpověď, že i tak je to pro některé idioty málo...

     Když jsme táhli v podvečer od moře, tak se Járovi povedlo vyfotit na kandelábru ledňáčka australského.

    Také tu cvrlikali a prozpěvovali a jiné zvuky vydávali nejrůznější ptáci a zvířata - bush a zvuky jsou tam tak jiné, než v našem lese... Ve dne jsme šli po pláži směrem, kde jsme viděli v dálce obrovské romantické balvany, až k nim jsme ale nesli, nechali jsme si to na následující den.

     A nyní, večer, jsme na procházce sledovali vlny, poslouchali jejich šplíchání a pak si ještě synek vyvzpomněl to šaškování s Jižním křížem.. Nu, správně jsem tušila, jak to dopadne..  No, a vrátili jsme se a šli spinkat. Ještě nezbytné dohady, zda klimatizaci ano nebo ne, tak mne nechal usnout a pak ji vypnul - a dobře udělal - poněvadž se zapnutou klimoškou bychom neslyšeli ten nádherný ranní koncert zvuků přírody s východem slunce.

     Něco takového jsem ještě neslyšela a slovy to popsat nedovedu, leželi jsme se zatajeným dechem a poslouchali to vřeštění, zpívání, jiskření, trylky....slova prostě nestačí.

     Když slunce vylezlo úplně, tak zase všechno ztichlo a my jsme vstali. Šli jsme se nasnídat:  toasty, máslo, džem a čaj a nebo káva (obojí s mlékem). Ještě jsem požádala Járu o sůl. Šel to zařídit a přišel s tím, že byli nesmírně udiveni, na co jako sůl potřebuju?, a chvíli trvalo, než ji vůbec našli. Ale následující den už mi sůl dali sami od sebe. A Jára zalaškoval, že mi sice doporučuje, abych pila mořskou vodu, ta že je slaná dost, ale já že si vymýšlím. 

     Hned po snídani jsme vyrazili na pěší túru po ostrově. Bylo docela pod mrakem, trošku poprchávalo, ale stále obrovské horko, takže kapky, ještě než dopadly na zem, tak se vypařily...

Anna