Na další den jsme měli vyjednaný výlet na Kurandu. Nejdříve jsme dostali kolečka ze žlutého papíru, které mě i sobě Jára lípnul na hruď - asi znamení pro obsluhu, že máme zaplaceno či co? Byl to výlet vlakem do hor, kde se nachází maličká osada Kuranda. 

       Ráno jsme se umyli  a rozhodli se, že si něco k jídlu opatříme v obchoďáku, přes který se v Cairns jde na nástupiště vlaku. Zjistili jsme si to v předchozím dni, kdy jsme ve stejném obchoďáku nakoupili vodu a ovoce. Na naše poměry je to zvláštní - tam se skutečně jde přes obchodní dům, pak nejdříve na parkoviště a parkovištěm na perón. Na peróně byla žluté namalovaná čísla, našli jsme numero, které bylo na našich jízdenkách a čekali. Vlak přisvištel a měl zapojené vagóny v různých časových designech, s různými čísly na bocích a ta čísla dokonale pasovala k číslům na nástupišti. Vlak musel zastavit snad na milimetr přesně.

     Bylo to tam velmi hezké - my měli vagónek čisťoučký, dřevěné sedačky - něco jako vlaky za mých dávných dětských let.Típla bych dobu na začátku dvacátého století - dle mě tak byla využita stará technika k turistickým účelům (asi se musel vláček nějak modernizovat, rychlost byla normální). V rohu vagónu byla k dispozici pitná voda, kterouž ale naprosto nikdo neměl touhu ani zneužívat, ani se v ní nikdo neráchal a nelil ji kolem sebe. Jednoznačně - vagón byl sice historický, ale namalovaný, udržovaný a dokonale čistý.

     Průvodci nám při kontrole dali maličká leporelka, kde byla historie stavby trati na Kurandu a upozornění na hřbitov s pochovanými tamějšími staviteli. Občas jsme zastavili na nějakých stanicích, ale jinak pořád stoupali nahoru, z oken se otevíraly nádherné výhledy. Pak vlak zastavil v zatáčce a my všichni vystoupili a obdivovali, a mocně fotili vodopád na řece Baron.

    Někde tam Jára vyčetl, že v období dešťů bývá pád vody mnohem mocnější, ale za větších such že se také stane, že nemá padat co. Já jsem si tam sebrala šištičky, povalující se na zemi a pokračovali jsme na Kurandu.Trať se jen stále zakusovala do evidentně hodně tvrdé skály; místy asi bylo jednodušší jen koleje podložit jakýmsi lešením z kovových tyči.

    Jára vylezl fotit na takový ten balkónek, co mívaly dřívější vagóny a vrátil se se sdělením, že je to docela strašidelné vidět, jak ten vlak doslova visí ve vzduchu - mezi pražci a kolejemi zela prázdnota a kolejiště vypadalo opravdu strašně uzounké na šíři vagónů.

     Ale nakonec jsme na Kurandu v pohodě dojeli, vystoupili, nadešli si kousek přes koleje - už jen těch pár schodů mne zbavilo veškerého dechu - a do kopečka jsme pomalu začali stoupat mezi tropickou australskou květenou po cestičce, kde občas byly lavičky udělané z kolejnic.

    Na jedné z nich jsem měla snahu chytit dech, ale byla teplá a současně začínalo krápat.

     Vzduch ještě víc ztěžkl deštěm, který se snad ještě před dopadem vypařil. Na vršku stoupáníčka bylo několik domů, mnohé žrádelničky a přemíra suvenýrů - koupili jsme si zde (a dobře udělali, neb jinde jsme je už neviděli) podložky z vonných dřev - made aborigines.

     Prošli jsme to tam kolem všechno a jali se pokračovat - tentokrát mírně sestupovat po asfaltové pěšině, udělané v deštném pralese - pro mne jeden z nejsilnějších momentů z Aussie. Liány, palmy, parožnatky, bambusy, kapradiny... vše nesmírně husté.

     Došlo mi, jak strašně těžké to museli mít pionýři, kteří si museli prosekávat cestu tímto porostem. Tam roste všechno a všude a především nesmírně bujně - každá rostlinka se chytne čehokoli a dere se nahoru ke světlu.

     Viděli jsme to už v Singapuru, ale tady to bylo daleko mocnější, protože mnohem původnější. Poslouchali jsme místní zvuky a jelikož mi došlo, že vzhledem k tomu, že pořád sestupujeme, zpátky budeme muset logicky stoupat, tak jsem se zastavila a přes Járovy protesty jsem se pomaličku vydala zpět nahoru. Pochopitelně, Jára si to sešel celé (moc stejně nezbývalo) a já se nerušeně kochala pohledem na prales deštný...

     Jo, ještě Jára chtěl, abych ho vyfotila a tak mě postavil a sám se postavil a několikrát jsem to všechno musela zopakovat, neb pořád nebyl s něčím spokojený.

     Po návratu do civilizace jsme našli WC, poté se usadili pod nějaký přístřešek, Jára něco pojedl, já asi měla kávu bo co, a pak jen přihlíželi krátké, ale sakra vydatně přeháňce, která náhle ze slunného dne zase dodala další úmorné vlhko.

     Cesta však stihla zcela vyschnout, ještě než jsme se vydali k lanovce. Co jsme obcházeli lanovku, tak jsem si prohlížela kabinky - jakési kukaně asi pro šest lidí. Opět jsem navštívila WC, o čistotě už se nemá cenu zmiňovat - WC v Aussii je všude, všude nesmírně čisté a všude zdarma... A stoupli jsme si do malé fronty na lanovku a jali se mrkat na drát...

     Kapitalistické hospodaření se turistům věnovalo do té míry, jsme jen chviličku malou čekali, a pak hned měli kabinku jen pro sebe. A už jsme stoupali nad deštný prales - odtud bylo nádherné vidět tu urputnou snahu všech rostlin a jejich draní se ke světlu.

     To, co se dostalo nahoru, tak se poté nádherně rozkošatilo a utiskovalo ostatní rostlinstvo, a žárlivě si hlídalo svoje světlo.

 Jára měl chviličku problém s výškou a pohledem dolů. Ale pak jsme zvedli oči k panoramatům a už jen obdivovali a zírali - pod námi se v hloubce klikatila Baron river, všude kolem zelené peklo pralesa, a už tu bylo mezipřistání lanovky nad vodopádem.

     Zde jsme vystoupili a prošli se upravenými pěšinami po pralese, ale už byl sušší, než ten na Kurandě, ostatně se i trošku se lišil skladbou rostlin. Chyběly takové ty šťavnatě zelené, byly trnitější a jaksi sušší.

     Jára zase fotil, místy byly udělané jakési hatě, nad úrovní země; nevím, zda jako ke korunám stromů? nebo proč.

     A pak už zase šup do lanovky, zase sami a teď už jsme se přehoupli přes hřbet pohoří a otevřel se nám naprosto neskutečně krásný pohled do dálky, do údolí a na moře. Pod námi byly rezidence, silnice klikatící se jako v horách, a my nevěděli kam se dříve koukat.

     Při výstupu nás opět vyfotili, ale fotka se moc nepovedla a tak jsme ji odmítli. Nešli jsme se podívat na folkloristické vystoupení místních domorodců, nezdálo se mi právě původní a to vyumělkované pro turisty nás nezajímalo. A jeli jsme zpět. A zase přes jakési nákupní centrum, tím jsme museli projít ven, a už jsme jen počkali na autobus, který nás odvezl zpět.

Anna