Ráno následujícího dne jsme zašli do kanclu, vyřídili si výlety na Kurandu a na Green Island. Najedli jsme se a vyrazili na mangrovy. Zdály se být blízko, ale nebyly... Po pochodu (kolem poledne, kdy jindy) - jsme se vydali na korzo kolem zátoky.
Sledovali jsme sem tam pobíhající kondiční běžce (mimo moje chápání), taky se tam poflakovali Aboridžinci kolem nějakého žrádla - až jsme se dostali z turistického centra do periférie městečka - bez chodníku; slunce už přiškvařovalo opravdu fest, dech šel těžko, přetěžko, a když jsme najednou došli ke koupališti, tak jsme se tam rozhodli přečkat nejhorší horko (asi bychom tam museli ale museli ostat navěky) cachtáním ve sladké vodě.
Problém ani tak nebyl ve faktu, že voda moc sladká nebyla, jako v tom, že byla teplá... Neosvěživě teplá. Fuj. Ležela jsem v ní jak mrtvola, pod velkou plachtou, která dávala trochu horkého stínu na hladině; pak jsem otráveně vylezla a zjistila, že ve stínu mi je asi celé 2 minuty dobře ve větérku; než mne tento osušil, tak mě i trochu osvěžil.
Pak jsem se tedy něco nalítala - do vody, ven, voda, ven... než Jára usoudil, že slunce už nepálí a vyrazíme. Nevím, dle čeho soudil, že slunce už nepálí... Poměrně brzy jsme se dostali z města na asfaltku, kde fičelo jedno auto za druhým. Vedle asfaltu pod silnicí bylo cosi jako polní cesta, ale u můstku jsem zahlídla žlutou ceduli s obrázkem krokodýla a tak se mi dolů moc nechtělo - a ještě hned vedle byl porost mangrovu a jiného houští. Ale Jára tam slezl a tak jsem ho následovala, idiot. Tam na cestě uviděl několik svlečených hadích kůží - a vyjeli jsme zpět nahoru na silnici jako fretky.. Jen škoda, že jsem si ty kůže nevzala do své pozdější sbírky...
Pochod po rozpáleném asfaltu nás nedšením nenaplnil, ba já jsem myslela, že duši vypustím. Auta kolem nás pádila rychlá, pohodlná a klimatizovaná a my šli husím pochodem za sebou... a já funěla jak sentinel. Jára mne utěšoval, že je to už jen kousek a kousek a kousek, no, nakonec jsme tam i dorazili.
Konečně jsme sešli ze silnice, bylo tam odpočívadlo se stínem pod střechou. Chvilku jsme si sedli, ale to už Jára byl zvědavý, a nebyl sám, tak jsme se vnořili do mangrovu. To je vám velice zvláštní svět... Šero, stín, pach bahna, bahno a kořeny a kořeny - všude vůkol. Nepředstavitelná změť kořenů, silných, slabých, rovných, křivých!!! Naď kořeny byly vybudované chodníky pro návštěvníky - moje fantazie puštěná naplno si představovala krokodýly, kteří se asi nedovedou zvednout na chodníky, ale sednout si na chodník a spustit nohy dolů jsem se fakt neodvážila, ač by to bývalo bylo nejpřirozenější - hned jsem přímo cítila bolest ukouslých nohou.
Šli jsme tamtudy mlčky, poslouchali zvuky ptáků a zvláštního klapání, které nám objasnila jedna z popisných ceduli jako klapot krabů v bahně. Byl to velice silný a zvláštní pocit - být v mangrovech. Z tohoto chodníku jsme se vrátili na odpočívadlo a objevili vodovodní kohoutek, od něhož mne už Jára na druhý okruh neodtrhl - šel sám a já jsem vydatně PILA!!!!! z neznačeného zdroje a pak z mnohých dalších, a hlavně jsem se namáčela jak hastrman. Tak jsem se trochu zregenerovala a když se vrátil Jára, tak jsme vyrazili na zpáteční galeje.
Ve městě jsme zašli do botanické zahrady, kde jsem se potácela od kohoutku ke kohoutku.. Byla jsem tak nalitá vodou, že jsem ani jíst nechtěla. A když mne dotáhl až domů, tak mne zase na nohy postavila sprcha a hlavně dokonale vychlazený pokojíček. A šli jsme courat ven, seděli jsme a čučeli na moře v měsíčním svitu a nad hlavami nám přelétávaly tiché velké stíny netopýrů, které mi naháněly husí kůži, navzdory horké tropické noci. Koupili jsme si ovocnou tříšť, která ochladila vně i vnitřně a tak trochu i nasytila - na jídlo nějak nebylo pomyšlení.
Do noci byly otevřené veškeré obchody na turistické části Cairns. Jen pivo, na něž jsme měli chuť, jsme nikde neobjevili... Jinak tam byly různé světové i evropské kuchyně, rybárničky, nerůznější cetky a žrádelničky... všeho přímo nadbytek, ne jenom dostatek. A všude lidí. Davy lidí... U moře bylo také koupaliště asi také se sladkou vodou - hlava mi nebere, proč je nutné si vedle moře dělat sladkovodní bazény - dle mě turista, který nejede za slanou vodou, má sedět doma a nelízt k moři. Ale ta krásná zátoka v Cairns je bez koupání - nevím, zda pro krokodýly, nebo pro nějaké jedovatice anebo možná pro bahno či pro mangrovy, či mělkost, nebo proudy - nevím, Cairns je známé přímořské letovisko, kde se ale na pláž musí jet dost daleko autobusem - jak jsme zjistili poslední den našeho pobytu.
Po noci „ozvláštněné klimatizací" jsme následující den vyrazili na Green Island. Já jsem na něj nejdříve nechtěla jet, neb se mi to jevilo drahé a hlavně se muselo dost dlouho lodí a já zas měla obavy z nevolnosti. Jára to ale vetoval a tak jsme za ranního kuropění šli na katamarán, který nás dovezl na jeden z ostrůvku Velkého bariérového útesu. Seděli jsme venku na zádi, nechali se ovívat větrem, jak se loď pohybovala, a sledovali cvrkot na lodi i kolem lodi a Jára fotil.. Doma složil krásný panoramatický snímek pobřeží proti Cairns - je tam překrásná krajina, kopcovitá a skalnatá.
Obloha byla olověná, občas kráplo, dusnu to vůbec nevadilo, naopak je snad ještě posílilo. Moře bylo také olověné, za lodi se rozevíralo véčko brázdy bílé zpěněných vln. Snažila jsem si vrýt do paměti provždycky tenhle pocit. Pak Jára objevil, že už snad je vidět ostrůvek... Je opravdu malinký, plochý, nad hladinu vykukovaly jen palmy a jiná zeleň. Loď přirazila k molu, táhnoucímu se dost daleko od břehu. Při výstupu, kdy už zase svítilo slunko, na nás někdo promlouval a Jára pak pravil, že nás vyfotili - pamětní foto, které si můžeme, ale nemusíme koupit. Koupili jsme je, jak jinak - a dopadlo dobře. Dali nám je na zpáteční cestě na lodi.
Po mole jsme se chvilku prošli, ale pak jsme nastoupili do podivné lodi, prosklené, která s námi jela nad útesem a ukazovali nám korály a ryby pod námi - pro mne to bylo dost o ničem. Korály byly šedivé, nevím proč mi nedošlo, že jsou měkké a tvrdé korály. Jo a zahlídli jsme zévu a malého platejse. A docela veliká ryba měla na temeni přísavku a tou se chytla lodi a svezla se s námi, bez placení.. Během té chvíle, co jsme byli pod skleněným poklopem téhle bizarnosti, slušné sprchlo, ale pak se vyjasnilo. No, a pak jsme vkročili na ostrůvek...
Je to malý ostrůvek, má vybudovaný bazén, asi také se sladkou vodou, dost velkou jídelnu pod širákem, snad jen pod paraplaty, s několika nabídkami různých pokrmů, sprchami, WC a několika nezbytnými suvenýry. Tudíž jsme se rozhodli najíst, Jára něco donesl, snědli jsme to a pozorovali jsme volavku, která loudila u stolů a bravurně na nich přistávala - klouzalo jí to sice trošku při přistávání, ale bylo vidět, že to měla přesně spočítané, snad na milimetr.
Ostrůvkem lze projít po vybudované stezce skrz deštný prales na pláže a také jsme ho i celý obešli. Nejdříve jsme se prošli, poslouchali všudypřítomné cikády (anooo, žádné protiteroristické mikrofónky a kamerky, jak jsme si zprvu mysleli) a další přírodní zvuky. Obdivovala jsem zejména palmy, nakloněné nad vodu, pod palmami jsem na vlastní oči viděla napadané kokosové ořechy - a bylo mi líto, že jsou moc velké na převoz domů...
Nikdy na to ale nezapomenu.
Bylo to splnění mého snu, být na atolonu a pod kokosovými palmami - představte si, takovou tu nejkýčovitější představu zemského ráje - a ji viděla na vlastní oko... Na pláži (liduprázdné) jsem si navlékla plavky, sedíce na nějakém asi vyplaveném kmeni stromu, předešli nás pak nějací dva zamilovaní a my jsme u pláže poblíž plavčíka vlezli do moře.
Úplně se mi zatajil dech, jak byla voda teplá - musela mít nějak stejnou teplotu jako vzduch - osvěžující nebyla vůbec, ale to už jsem věděla, že mokré tělo se ochladí na větérku.
A tak jsem chvíli jsem plavala - za neustálého Járova nabádání, ať už plavu ke břehu! - a pak jsme zase kousek po pláži popošli a sedli jsme si do písku ve vodě, prohrabovali jsme písek hledaje úlomky korálů - a, přiznávám - několik jsme si jich přes zákazy vzali na památku. Vždyť vlastně všechen ten písek je tvořen buď rozpadem korálů a nebo rozpadem drobných i větších mušliček...
Pak jsme se na střídačku osprchli ze slané vody, oblékli a vydali se opět na procházku po druhé straně ostrůvku, došli jsme na protější pláž a tady se po písku a omletých plochých kamenech povalovala spousta sépiových kostí, některé rozměrné - no, a Jára opět fotil. Slunce vystřídal mrak, zelenavé moře se odráželo od olověné oblohy, světlý písek svítil a tmavé bizarní větve a kmeny se rýsovaly na pláži. Vlny na téhle straně ostrůvku byly už větší, pokukovali jsme všude kolem a já se snažila vrýt si to všechno do paměti.
Pomalu jsme se vrátili a poněvadž nastával odjezd poslední lodě, tak šup na loď a tentokráte jsme se usadili do klimatizované kajuty. Po chvilkové plavbě nás rozptýlilo lodní hlásání, které Jára interpretoval, že vyvolavaj nějakou Češku, která ztratila jakousi kartu - šla si pro ni a hlasitě se smála se svou společností. Takže i tam jsme zaslechli češtinu.. Plavba mne pozvolna ukolébala do stavu spacího, což Jára neopomněl zvěčnit; ale poctivě zvěčnil i fakt, že jsem vůbec nebyla sama a přiznal, že i on si klimbnul.
Když jsem konečně vychládala, tak mi otrnulo a dostala jsem chuť se jít kouknout ven. Podél kabiny jsme šla úzkou prolukou mezi kabinou a zábradlím směrem k přídi. Vítr fičel, asi jsme pluli proti větru, vlny docela cákaly a trošinku se mi houpal žaludek, takže jsem si chtěla najít místečko, kde by případně na mne nebylo moc vidět, což se mi sice nepovedlo, ale naštěstí to nebylo zapotřebí.
No a pak náš výlet končil, vylodili jsme se a pomalu se táhli směrem na ubytování, tam se převlékli, pojedli nějaké ovoce, které Jára omyl v prádelně. Načež ho někdo upozornil, aby to tam nemyl, že je v potrubí bakterie (vzpomínka na včerejší pití u každého kohoutku mě sice chvilkově orosila, ale pustila jsem to z hlavy), a že se půjdeme ještě projít.
Jára nejprve pravil, že půjde obhlídnout noční život v Cairns, tak odešel, ale v cukuletu byl zpět, že našel jen žabí dostihy a tak jsme šli městem k moři, prošli až k jachtám, pozorovali měsíční svit na mořské hladině a koukali, jak asi tři výrostci seskočili na odhalené dno mořské pod zábradlím - já jsem si barvitě malovala představy o tam číhajících krokodýlech...
Anna
Docela by mě zajímalo to žrádlo Aboridžinců:
Jedi velice zajimave veci, nad kterymi my protacime panenky, slabsim jedincum se zveda zaludek. Je to jejich zivot, tradice, kultura, jsou to vlastne puvodni obyvatele Australie.
Je dost mozne, ze jsou stastnejsi nez my. I kdyz v minulosti jim bylo "civilizaci" hodne ublizeno....
Fakt je, že tady je známe spíš jen jako hráče na didgeridoo.
