Další den jsme se probudili do krásného, slunného a horkého dne. Jeli jsme s Jirkou jen kousek od Melbourne na pláž, konečně se vykoupat v moři. Jirka sice říkal, že to není nic moc, ale už jen tím, že tam celkem bylo asi 5 lidí na 5 km pláži, se nám to moc líbilo.
Zřejmě tím, že je Melbourne v zálivu, byl svah do moře hodně málo strmý, vedle pláže byl cca 10-20 m silný pruh zeleně, pak silnice a pak hned domy v rovině. Co mě překvapilo, vlny byly, ne sice extra velké, ale přece jen se mi rozhoupal žaludek. Musela jsem z vody ven. Při chůzi jsem měla nejisté kroky, protože vlnky odnášely pod nohama písek. Ze začátku to byl trochu problém, ale postupně jsem si na to zvykla a mi časem přestaly vadit. Jen Jirka byl pořád u mne jako kvočna a měl strach, aby mě moře.
Jaruna se přidal k jeho strachům z hloubky - nevadilo jim, že mně hloubka nevadí, prostě ječeli, abych plavala zpátky; oba a furt, jak o závod. A tady se také zrodil můj nápad s vytvořením sbírky kamínků, samozřejmě i mušlí a suchých semen. Jára měl neustálé přepršky, že mi to stejně nakonec všechno vyhodí a Jirka opakoval pořád ten svůj rabis... Nedala jsem na ně a pilně jako žena sběračka, jsem si sbírala.
Když jsme měli dost koupání, tak jsme se vypravili zpět k autu, snědli blumy, vrátili se zpět do vody a pak se prošli po moři až k molu. Viděla jsme tak i „můj první odliv", kdy břeh ustupoval od pláže, odhaloval mělké dno na okraji a zanechával loďky na suchu. Došli jsme až na dlouhé molo, které vypadalo, že je cca 300 m od nás, ale muselo to být ke kilometru vzdálenosti. Cestou jsme se pro osvěžení cachtali ve vodě, a tak jsme se celkem snadno přiškvařili. Já jen nárty na nohách, zbytek jsme si poctivě promazávala, ale Jára si ošklivé přiškvařil čumáček - úplně na strup, chudák, ale mohl se taky mazat, leč - on byl nad věci...
Následující den byl podmračený, Jirka s Dášou nás odvezli na Phillip Island, kde je chráněná oblast jediného výskytu tučňáků v Austrálii. Než jsme se ale vydali na cestu, tak jsme se zastavili u Jirky v práci. Velká tovární hala, zaplněna nějakými velkými stroji, vím já, asi deset jich tam bylo. Stály po obou stranách haly, uprostřed průchod a pochopitelně přístup k jednotlivým strojům.
Jirka chvilku pracoval za ohromného řevu stroje. Shane, jeho zeť, nám ukazoval na notebooku fotografie a povídali si s Járou a s Dášou. Venku se mezitím strhnul docela slušný déšť. Jirka dopracoval, a vyjeli jsme z města ven, jeli jsme dost dlouho. U mostu před ostrovem jsme se stavili na Fish'n'Chips, kde jsme jedli nejlepší rybu s hranolkama; hranolků na nás bylo trochu moc, takže jsme zbytkem nakrmili racky a jelo se na ostrov. Jára je natáčel na foťák a asi se jich trochu bál, protože před nimi ustupoval; kdežto brácha Jirka se snažil rackům házet hranolky těsně k Járovi. Mně se dokonce vybavil Hitchcockův horor „Ptáci".
Ještě vám musím napsat, jak mne šokovalo, že jsme jednotlivé obrovské porce jídla dostali každou do několika papírů zabalenou; venku jsme si to vybalili a snědli - tento způsob jsme pak ještě zažili několikrát. A zase jsme pokračovali: minuli jsme závodní dráhu a dorazili na okraj ostrova.
V mírném dešti a ve značném vichru jsme vyrazili podívat se ještě na vzdálenější ostrůvky, kde jsme mohli tušit přítomnost tuleňů. Na okraji útesu byly zbudovány chodníky, aby lidé nepošlapali porost, ve kterém hnízdili. Útesy byly zčernalé, evidentně sopečného původu. Bohužel jsem si (kvůli chodníkům) neodnesla ani kamínek. Moře burácelo, jedna strana útesu byla směrem do otevřeného moře k Tasmánii.
Na zpáteční cestě se někdo všiml poutače na koaly - tak jsme zajeli ještě ke koalám.
Ohrazené místo, u vchodu hned nezbytné suvenýry a žrádelny, a pochopitelně čisťoučké WC zadarmo, pěkné cestičky, a u jednotlivých stromů, kde si vychrupkovaly koaly, byly přenosné cedule! s upozorněním na koaly.
Pokud se koala probrala ze spánku a přelezla na jiný eukalypt, tak zřízenec hned poponesl ceduli k onomu eukalyptu - víte, ony se špatně ve větvích hledaly, neb splývaly s kmeny a větvemi a vůůůůbec se nehnuly.
Celá tahle zoologická zahrada, i tyhle koaly, všechno na mne velmi dobře působilo svou neokázalostí, přirozeností.
V pátek jsem pak odletěli do Cairns, hlavního města tropického severu; mj. patří mezi nejnavštěvovanější města Austrálie.
Na letišti nás čekala horká chvilka, protože si Jára zapomněl vzít všechny ty svoje papíry, kde měl napsaná čísla rezervací a jejich potvrzení.
Naštěstí pas jsme měli oba a nakonec se ukázalo, že to bylo to jediné, co jsme potřebovali. U přepážky stačilo předložit pas a hned nám byly vystaveny palubní lístky. Naštěstí rezervační systém s námi počítal. V letadle se Jára zeptal, jestli může fotit, protože výhled byl celkem dobrý, pod námi byly roztroušené bochánky mráčků, které vrhaly na krajinu zajímavé stíny.
Po přistání jsme šli takovým tubusem, kde v jedné zatáčce na nás dýchlo venkovní dusno. To nám pripomnělo, že jsme opět v tropech, podobně jako v Singapuru. Venku jsme pak nejprve hledali autobus, až nakonec Jára splašil nějakou dodávku, která nás dovezla prakticky až k pláži.
Koupili jsme si mapu, abychom se zorientovali, pak jsme našli hostel a k údivu Járy nás tam bez problémů ubytovali. Pokojíček byl malý, ale naštěstí vybavený klimatizaci. Mezi postelemi byla cca 30 cm mezera; jinak bez stolku, bez židlí, holé čtyři stěny plus dvě postele a klimatizace. Ta vypadala, že už má svoje dávno odslouženo, ale nakonec se ukázala jako dostatečně výkonná. Po odpočinku jsme vyrazili hledat autobusové nádraží, Jára si chtěl s předstihem zajistit tu jízdenku na jih.
Když jsme jej našli, měli už samozřejmě zavřeno, ale aspoň jsme zjistili, kdy můžeme přijít ráno.
Pak jsme ještě našli samoobsluhu, kde měli moc dobré sladké pečivo (prý dánské, s pudinkem). Nakoupili jsme vodu, mně koupili šampon, a až na pokoji jsme pak zjistili, že je to kondicionér... Po vzoru Jirky jsme si i zde koupili nějaké ovoce na jídlo, na večeři pak v sámošce grilované kuře, a to jsme si vzali na pokoj. Tam jsme zjistili, že je plněné nádivkou...
Mně se pak ještě povedlo hned při koupání urvat na onom kondicionéru uzávěr. Jára to popsal Mirce v mailu slovy, že neví, co mám proti kondíku, ale asi prý s ním nejsem moc spokojena, neb jsem s ním tak mlátila, až jsem rozbila uzávěr.
A pak už nám jen nastalo dilema - klimošku nechat zapnutou (a vrčet) a Jára nebude spát, nebo nevrčet a zase vedrem nespat já. Prosadila jsem vrčení a moje spaní, a jen přetěžko se mi později v noci přiznávalo, že je mi zima. Takže jsme ji vypli, ona vrčet přestala, Jára usnul a - za chvíli tam bylo totálně nedychatelno - no, a tohle se opakovalo po celou naši dobu pobytu v tropech...
Jo, a ráda bych vám představila trošku blíže mého bratra.
V roce 1969 mě provdal, jako nejmladší ze sourozenců mě "předal do péče" někomu jinému. A pak už se s námi rozloučili a odjeli na dovolenou do Jugoslávie... Při návratu zůstali v lágru v Rakousku. Nejbližší rodina věděla o jejich záměrech, ale přiznám, že jsme pak všichni tvrdili, že nám nic neřekl (přesto, že jsme vyklidili jejich byt...)
Odešel s manželkou Dášou a dcerkou Zuzkou. Za pobytu v Rakousku se rozhodli pro Austrálii a tam se také celkem slušně uchytili.
Samozřejmě, že tady byli odsouzeni v nepřítomnosti a my, to jako já a můj bratr a maminka, a pochopitelně také Dášina maminka, jsme s nimi zůstali jen v písemném a občas telefonickém spojení.
Maminky (ani naše, ani Dášina) je ale už nikdy neviděly; náš otec zemřel ještě v průběhu jejich dovolené, takže vlastně první zpráva od nás byla hodně smutná...
Později si bratr v Austrálii založil vlastní dílnu, která ve značném rozšíření jede do dneska; dnes ji už ale vede jeho zeť Shane, který má se Zuzkou čtyři děti.
Zuzka sama tam vystudovala dvě vysoké školy a v současnosti pracuje jako advokátní poradkyně na jedné vysoké škole; u nás taková profese není, nebo aspoň nebyla.
Ona tam pomáhá a radí zejména zahraničním studentům, seznamuje je s jejich právy a povinnostmi, je právnička. Všechny jejich děti jsou na soukromé škole. Bratr Jirka se švagrovou Dášou si už užívají důchodu a nejraději jezdí do přírody - jsou její velcí milovníci a dnes už i velice slušní znalci.
Anna
Jinak co se týká toho sběratelství, také jsme z jedné dovolené jeli s mou sbírkou v kufru... já se divila, proč ho nemůžu ani uzvednout, doma jsem kamínky hodila na váhu a bylo jich pět kilo...
Těším se na další pokračování.
Jinak mě pobavilo, že jste se ptali, jestli můžete z letadla fotit. Austrálie je demokratická země, kde není nápis zakázáno, je to dovoleno. Trasy vedou po koridoru, kde není co tajit. Přes tajná místa se nelétá. Nás tak bolševik zblbnul, že máme pořád nějaké obavy. Samozřejmě, v Číně nebo v Iránu bych se zeptal, jestli lze fotit. Spíš bývá problém se zamlženým oknem nebo kapkami rosy někdy. S tím se pak nedá nic dělat, když máš smůlu. Pravda, v Americe se po 11.9. třeba nesmí fotit federální budovy, což člověk zjistí až, když se ho policajt ptá, jestli si tu budovu fotil nebo ne. Jenže, když jsou budovy vedle sebe, řekneš, že jsi fotil tu vedle :-) V Nevadě projíždíš po okresní silnici uprostřed sil mezikontinentálních raket a normálně si to můžeš nafotit. To, co vidíš, není tajný. To, co je tajný, to stejně neuvidíš. Pamatuju si, když jsem tam prvně jel se strejdou, jak jsem se divil, že si to armáda nechá klidně fotit. A Láďa odpověděl, že tady nejsem v Rusku, aby bylo všechno tajný.
Anna
Anna
K tomu foceni - ja kdysi coby desetilety hosik namiril na dovolene v Bulharsku fotak na vojensky delovy clun, ktery predjizdel nasi lod. Meli jste slyset ten kraval. Matrosove hrozili pestmi, jeden dokonce puskou. Na palubu vybehl i dustojnik, ale kdyz namisto agenta 007 videl zdeseneho kluka s bakelitakem sovetske vyroby tak sice taky zahrozil, ale vydal rozkazy a ke strelbe nakonec nedoslo.
V polovine osumdesatych let jsem ve Vancouveru vzal matku, ktera tam byla z CSSR na navsteve na prohlidku americkeho torpedoborce, ktery tam zrovna kotvil a mel jakysi "den otevrenych dveri". Dal jsem se do reci s jakymsi namornikem a mezi reci mu sdelil, ze jsem byl kdysi v komunisticke armade radarovy technik a operator. Toho kluka sem tim velice potesil, protoze to byl i jeho obor a on nam pak na kontrolnim stanovisti ukazoval obrazovky ruznych druhu radaru a vysvetloval vyhody nejakeho zbranoveho systemu. Maminka z toho mela asi sok......
A s temi koalami je to fakt, oni dokonce zamestnavaj lidi, kteri stoji u poulicnich praci navzdory varujici ceduli - je tam clovek, ktery pred kazdym prijizdejicim autem zamava velkouu zlutou ceduli, on je take ve zlutem aby varoval ridice :-))To se nam taky libilo....A.
Jara
Takže, jestli jsem to správně pochopil, vybereš si trasu a kdekoliv je na ní zastávka, můžeš vystoupit, zůstat tam pár dní a popojet zase dál, vystoupit a tak až do cíle v období 5 týdnů. A hlásíš to kde, že druhej den vystupuješ – řidiči nebo na nějaký zastávce den předem? A jak je to s přestupováním na nádražích, přendáváním zavazadel ap. Jaký lidi jezdí autobusy. Z Ameriky mám ty nejhorší zkušenosti cestování Greyhoundem. Všude většinou černoši obslužný personál a těm je všechno jedno. Zeptáš se tří a každej řekne něco jinýho. A cestující je taky ta nejnižší vrstva, černí, hispánci a divní bílí. Zavazadla si musíš hlídat, někdy sám přendávat do jinýho busu, prostě, všechno špatně. Střední třída prostě dálkovými autobusy nejezdí. Zato, když letíš vnitrostátním letem, většina jsou bílí.
nasim slengem, spise vlastne v nejakych cestovkach. Jara pak na konci prohlasil, ze byl stastny, ze vse klaplo - ja jsem si to uzila jako dokonaly bezstarostny vylet. Takze asi tak....A.
