Seděli jsme v letadle, to úspěšně odstartovalo. Mezitím se venku setmělo, okénka se musela zatáhnout a letadlo vrčelo a letělo a letělo. Po tom předchozím upoceném škobrtání jsem dost pospávala a pospávala bych ještě víc, nebýt mohutného muže, sedícího za mnou.
Jednak se mu asi nevešly nohy do prostoru mezi sedačkami, ale co mi opravdu vadilo, že když vstával ze své sedačky, opřel se plnou vahou svého mohutného těla o tu mou a téměř ji strhl pod podlahu paluby. Pokud jsem klimbala, tak jsem se vždycky šíleně lekla a asi sebou i hodně škubla, takže jsem tím i vzbudila Járu. Ale po několikátém složení mé sedačky jsem na něj vrhla co nejvíc zničující pohled, on se omluvil a pak už si trochu dával bacha. Když jsme podle grafu na monitoru palubní televize zjistili, že bychom už mohli být nad Aussií, tak jsme šli k okýnku na WC - stihli jsme zahlédnout ještě tenounký východ slunce - ano, už nad Austrálii, nad mořem. Čučeli jsme z tohoto okýnka a já se vám tak strašně těšila, jak nás budou čekat a jak se asi rozbrečím radostí.
Za chvilku nás zahnali si sednout, pořádně se připoutat na přistání a už jsme na byli na melbournském letišti - vypadalo oproti té minulé nádheře Singapuru dost obyčejné. A odrolovali jsme na plac, pak ven z letadla... a už to jelo. Nejprve jsme postávali v různých frontách a řadách, vinoucích se jako šnek mezi sloupky s dlouhými pásky, a pak zase v dalších nekonečných frontách...
Ale všechno dobře dopadlo, přesunuli jsme se k bagáži - a už nám přepravníky vyplivly naše velká zavazadla, naložili jsme je na vozík a my jeli jak lordi ven. Já se moc nerozhlížela - pokládala jsem to za zbytečné, těšila jsem se už na nějaký vtípek jako uvítání od Jirky nebo Dáši, ale nic, pořád nic, skončil koridor čekajících a naší drazí nikde. Obešli jsme kordón zezadu, také nic a to už trochu s obavami jsme se vraceli - když najednou Jára do mne vrazil, že mám stát u vozíku a zmizel v davu. Stala jsem tam bez hnutí jak připikolovaná a nechala ostatní lidi mě obcházet.. najednou Jára vedl Jirku a Dášu. Můj sen se naplnil, konečně uskutečnil...
Naložili jsme se do auta a jeli k nim - oni nás stále cestou upozorňovali na všechno kolem, čím jsme v Melbourne projížděli, ale já to moc nepobírala, věřte, já si snad ani nepamatuju, že bych něco z Melbourne zahlídla... Nemohla jsem si najednou v hlavě srovnat, že to, na co jsem se tak strašně dlouho těšila, to, o čem jsem snívala, je konečně tady... Že sedím s Jirkou a Dášou u nich v autě a jedeme k nim domů, po přeletu půlky zeměkoule!
A pak už jsme byli u nich, já podle fotek poznala jejich cihlový dům, vešli jsme předními dveřmi, zuli se, osprchli, převlékli... Dáša a Jirka pořád pečovali o naše pohodlí. Stále nám něco nabízeli - jídlo, pití, případně chtěli, abychom se šli vyspat, ale když jsme vše odmítali, tak se zas ptali, kam se chcem podívat... Navrhli jsme moře, jak jinak, a tak jsme se převlékli, sedli do auta a jeli k moři.
Bylo zrovna pod mrakem, moře se krásné vlnilo, bylo šedé, takové odtažité. Pak se zvedl vítr a zvedal zrnka písku, která bodala podobně, jako zmrzlý sníh u nás, do nohou.
Moře nám napoprvé neukázalo zrovna přívětivou tvář, spíš to bylo jako hrozba - "Holka, nejsem žádnej Tálinskej rybník, bacha na mě".
Vlny se valily po pláži, řvaly a pěnily se a pouštěly hrůzu velice úspěšně, suchý písek pořádně píchal do kůže a tak nás po chvíli živly vyštvaly zpět do auta a jelo se domů. Mj. Jirka říkal, že takhle zpěněné moře ještě tady v zátoce neviděl, až s námi :-))
Doma jsme chvilku povídali a přijela Zuzka, jejich dcera. Jela ze cvičení, zpocená, přijela sama a tak jsme povídali a povídali, a smáli se. Fakt jsem si to užívala. Dáša s Jirkou říkali, že Zuzka, ač dospělá, je pořád praštěná, že má teď na telefonu místo zvonění řehtání koně. Tak jsem řekla Járovi, aby ukázal, jaké má zvonění on - slepičárnu :-))). Zuzka se zdržela až do tmy, popíjeli jsme Bailey's, zobali jsme i hroznové víno, bez tlustých slupek, bez zrníček a pěkně sladké. Pak jsme šli pomalu spát, protože se nám už opravdu klížily oči.
Vzbudila jsem se s pocitem dokonalého vyspání v pohodlné posteli, i když bylo docela brzo; tak jsem vstala. Nikde se nic nehýbalo, tak jsem se oblékla a sedla si v obýváku, kde byly stažené žaluzie, s tím, že počkám, až někdo přijde. Čekala jsem dost dlouho, první přišla Dáša a vytáhla je. Smála se, že tam sedím potmě, proč si aspoň nerozsvítím... Ale já tam jen tak seděla a užívala si, že jsem na druhém konci světa.
Nejdřív jsme jeli navštívit ZOO s australskou zvířenou (Healesville). Jeli jsme jakoby do hor, krajina se zvedala, silnice se kroutila a nahlídli jsme do australské bushe, kde nás šokovaly stromovité kapradiny. Kapradí je v Austrálii větší než palma - co se týče rozlohy listu; co do výšky je to zhruba poloviční, má snad jen dvě třetiny. Prohlíželi jsme si nejrůznější zvířata, u ptačí voliéry se Jirka dal do řeči se žlutozeleným ptáčkem, který na něj poté nalítával, jakoby bránil svoje hnízdo. U pítka jsme pak ještě viděli modrého ptáčka, kterého jsme později viděli i volně v přírodě.
Měli tam udělaný jakýsi amfiteátr, přírodní, v němž jsme si mohli sednout. Došli jsme k němu ve chvíli, kdy tam právě nějaký sokolník předváděl mořského orla. Lákal ho na maso, orel odlétal, vracel se a pak nám předvedl svou šikovnost, protože si kamenem rozbil pštrosí vejce - tedy ten orel. Předváděli tam těch ptáků víc, bylo to zajímavé. Cestou zpět jsme se stavěli na chvilku v domě u Zuzky. Jejich děti se způsobně představily a pak jako bychom ani neexistovali. Zuzka s manželem nám ukázali svůj prostorný dům včetně bazénu, tělocvičny a pozemku, který sahal skoro až k horizontu. Uvnitř měli obrovskou halu, propojenou s obývákem a kuchyní do společného prostoru. Obytné místnosti byly stranou, spolu s koupelnami a záchody.
A teď přátelé něco: dostali jsme ochutnat australský zázrak - Vegemite... Asi mají pravdu, že tohle může chutnat jen rodilým Australanům, kteří to dostávají odmalička. Okomentovala jsem, že jedí až nezdravě zdravě a proto jim hnus jako vegemite chutná. Děti nám pak ještě předvedly nějaké hraní na piano a zpěvy. Nakonec jsem je všechny anglicky pozvala zase k nám...
Anna
Ještě na vysvětlenou: vznik té tmavě hnědé potravinové pasty - vegemite - používané hlavně na sendvičích, sahá do roku 1922, kdy ve Fred Walker Company, najali mladého chemika, aby vyvinul „něco" z jednoho z nejbohatších známých přírodních zdrojů vitamínu skupiny B - z pivovarských kvasnic. Tak vzniklo Vegemite...
drožďová pomazánka - a v Británii to mají pod názvem marmite :-)))
toulavej, ten zvyk zouvání se je sice vysmívaný, ale já si fakt nedokážu představit, že bych přišla domů, na podrážkách bláto, nebo tu černou břečku v zimě, a šla v nich až do obýváku kde máme světlince zelený koberec s vysokým vlasem. Nebo že by bláto bylo jen v ČR ?
Taky je rozdíl, jak tam topí. Když dřívím, tak tam od něj je stejně trochu špíny a prachu, tomu se nedá zabránit.
Pokud jde o zouvání, jsem Češi v Americe a zouváme se. Náš syn má manželku Američanku, a zouvají se. Já to všem vysvětluju, že to nejde jen o to nezanést špínu domů, ale nechat "venkov" venku a nemíchat ho s "Doma". Snad jsem to uvozovkami zdůraznil, ne ironizoval.
A případně - jak je to u "domorodců"?
Toulavej píše, že
Když ale žije Čech s domorodcem, tedy Američanem, přejímá většinou místní zvyky a nezouvá se.
Jaké jsou vaše zkušenosti?
Casto k nekomu prijdes v zime kdy neni blato jen na kratkou navstevu a on ti rekne "don't worry about your shoes", tak pak je to O.K. Ale jinak se zouvame.........
Kdyz jsem prisla do NL zarekla jsem se, ze u me se budou navstevy zouvat. Bohuzel, je mi trapne o to zadat. My osobne se zouvame a kamaradi meho syna automaticky tez, tem jsem to proste nakazala. Nevim, ale necitila bych se doma dobre ani pohodlne v botech ve kterych chodim venku.
Péťovi kamarádi byli "vychovaní" a byť američané, zouvali se za dveřmi. Máme jediného českého známého, který se u nás nezouvá, a tak aby věděl, my u něj taky ne. Na truc.
Mozna, ze je to v kazdem regionu jiny.
hodně záleží na typu půdy v okolí (kamenitá x jíl...)
příkladně u nás doma na samotě u lesa, jakmile začnou deště a plískanice, zouvání je nutnost, ale od jara do podzimu za sucha se moc nezouváme, žije se hodně venku, dům je otevřený, z kuchyně rovnou ven na obytný dvorek a zahradu... taky psi volně procházejí dovnitř a ven a též se nezouvají, atakdál. Návštěvy vybízím, aby se nezouvaly, ale málokdo to skutečně udělá 
Nezouvání se není o tom, že jsem celý den v jedněch botech. Pochopitelně, že když přijdu z práce, tak se vyzuju. Ale pak chodím na zahradu a zpátky domů v jedněch botech - nosím takové ty "zdravotní" pantofle, protože mě v nich nebolí nohy.
pro někoho je zřejmě nepředstavitelné vejít v botech, i když je k tomu vyzýván 
mně je naopak nepříjemné to jejich zouvání, tak nějak mám pocit jako by tím dávali najevo že očekávají sterilní čistotu, což ovšem v domě se 4 psy nelze i při sebevětší snaze znáte tu uvítací frázi "promiňte ten nepořádek, my tady totiž bydlíme" takže asi tak 
