Ze singapurského letiště jsme se nakonec dostali do hotelu a byl nám přidělen pokoj s televizi, ledničkou a nápoji. Koupelna nádherně obložená mramorem... hned jsem se s povděkem osprchovala a úplně už vypustila z hlavy strach z horka, neb v pokoji bylo báječně, příjemně.
Ani jsme nemuseli vyndávat z tašek pyžama(prádlem posloužil hotel), ručníky, župany i pantoflíčky byly k dispozici. Jára vyřídil nejnutnější telefonáty - Jirkovi jsme se nedovolali, tak jsme nechali namluvený vzkaz, pak jsme se chvilku vykecávali s Miju a pochopitelně Jaroušek si vyplácával játra s Mirečkem. Panejo, nám vám bylo tak prima... Na čas hovoru jsme nehleděli. Ráno jsem se probudila vcelku odpočatá a svěží - vzala jsem na sebe župan a vykoukla z okna.
Vypískla jsem překvapením - koukala jsem na nádherný protější věžák s balkóny a terasami ozdobenými zelení a pod námi hluboko dole zase palmy - věřte mi, lidi, tolik druhů palem už asi nikdy neuvidím...
Moje nadšení probralo synka. Honem jsme se osprchli a rychle ven - dole nás na recepci poslali na snídani - Jára volil jenom nejrůznější ovoce. Vůbec nevím, co jsme jedli, ale bylo to osvěžující, lahodné a studené - moc dobré. Z jídelny jsme hleděli na zeď domu, po němž se cosi pnulo.
Po zdi stékala voda jako vodopád - široký - přes celou tu zeď. Bylo to moc pěkné. No, a pak jsme vyšli ven - příjemně nalehko, v letním oblečení, které jsme ráno vytáhli a v sandálech. Ale - po otevření dveří do nás zase udeřilo horko, téměř nedýchatelné.
Jenže, kdypak se ještě koukneme do Singapuru? A tak, na pomezí mrákot a ve velkém ohrožení srdeční mrtvicí, jsme se procházeli po okolí hotelu - prohlíželi si tropickou květenu a stromy, po nich se snad po všech plazily nějaké epifyty - převládaly parožnatky a nejrůznější pnoucí filodendrony. Všechny větve listnatých stromů byly zbytnělé těmito rostlinami...
Auta jezdila vlevo, jak jinak zde - a silnice byly velmi dobře značené, na každičké křižovatčičce světelné semafory. Na chodníku nás pozdravil pták se žlutýma nohama a zobákem - řekli jsme si - asi singapurský vrabec. Byli jsme nejspíš v nějaké rezidenční čtvrti - vůkol naprostý klid, na poměrně velkých pozemcích výstavné vily. Na chodníku jsme uviděli napadáno něco jako malé kokosáčky - několik jsem jich okamžitě sebrala a chtěla si je vzít - ale Jára to vetoval s poukazem, že jedeme do Aussie.
Tak jsem je s velmi těžkým srdcem odhodila a utěšovala se, že si je třeba seberu někde v Austrálii - tam přece taky máme namířeno do teplých koutů - ale bohužel, už jsem se s těmihle podivnými plody nesetkala.
Jak si tak vykračujeme, u jedné z rezidencí stála hlídka osamopalovaných a oobuškovaných drobných snědých mužíků, kteří nás naprosto jasně a nekompromisně převeleli na protější chodník. No - dost mě to pobouřilo... O kousek dál sedělo „něco" s nějakými transparenty a proti něčemu to protestovalo (asi proti Číně); když tak se zeptám Járy, esli si nevzpomene.
Na oběd jsme se vrátili do hotelu. Protože jsme se měli zas hlásit až po dalších pěti hodinách, tak hned po jídle jsme vyrazili do botanické zahrady. I na chodnících i v zahradě náš pohyb provázelo takové jakoby vrnění...
Zvláštní...
Ptala jsem se co to je. Jára nevěděl, ale po setkání s ozbrojenci vydedukoval, že možná nějaké kamerky, nebo mikrofonky - něco, co nás sleduje a neustále mi velice vážně a důrazně opakoval, ať si nedělám ty svoje srandičky, především ať ani nevypustím z pusy to jedno slovo, co je celosvětově srozumitelné (haha, obcházel úspěšně slovo bomba), a vůbec, ať si uvědomím, že je čas terorismu.
No, nedráždila jsem ho už a jen se zaposlouchávala do toho cvrkotu a přemýšlela, zda může mít pravdu nebo ne.
Pro tamější botanickou zahradu já nemám slov - všechno to, co u nás pěstujeme přepečlivě ve sklenících, tam vůkol bujelo volně a nejen v zahradě. Městská výzdoba podle mě spočívala v tom, že se „taktrochu" sjednotily volně rostoucí květiny a udělaly barevné koberce. Připadala jsem si jak v ráji - až na to dusno. Měla jsem potíž to udýchat - a tak jsme museli posedávat ve stínu na lavičkách. Měli tam nejspíš kousek ponechaného pralesa - připadalo mi, jako by všechny naše skleníky byly sesazené hodně k sobě. Takové přírodní, divoké... mezi tím i velké suché listy banánovníku, palmy, liány, epifyty - neskutečně nádherné.
A už byl čas a my museli pospíchat do hotelu - já myslela, že zdechnu dřív, než do Austrálie dorazím, ale hotelová klimatizace a sprcha mne zase postavily na nohy a s lítosti jsme se dozvěděli, že naše letadlo je provozuschopné a tedy konečně odjíždíme. Tak nás naložili do autobusu směr letiště; krky jsme si mohli vykroutit ve snaze vidět ještě maximum ze Singapuru. Musím prohlásit, že já ho považuju za nejkrásnější nové město na zemi. Architektura úžasná - každý věžák jiný a všude samá zeleň. Všudypřítomné palmy, palmy, palmy a květiny...
Ta úchvatná zeleň...
Pak jsem doma dala za pravdu i zprávě, že tamější letiště je opakovaně vyhlašované jako nejkrásnější - já dodávám, že celý Singapur. A vzlétli jsme vstříc Austrálii, vzdálené už jen pouhých osm hodin...
Anna
Pivo bylo vynikajici, jidlo v indicke ctvrti taky.........
Muj manzel byl nekolikrat v Australii obchodne a stezival si na protivne male musky, ktere cloveka soustavne obtezuji kolem obliceje. Proto pry Australani stale mavaji rukama pred oblicejem.
Ja vim - me se to stalo dvakrat. V Tel Avivu a v Seoulu a na luxus obou hotelu jen tak nezapomenu......
Nechci předbíhat, ale s takovým luxusem jsme se pak už také nesetkali
