Dnešním dnem začínáme uveřejňovat na pokračování vzpomínky jedné z kudlanek, která se odvážně vydala do opravdu velice, převelice vzdálených končin... Uvědomuji si, že znám několik Čechů, kteří tam dokonce už velmi dlouhá léta žijí... Tak ať se vám tento následující (dost dobrodružný) příběh líbí...
Odjížděli jsme 5. února před třemi léty. S Mirkou jsme jely autobusem v zmrzlé zasněžené a ojíněné krajině do Prahy na letiště. Byl tak jako asi po celých Čechách zimní pošmourný den, mlhavý, studený a protivně vlhký. Vystoupily jsme na Dědině a čekaly na autobus do Ruzyně. Vítr se do nás opíral s veškerou protivností vlezlé mlhavé zimy.
Letiště bylo vlastně jedno velké staveniště a tak se stalo, že jsme netrefily hned na poprvé na správné místo. Ouvej, zase tedy zpátky do autobusu - a tam jsme s hrůzou zjistily, že jedeme zpět do Prahy. No, vystoupily jsme, až když jsme nabyly jakési jistoty, že už asi víme, jak teď přestoupit, abychom už vystoupily správně.
Kousek jsme pak ještě šly pěšky; z nebe cosi padalo, pomalu se začínalo mlhavě šeřit. Konečně jsme byly před letištní halou a ocitly se v teple - píšu tak zmrzle, protože mi byla velká zima, měla jsem na sobě totiž jen lehkou letní větrovku, a ani svetr s košilí a trikem pod ní nedokázaly žádné divy.
Zůstaly jsme u lavičky poblíž vstupu a vyhlížely Járu; naštěstí jsme nečekaly moc dlouho. Když dorazil, tak jsme si ještě my dvě skočily na WC. Ale ani tady to neproběhlo bez potíží, neboť uklízečka nás poslala jinam. Pak jsme ještě chvíli všichni bloumali po letišti, poslouchali Mirčino nabádání, jak máme rozhodně hned zavolat, odevzdali do letadla své velké tašky (tady se nás pochopitelně zeptali, jesli v příručním zavazadle není nic ostrého - doporučili mi i pilník na nehty raději přesunout do mimopalubniho zavazadla), a bylo to.
Jára se na nic neptal, doporučení nebral v úvahu.
Pak jsme se ještě prošli, rozloučili jsme se s Mírečkou a vrátili se k odbavení - a tam Jára narazil! Při kontrole mu pochopitelně našli nůžky - zapomněl na ně a tak o ně přišel, vyhodili je do takového velkého sudu, kde už bylo plno podobných „pichlavostí".
A už jsme se šinuli do vyhrazeného prostoru, jen naposledy zamávat Mirce a už jsme procházeli kolem různých prodejen a prodejniček free shopů. Jára začal něco machrovat s mobilem a upustil jej. Ten se rozlítl na dva kusy - baterie zvlášť a mobil zvlášť, ale prý zůstal vcelku.. Pak následovala závěrečné kontroly a nastoupili jsme konečně do letadla, které jsme předtím obdivovali skrz veliká okna.
Jára si sedl k okénku, já vedle něj do uličky a po úvodních řečech leteckého personálu a ukázce použití dýchací masky a návodu, jak máme být připoutáni, se dalo letadlo do pohybu. Světýlka Prahy zmizela do mraků a letuška nám nabídla svačinu. Ten den jsem sice nic nejedla, ale sendvič byl tak "chutný", že přešel k Járovi. Jára hlady šilhal a tak je oba slupnul jak malinu.
Netrvalo dlouho a byla tu světýlka Londýna - nejdříve z výšky, pak se přiblížila a zvětšila.
Nad Londýnem muselo být zcela jasno, světla byla jiskřivě čirá a protože jsme delší dobu letěli nízko (než nás pustili na přistání) - byly krásně vidět i domy a ulice.
Zůstává mi to stále před očima (je to vlastně můj první dojem z letadla), bylo to opravdu úchvatné.
A pak jsme přistáli, dorolovali k hale, vystoupili a šli na autobus, který nás vezl nevlídným technickým zázemím londýnského letiště Heathrow někam, kde jsme šli nekonečně dlouhou širokou chodbou kamsi - po zdech místy byly plakáty, některé jsme si prohlíželi, místy byly pohyblivé chodníky, některé v provozu a my stále šli a šli - v duchu jsem obdivovala Járu, který „vedl", že pokud jdeme dobře, tak jak věděl, kudy máme jít :-))
A už jsme došli do nepříliš vlídného prostoru, kde byly mraky lidí a šíleně dlouhá fronta. Jára pravil, že to je fronta na naše letadlo - na mě šly mrákoty... A za námi neustále přicházely další a další nepředstavitelné davy lidí a všichni se stavěli se do fronty za nás a stále jich přibývalo... Fakt jsem si nedovedla představit, že se někam vůbec můžeme vejít.
Přesto se fronta dala do pomaličkého pohybu a my se spořádaně nalodili na palubu letadla - velkého, obrovitánského bumbrlíčka, s obrovsky tlustým břichem a - jak mi připadalo, s velice kraťoučkými křidélky. Nejprve jsme prošli prostory pro movitější byznysmeny a pak už nám stevardi ukázali naše místa. V tomhle obrovském letadle jsme měli strávit a také strávili dvanáct hodin letu do Singapuru.... (což ovšem ještě zdaleka neznamenalo konec našeho putování k cíli ...)
Anna
Zato synovec je světoběžník, tentokrát se chystá do Laosu a Indie.jsem taky moc zvědavá na něco o tobě - kolik ti je, jak to, že ses nebála... atd.
Ale to se určitě brzo dovíme... No, jsem taky zvědavá :-)
