Vyrazili jsme z Bear Creeku poblíž Dawson City, kde bydlíme, ještě za tmy. Moje manželka Joanne, patnáctiletá dcera Mary, náš kamarád, zlatokop Novozélanďan David McBernie, jeho třináctiletý syn Pascal a já. Jedeme totiž postavit srub na naší trapline na West Hart River.
Trapline je území (v našem případě zhruba 2500 čtverečních kilometrů), kde máme povoleno chytat kožešinová zvířata do pasti. Nějaké sruby tam sice už jsou, trapper Frank Rae, který tam kdysi žil, jich postavil hned několik, jenže ne zrovna na nejpřístupnějších místech. Ten nejbližší z nich stojí na Rae Creeku, což je asi 70 km od nejbližší silnice. A taky: nevede tam žádná cesta, jen stezka a i ta se začne asi v polovině cesty ztrácet. Navíc cestou tam je potřeba překročit dva horské průsmyky.
Náš nový srub, hned na začátku trapline, bude „jen" 40 km daleko a bude k němu nutno překonat pouze jeden průsmyk. Jeho stavba nám umožní snadnější přístup k celému našemu území. Jedeme ve dvou pickupech, naložených neuvěřitelným množstvím potřebných krámů.
Po dvaceti minutách odbočujeme na Dempster Hwy. Za další půlhodinu nás zastihlo svítání; to už jsme v Ogilvie Mountains, v údolí North Klondike River. Ještě jednu půlhodinku a máme část cesty za sebou. Na začátku Hart Pass je další etapa; to už překládáme věci z aut na sněžné skútry a saně.
Teplota je naštěstí jen asi 6 pod nulou, což není na listopad vůbec špatné. Když je všechno naloženo, já a David vyrážíme. Zbytek výpravy na nás bude muset počkat v autech. Sněhu je v průsmyku poměrně dost a tvoří se závěje. Zde na tundře totiž nerostou stromy, jen nízká křoviska. a tak to pěkně nafouká. Brzy vidíme první stádo caribou a pak ještě několik dalších... Moje Yamaha Enticer má silnější motor, proto jedu první a projíždím stezku. Hned za mnou jede David se svým Skidoo Tundra. Táhne o něco větší náklad, ale protože už má stezku projetou, všechno jde dobře.
Problémy začínají po deseti kilometrech, za skálou zvanou Table Rock. Stezka začíná být zarostlá křovinami a přetínají ji mnohé hluboké příkopy, vymleté vodou. Některé potoky ještě nestačily zamrznout a tak je musíme projíždět co nejrychleji, aby nám ve vodě nechcípl motor. Všechno jde ale poměrně dobře a po přejetí průsmyku překračujeme zmrzlou West Hart. To už nám zbývalo jen posledních 10 km. Ale je to nejdelších 10 kilometrů, které znám. Stezka je buď zarostlá křovím, odplavena řekou nebo prostě neexistuje.
Ale nakonec všechno dobře dopadlo a konečně jsme byli na místě. U jediné známka civilizace v téhle divočině, příšerné boudy z překližky, kterou jsme na svých minulých výpravách pokřtili „Fort Misery". Postavil ji zde zdejší outfitter; což je člověk, který má licenci k tomu, aby bral cizince na lov. Bouda nemá žádná okna, dveře netěsní, izolace veškerá žádná. Tak rychle vykládáme saně a vyrážíme zase zpět. Teď už jde vše ale mnohem rychleji. Stezka je projetá, náklad nevezeme žádný. Za hodinu a půl jsme zpátky u aut, nakládáme ženu a děti a řítíme se zpět. Nebe nad námi se vyjasňuje a má najednou krásnou, zimní modrozelenou barvu. Ovšem, ta krása nevěstí nic dobrého - protože znamená ochlazení. Po několika přestávkách - kvůli opravě saní, které se najednou rozhodly, že už dále nepojedou - jsme na místě.
Už byla tma, když začínáme řezat dřevo, zatápět v kamnech a hlavně - zadělávat okna pomocí rysovacku a igelitu. Netrvá to ale dlouho, všechno je pěkně utěsněno a za hodinu je už v boudě útulno, teplo a vůně čaje s rumem dává zapomenout na všechny minulé i případné budoucí útrapy. Potíž je jen v tom, že bouda je malá a připomíná spíš krabici než lidské obydlí. Já a Joanne můžeme tedy na další tři týdny na jakékoliv romantické chvíle zapomenout :-))).
Ráno nás probouzí zima. To je divné - vždyť David v noci přiložil a oheň ještě hoří... Pohled na teploměr venku záhadu ale rychle vysvětlil. Je minus 37 C. A to je na polovinu listopadu opravdu hodně. Nojo, co naděláme. Po snídani se tedy co nejtepleji oblékáme a vyrážíme na cestu; tentokrát pěšky. Po asi kilometru chůze překračujeme údolí potoka, které zároveň tvoří hranici naší trapline. Bylo by hezké, kdybychom mohli postavit srub tady, ale bohužel, je zde málo stromů. Nastražíme zde tedy první past na kunu a pokračujeme dál přes tundru. Asi po hodině přicházíme k místu, které jsme vybrali už před dvěma lety. Hezké místo na vysokém břehu, opravdu pěkný výhled na hory a hlavně - je zde dost stavebního materiálu. Svítí zde navíc i v tuhle roční dobu sluníčko. Tak rychle rozdělat oheň, vaříme si čaj a před cestou zpět do Fort Misery ještě jednou všechno důkladně prohlížíme.
Další ráno jsme zpět - a to ještě před východem slunce. A začíná naše práce ... Napřed stavíme tzv. walltent; to je stan, ve kterém se dá topit v kamínkách na dřevo. A - pak už padají první stromy... Každý strom napřed odvětvíme, přiřízneme přesně na délku 14 stop a oloupeme přimrzlou kůru - tedy jak nejlépe se to dá. Pak začne vlastní stavba.
Existuje spousta způsobu jak postavit srub. Každý má své výhody a nevýhody. V buši, kam se nedá přivézt téměř žádný materiál, jsou možnosti pochopitelně více omezené než v civilizaci. Tady musíme postavit klasický srub, vyzkoušený už generacemi lidí žijících v divočině. Podlahu bude - alespoň zatím - tvořit udusaná hlína. Stěny z oloupaných klad budou asi 6 stop vysoké, v rozích sroubené tím nejjednodušším způsobem - na čtverhrano, což uděláme pomoci motorové pily. Střecha bude tzv. sod roof - na kulatinách, které tvoří strop, bude na nepromokavých plachtách nanesena silná vrstva hlíny, mechu, trávy a zkrátka všeho, co se kolem najde.
Během let na ní pak budou růst stromky, křoví a bůhví co ještě. A to ji dokonale zpevní. Když na takovou střechu ještě navíc napadne sníh, má podobné izolační vlastnosti jako jakákoliv jiná střecha. A je téměř zadarmo. Nojo, zadarmo - ale té práce!!!
Ale zpátky k naší stavbě - takhle to pak jde den za dnem. Vstát, zatopit, uvařit snídani, pětikilometrový pochod na „staveniště" a porážet další a další stromy. A ty odvětvit, nařezat, osekat, oloupat, přitesávat... a tak dál a dál, každý den jsou stěny vyšší a celá věc začíná vypadat jako srub. Kdo nikdy nic nepostavil, neví, jaký je to pak báječný pocit. Naše děti, Mary a Pascal, nám dělají radost. V loupání klad se z nich stávají přeborníci, ale máme trochu strach z toho, že se začnou nudit. Navrhujeme jim tedy jejich „vlastní projekt" a oni ho zvládnou s nadšením. Ano, přátelé, takovou nádhernou kadibudku s výhledem na hory, jakou postavili oni, jen tak někdo nemá.
Každý den, ještě než se setmí, je nutno zkontrolovat těch pár pastí, které v okolí máme. A pak - už za tmy - absolvovat oněch pár kilometrů zpět do Fort Misery. A zase to samé: rychle zatopit, nařezat další dřevo, donést od řeky vodu, uvařit, udělat čaj, pečlivě odměřit z tenčící se dávky rumu...
Ale řeknu vám - ty dlouhé večery za světla svíček, u praskajících kamen, jsou opravdu nezapomenutelné. Všichni tři my dospělí jsme toho zažili v životě dost a tak máme o čem povídat a naše děcka co poslouchat. Joanne v těhle horách roky žila se svým prvním manželem, David (po novozélandansky se jeho jméno vyslovuje „Dojvid") má coby zlatokop historek taky plný pytel a já se svými vzpomínkami jakbysmet - jak na roky, kdy jsem závodil se psím spřežením, tak na ty, kdy jsem žil v komunistické diktatuře. A tak rovněž nezůstávám pozadu.
A náš výlet se pomalu nachýlil ke konci. po téměř třech týdnech nastal čas k návratu domů. Srub už má stěny a pět důkladných střešních trámů. Střechu, okna, dveře a další „drobnosti" budeme dodělávat zase příště. Za mrazivého rána naposled startujeme sněžné skútry a vyrážíme zpět k silnici. Motor mé Mazdy pickup startuje hned, David musí svého osmiválcového dýzla nahřívat pomocí propanového hořáku.
Užasle máváme na jediné auto projíždějící okolo. První cizí lidé... Doma pak lezu - hned po absolovaní nesmírně potřebné sprchy - na váhu. I přesto, že jsem ty tři týdny nejedl, ale přímo žral, co se do mě vešlo, shodil jsem 5 kilo.
Sakra, že bych tady na Yukonu založil odtučňovací tábor?
Na závěr pro vás, přátelé, ještě pár vysvětlujících poznámek:
Do našich srubů v divočině jezdíme na několik týdnů na začátku zimy, kdy je sezóna lovu kožešinové zvěře, a pak znovu na začátku jara. To už ale spíš jen rekreačně. Jinak žijeme na Bear Creeku. To je taková příjemná osada s asi dvaceti domy, vzdálená 10 km od Dawson City. Je zde elektřina, internet, telefon, školní autobus a všechny další výhody civilizace.
Lov kožešinové zvěře dnes už rozhodně není pro nikoho hlavním zdrojem obživy. Já si vydělávám většinu peněz coby řidič těžkých strojů pro vládu Yukon territorry. A moje tři dámy? Tahle popisovaná stavba srubu se konala před čtyřmi léty, dnes je už holkám (Joanninym dcerám z prvního manželství) jednadvacet a devatenáct. Ta starší, Elizabeth, je už dokonce vdaná a živí se tesařinou. Její manžel je chlap jak hora a je příslušníkem Královské Kanadské Jízdní Policie. Žijí spolu v městečku Fort St. James. Mladší Mary s námi ještě stále jezdí do buše, studuje na univerzitě a chce být spisovatelkou a dramaturgem. A já věřím, že se ji to podaří. Má milá Joanne učí v místní škole, pracuje coby průvodce v teritoriálním parku a píše knížky. Její druhá kniha jde tyto dny právě do tisku. První knížka, pod názvem „Breaking Trail", už vyšla v angličtině a němčině (Unterwegs in der Wildnis) a před vánocemi vyjde i česky. Třeba si ji jednou přečtete, vřele doporučuji.
Z Yukonu vás všechny zdraví
Mikin
Zivotnimu stylu se musi neco obetovat, pokud nam na nem opravdu zalezi.Pokud je to jenom pro legraci, je to neco jineho.
Mejlepsi kozesiny jsou prosinec az rijen, predtim je jich prilis malo a potom uz ztraceji na kvalite. Jenom z trapingu se zit neda to je pravda...ne natolik aby clovek nemusel pracovat pres leto. Takze vetsina traperu trapuje pres zimu a pres leto pracuji. Jako Wayne ktery trapoval na Hart riveru kdyz jeste Joana byla jeho manzelkou.Pres zimu i s malyma detma byli na trapline, v lete pracoval na stavbe. Joana byla doma s detma, ta tenkrat nepracovala vubec.Jiste je to velice tvrdy zivot a ne kazdy je tak schopnej zit. Takze docela chapu ze radeji jsi pres zimu v Thajsku, nez na trapline. My jsme vzdycky rikali ze v lete nas drzi na Yukonu pevnou rukou lososi. V zime jsme taky radeji byli v Mexiku, pokud to slo.
Jen mala otazka....pokud trapujete jenom rekracne...nebylo by lepsi traplajnu prenechat nekomu kdo by opravdu trapovat chtel?
Jestli pak má taky tvoje žena něco z toho na sebe?
Alespoň pěknou čepici?
Nebo vede nějakou partu?
O lovu kozesinove zvere chci napsat v pokracovani tohoto clanku. Lovime hlavne kuny a rosomaky. (Pridam i nejake fotky).
Tady na severu se kozesiny nosi hlavne jako doplnky. Nejvic cenena je asi kozesina z rosomaka (volverine) pro obrubu kapuce na bunde, protoze se na ni nedrzi namraza.
V praktickem zivote to tady ale v poslednich desetiletich vyhral "fleece" - holofill, qualofill a podobne materialy ktere jsou lehke a teple. Jen se podivej na fotky - moc parady s tim nenadelame, ale je to prakticke.
Varime na plechovych kaminkach na drevo ktera zajistuji i teplo, Joanne je po letech ktere kdysi prozila v bushi velice vynalezava v peceni nejruznejsich dobrot mezi dvema panvemi, kdyz uz nemame troubu. Jeji indiansky chleba "bannock" je neprekonatelny. V posledni dobe se do ruznych experimentu pustila i Mary a jde ji to docela dobre. Ja vzdycky hnan pocitem viny ze nic nedelam uprchnu pred srub a zacnu stipat drivi, ale Mary je tam za chvili taky, protoze stipani dreva ma jeste radeji. Takze jsem vlastne zbytecny.....
Spizirnu mame na strome, v plechovem sudu barvy zelene. Ten je trochu videt na prave strane posledni fotky. Strom je jak videt obaleny plechem, aby po nem nemohl vylezt medved ci jina diva zver.
Fotky zevnitr srubu nejake mam, pridam je v pokracovani.
Nebo jakoukoliv jinou specialitku? No, ono to bude spíš specialita pro nás, pro ni třebas něco úplně obyčejného.
Nojo, to jsme se na tebe (vás) vrhly, co?
Jo, je to totiž moc zajímavé!
Ten indiansky chleba je prakticky voda, mouka, sul a prasek do peciva (kdyz je cas, tak kvasnice) pridava se do toho tuk a jeste se to smazi na panvi. Zkratka vec krajne nezdrava.
Ale on nastesti zadny rekreacni trapping nebo pobyt v bushi neexistuje. Co clovek sezere, to taky jeho telo spali.
Jen si pak clovek musi davat pri navratu do civilizace pozor, aby jedl zase zdrave.
Ad zmrazená vajíčka - to je hodně zajímavý. Slyším o tom poprvé, fakt jsou pak po rozmrznutí použitelná? Chtěla bych to vyzkoušet, můžeš to popsat podrobněji?
Jinak srub je úžasný.
Kordulinko, Ivanko - o praktické stránce života ve srubu v divočině si můžete docela hezky počíst v knihách cestovatele Leoše Šimánka: "Kanada - Život v divočině" a "Na kanadském severu". Knihy jsou doplněny i spoustou nádherných fotografií.
ty mražený vajíčka - to není špatný... to by se mělo vyzkoušet!
Mj. ohřeje se voda v řece i na koupání?
Ale jen u plakátu.Je to totiž spolužák mé příbuzné a ona má od něj knihy i plakáty.A Mikine prosímtě co jsou ty dva předměty jak jsem se na ně ptala pořád mi to vrtá hlavou.Dík za odpověd.
Proto asi Mikin neodpověděl,pro něj je to určitě běžná téměř každodenní věc,takže ho asi nenapadlo,že by je někdo nepoznal.Dále: Co medvědi? Oravdu tam této krajině říkáte buš (u nás je zvykem slovo buš používat pro keřovitou polopoušť, keřovitou savanu)? Co chození na zázhod na "velkou" v silném mrazu - neomrznete? Staví si někteří trapeři sauničku (aspoň stanovou), jak se to dělá na Sibiři?
Ale dobre se to cteTen klasicky trappersky srub jehoz stavbu popisuji se od roubeneho domu ve kterem bydlim tady na Bear Creeku dost lisi. Zaklady nema zadne - proste jsme polozili klady primo na zem. Ony se pochopitelne trochu propadly a pomalu zacnou odspodu hnit. Tyhle sruby nejsou stavene naveky, ale kdyz se udela dobra strecha tak vydrzi padesat i vic let bez problemu. To ze si cely srub trochu "sedne" zase tak moc nevadi. Veskery material (jako mech s hlinou a trava) se proste nahazi na strechu jako izolace a vevnitr je tim padem vic mista.
Hlinena podlaha nam prvni dva roky vyhovovala, ale vevnitr je dost sucho a zacalo se tam hodne prasit. Tak nas podlaha nemine, ale bude to jen tzv. plavouci podlaha, nezavisla na stenach.
Steny se diky vaze cele stavby sesedaji, coz u pomerne malych oken moc nevadi, ale dvere jsou prisoubovane na dvou svislych tramcich 2x2 palce ktere jsou volne zapustene do klad. Nade dvermi jsem nechal pri stavbe mezeru asi 5 cm a ona se za ty ctyri roky diky sesedani klad zmensila skoro na na nulu....
Predek srubu na ktery se pta "jar" se zatim i pres ty vysoke dvere zda byt pevny dost. Dal jsem tam pro jistotu par velkych hrebiku.
S Leosem Simankem jsem se zde jednou setkal, ale znam ho spis taky jen z knizek a pres sveho leteckeho instruktora Petera Beckera, ktery ho zna z Nemecka.
Medvedi jsou pro srub v bushi vzdycky problem. V zime kdyz tam jsme tak chrapou, ale v lete vzdycky nejaky smejdi okolo. Nekteri trapperi to resi tak, ze ze srubu udelaji pevnost. To vetsinou funguje. Jenze kdyz se medved (nebo rosomak) opravdu chteji dovnitr dostat, dostanou se tam strechou a mate aspon tyden co opravovat. Druhy zpusob ktery jsme zvolili my je dat na okna okenice, ale nechat dvere jen lehce zavrene aby na ne slo zatlacit. Behem 4 let jsme je nasli na zacatku zimy otevrene 2 krat. Jednou to odnesl roh stolu (asi hezky vonel), podruhe meda rozbil zevnitr okno a rozhazel par veci. V kazdem pripade je dobre nenechavat ve srubu zadne jidlo ani dalsi veci jako treba zubni pastu nebo mydlo, ktere by medvedum mohly vonet. Naopak se doporucuji kulicky proti molum. Nevim - nahazel jsem jich par do kytary a zatim se na ni zadny brtnik hrat nepokousel......
Klasicke sneznice jsou vypletane surovou kuzi (babiche) ktera se natre selakem, ty novejsi pouzivaji vsechny mozne materialy a jsou vetsinou mnohem mensi. Hodi se spis na zacatek zimy kdy je snehu malo, nebo naopak na konec zimy kdy je na snehu ledova kura.
Ten vyraz "bush" se tady opravdu pouziva pro divocinu. Mistni zeny maji krasne prislovi "you can get man from bush, but you cannot get bush from man".
Tak na rychle zaplavani a venJen dotaz, ale jen malinký: takže doma jste také v roubeném domě? To už je ale asi podstatně složitější stavba, že?
Prvnich par kilometru jeste vedl projety trail.Potom,jsme uz museli prelezat zmatene nakupene kry a zapadali do der zakrytych navatym snehem.Kazdy jsme tahl za sebou sane nalozene 40ti kily vystroje.Vitr se nas snazil zatlacit zpet a sekal do tvari krystaly zledovateleho snehu.Zaclo se ochlazovat,jediny zpusob jak se zahrat byl pohyb.Muselo se delat rychle....drivi ...ohen...ohrat jidlo...rozpustit snih na caj a pripravit drevo na rano,pak rychle do spacaku.Vse je nutne delat v rukavicich,nedalo se bez nich zustat ani nekolik vterin,pri jidle primrzala lzice ke rtum,vetrny faktor nekdy nasobil teplotu az na 70 C pod nulou,20 km denne byl dobry vykon.
Byl to uzasny pocit to nesmirne ticho...nad hlavou polarni zare............to se neda popsat.
Je to velice specialni mestecko....nazvala bych ho...zijici skanzen.
Pokud se tyce nakladatelstvi ktere vyda Joanninu knizku a jejiho ceskeho nazvu, tak se to prave pokousim zjistit. Pro anglicky a nemecky mluvici je to na amazon.com
Nejvic penez vydelaji trapperi kteri maji sve uzemi blizko civilizace a maji k nemu dobry pristup. Objet celou linku pasti po silnici v pickupu je pochopitelne mnohem rychlejsi a pohodlnejsi nez to delat se psim sprezenim, na sneznem skutru nebo pesky.
My chodime po asi 20 km okruzich pesky nebo na bezkach ale nestezujeme si, je to tak mnohem hezci.
