mio, díky!
to je opravdu zajímavý, těším se na další cestování!

Hrad Rabí, zejména na pohledu zvýšky působí monumentálně,mio, kromě středověkých slavností , žije tam něco přes rok nebo alespoň v sezoně? No mrknu na net, díky za tip.
Jinak když se mia zmínila o těch slavnostech - jsou tady na Kudlance ještě další středověcí lidé? Já jsem posedlá, zcela evidentně reinkarnovaná středověká dáma, když jsou v našem městě středověké slavnosti, mám co dělat, abych se nepřevlékla do středověkých šatiček a netrsala při středověké hudbě, takové ty šalmaje, trumšajty, tamburíny, fiduly a bubínky se mnou dělají divy.Tady u nás se stydím, ale možná na Rabí bych se mohla navléknout do vytouženého kostýmu a vyblbnout se (po tolika stoletích..).Mio těším se na zítra. Iris

v Hojsově Stráži a mimo jiné zajeli i do Sušice...a byli jsme se tam koupat "Na Fufernách" - existuje to ještě?

ze soubojů a šermování mám hrůzu a taky mi není jasný, jak v těch brněních a róbách chodili ty lidi (zvláště pak dámy) na záchod - a kam hlavně. Tuto otázku jsem si kladla už jakovelmi malé dítě...dosud mi ji nikdo nezodpověděl.

kdepak souboje a šermování, to ne. Ale hudba a tanečky,tržnice, medovina , preclíky - to jo. Jinak já si představuju, že to brnění bylo něco jako třeba výstroj dnešních hokejistů - asi jen na zápas a museli to nějak vyděržáť. I když mám podezření Aleno, že sportovci dělaji různý zajuplný a strašný věci, například cyklisti při Tour de France - no jak to dělaj? A jak to děěělaj kosmonauti..?
Ale abychom zůstaly u tématu - co myslíš, že znamená Fuferny? Mio, víš to?

a krásně jsi to mio napsala. Jsme tam, shodou okolností byli někdy v půlce prosince (mají tam takového hodně podnikavého kastelána) na živém betlému, ukázkách tradičních řemesel, večerní prohlídce hradu se svíčkama atd., byla sice už docela zima, ale bylo čím se zahřát. Kouzelná atmosféra! A zbytky svíček máme ještě doma.
Jinak Iris, mám také ráda středověké slavnosti, dělají se už na mnoha místech, ale já jezdím léta do rodného Krumlova, to máme barák nacpaný, až na půdu

a holky děkuju za reakci.Fuferny Iris nevím,co je.Ty slavnosti jak píše Eva jsou dnes leckde.Velmi pěkné bývají v září Husitské slavnosti v Táboře.Mě by lákaly na Křivoklátě.Ali ty Fuferny jsou tam velmi pravděpodobně dosud.Jinak na Rabí jsme s dcerou byly před cca 5 lety na nočním divad.představení zakonč.ohnostrojem,nádherná atmosféra,uplně mě to "nabilo".Jsou tam taky krásné vápencové lomy mezi Rabím a Sušicí.Jinak tady dneska pršelo,jaro to moc nepřipomínalo.Jo a taky poděkujte Daniele,vybrala obrázky.Poslala jsem jí ted Klatovsko,ale nedaří se mi odeslat fotky Danielo,tak uvidíme.Zatím ahoj

Tak problematika středověkých záchodů mě zajímala už ve věku školním. Jednou jsme byli s rodiči v Nových Hradech v Jižních Čechách. Tam mě nad vchodem zaujala taková zvláštní přístavba, která vypadala jako klasická venkovská kadibudka, jen širší - nejspíš dvousedadlová. Tak jsem se hned paní průvodkyně na účel toho přístavku zeptala. A vono JO ! Kadibudka cca v 1. patře.
Dokonce to mělo i účel obranný. Kadibudka měla odklápěcí dno, takže pokud se nepřátelé rozhodli ztéci hrad hlavní branou, byl na ně nejprve vyklopen nastřádaný obsah fekálií. Protivník tenhle fígl nejspíš znal, takže se držel "dále, od hradu dále!"
Pověst praví, že když byl hrad obléhán, seděl zrovna na oné místnůstce kníže Jaromír. Jeden z nepřátelských šípů ho přišpendlil k prkýnku, takže bohužel, skonal v takové nedůstojné pozici. Zajímalo by mě, jak prošpikovaného Jaromíra složili do rakve. Jestli s prkýnkem, nebo bez.
Na to jsem se tenkrát zapomněla zeptat.
Např. hrad Karlštejn má na nejvyšší - Mariánské věži taky zvenčí takovou přilepenou kadibudku, hóóódně vysoko nad zemí. Radši se neptám, jak se čistí...

:-))) - taky jsem si uvědomila, že kde jsou ty časy, kdy jsme jezdívali se školou po hradech a zámcích. Jestlipak ještě jezděj školní děti taky po těchle vzdělávacích výletech?
Sice si pamatuju jen věci, který zrovna nic moc s kulturou neměly společného (jako například nádherně klouzavý pantofle, co jsme nafasovali), případně hrůzostrašnosti z mučíren; ale bylo to fajn, tyhle vejlety...
No, a jak to bylo s těmi záchody? To asi se převážně řešilo nočníky, ne? Vím, že dokonce měli takové nočníkové židle.
Rozhodně neměly vložky... To taky nevím, jak se to tehdy praktikovalo.

od toho vznikla zkomolenina prevít a většinou to volně, podél hradní zdi odpadávalo. Úplně skvostný 1. díl dokumentu o tom měl již kdysi zmiňovaný Tomáš Durdík: Štíty království českého, je to dostupné i na netu. Jsou vidět dodnes všude možně.
Jo, mamčo, toho Jaromíra tam normálně údajně zavraždili, na pokyn vlastního bratra, nabodnutím na kůl skrzevá právě prevét.
Jak se praktikovaly ženské hygienické záležitosti ve středověku vlasdtně taky fakt nevím, stačí mi, co jsem se dozvěděla z doby tak přelomu 19.-20. století, též tedy, nic moc

ale když za komančů nebyly vložky, tak vyšel ve Vlastě návod, jak si tyto vlastnoručně uháčkovat a jak s nimi pak zacházet, prát je a podobně.Článek koloval po směnárně (tam jsem tehdy pracovala) a všechny jsme svorně blily - já hlavně z představy, že bych snad měla něco háčkovat...takže nejen pouze v devatenáctém století.....

zda obnovil provoz hotel Fialka. Když jsme dvakrát ročně projížděli Sušicí při návratu z Kvildy, stavěli jsme se tam na oběd. Už tehdy tam měli i dětské židle, a nabízeli dětské porce. Úžasně tam vařili, a připadali jsme si tam jako v Alcrónu, protože tam byl učňák, a pan mistr dohlížel, aby se číšníci chovali noblesně.
V chodbě před restaurací měli veliké akvárium s kapry a štikami dohromady, což jsem nechápala, že se nepožerou. Bylo mi vysvětleno, že štiky v zajetí nežerou. Vybranou rybu vám na přání vylovili a připravili dle přání. Vedle restaurace byla vyhlášená cukrárna, takže jsme domů vezli všem babičkám nádherné a moc dobré dortíky.
Po revoluci se to tam nějak majetkově zamotalo, a bylo dlouho zavřeno.
Jaký je stav teď ? Stojí za to tam vyrazit na gáblík - třeba cestou z hradu Rabí ?

Opravdu nevím jak to tam v současnosti je,zkusím se pozeptat-sousedky sestra v Sušici bydlí.Sušice je od nás necelých 27 km.Dnes tu máme škaredě,prší.Mamčo Ty děláš i o víkendech?Ted mě napadá,že jsi asi zdravotnice /ten test nedávno na krevní skupiny atd. byl myslím od Tebe/.Dnes mám sraz s tou mojí kamarádkou jak je tak dost nemocná a ještě dvěma v Písku,určitě se mi ty rady cos mi dala /o čem s ní mluvit/budou hodit.Věřím,že přijde na jiné myšlenky.

Děkuju za zeptání, dej vědět, jestli "u Fialků" fungují. Moc ráda bych si tím směrem zase někdy udělala výlet.
Není divu, že u vás prší. Šumava bývala naším častým rekreačním cílem. Říkávalo se, že když všude prší, tak na Šumavě leje. A když je všude hezky, tak na Šumavě jenom prší.
Ale je tam krááásně...

díky za pěkné povídání i nápad na výlet.. Jsem ostuda a republiku moc neznám.. Ovšem středověk mě přitahuje moc moc moc, stejně jako Iris a co hůř - líbí se mi tehdejší móda,souboje a šermování..

miluju hrady, čím starší tím lepší...dobrý tip. Letos se chystáme na Frýdštejn, objevila jsem ho náhodou uz při surfování na netu, úžasná záležitost.
Jo prevéty. Všude taky sonduju. Nejhorší jsou dnes v panelácích. Je to tak, že když si někdo z bytu 2 plus 1 zlomí pravou nohu, nebo z 3 plus jedna levou nohu, nevejdou se doma na záchod...

ahoj středověká spolunadšenkyně. Nemysli si o mně něco špatného, ale u těch soubojů a šermování se mi líbí hlavně ti šermíři, většinou jsou takoví dobově urostlí a zarostlí a a tak se u toho opravdově zavile tváří, že máš pocit, jakoby opravdu byli z minula. Moc nevnímám, co dělají s těmi zbraněmi, ale na nich můžu nechat oči, omlouvám se.No a na koních, krása..
A ty šaty - jsou i firmy, které to přímo na těch trzích prodávají - jejich stánky tedy moc netáhnou, protože to jsou poctivé kostýmy a jsou drahé. Ale já už u toho fakt stála a jenom jsem si neuměla vybrat, rozhodnutá koupit jsem byla. Pak mi někdo řekl, že se půjčují, tak jsem vyměkla a pak už ten stánek nepřijel. Ale na netu se to dá najít. U nás se slaví Císařský den poslední prázdninový víkend, přijíždí při něm Karel IV. a já hulákám "vivat" a zběsile mu mávám šátkem, ale ostatní mlčí a pohoršeně mě sledují. Ale je zajímavé, že když byly první máje, řvali a debilním mávátkem mávali všichni - myslíte, že byli nějací profíci na rozeřvávání davů? Je mi to divné! A přesto že stejně jako u Evy v Krumlově je u nás ten den plno návštěvníků, všichni vědí, že ten den nejsem hostitelka ani společnice pro ně, ale středověká paní (svoje mravy a původ v ten den jsem ještě moc neidentifikovala), tančí mi nohy a místo ucha mám radar na ty bubínky a šalmaje.
Justíku, chtělo by to se obléknout a společně to obrážet, je toho hodně a když už zainvestujeme do kostýmu, viď ?

tvoje přirovnání prevétů k panelákovým minihajzlíkům je skvělé, pobavilas mě, ahoj

Jdem do toho.. Já navíc toužím po dámském sedle a koníkovi - nejlépe fríském nebo andalůzském - ty jsou vzhledem přesně rytířští.. A uvidíš jak budou ostatní aplausovat, dvě sličné děvy na takových krasavcích

co se mně týče, ještě žes tam přidala ty smajlíky
Tak jen co začně sezóna, beru tě za slovo.

jo jo já cpu smailíky i smutníky všude, pěkně to dokreslí celkový dojem Ale jinak to beru vážně.. Ty nejezdíš? ...

nevidím ti do tváře a nevím, jestli nemáš šelmovské plamínky v očích - no...já nejezdím, ale nevím, jestli to myslíš vážně nebo jako legraci? Ale jestli to myslíš vážně a opravdu jezdíš, tak se klaním až na zem a úplně vážně tě vidím v těch šatech ve středověkém průvodu jako dvorní dámu a doprovod královny Élišky - a moc se mi líbíš. Holka já jezdit nemůžu, už jsem psala Krakonošovi, že na mě působí zemská přitažlivost nějak přitažlivěji, než na ostatní zemské tvory.Mluvili jsem o běžkách, z koně by to bolelo ještě určitě víc. Jezdíš ?

Manžel je potomek keltů a jak sám v legraci říká bratranec Asterixe a Obelixe z Bretaně. Kousek od nás je zřícenina hradu Okoř, její podhradí, dál dva mlýny a když půjdeš procházkou ještě dál projdeš Podholím, nedaleko je rotunda Budeč, je to takové druidské magické místo a pokud jsi velký výletník můžeš projít až do Zákolanského zalesněného údolí a to projdeš okolo nás.....
I na Okoři jsou festivaly keltské muziky, loni to byla Okoř se šťávou, někde jsem tu o tom na Kudle psala článek loni (myslím, že se to jmenovalo "Inka z Bretoňské ambasády"), bylo to nádherné, ta atmosféra, na jaře se tam každoročně také koná středovéká bitva o hrad Okoř a to není není o dvou šermířích je to masovka a je to krásné, procházíš tam a potkáváš jinak ustrojené lidi, je to jako by ses ocitla v jiném století.
Koukám, koukám, že se tam letos zase něco chystá "Festival Okoř 2009 rock-folk open air festival, tak to asi nebudu scházet a i kdybych scházela, stejně to tu uslyšíme u nějakého grilování

a to si Iris nemysli, že jim podstrojuji, na slavnostech se vybičuji maximálně k přípravě snídaně, rozdám klíče, neb každý chodí, jak chce, povlečeme společně postele a kdo si chce co ukmuchtit, tak může, ale prakticky to dopadá tak, že se vracíme pouze na vyspání (někteří nezvládnou tedy, po pravdě, ani to ) A děsná legrace jsou fakt ty kostýmové průvody, pár let jsme jen koukali, ale asi 5 let jdeme do kostýmů taky. Máme to různě nakombinovaný, hlavně chlapi vypadají kouzelně v těch nabíraných kalhotách a bílých punčoškách Ale mají ty šaty děsně spodnic a u krku ty límce, že v tom je tedy občas děsné vedro. Minule jsme přišli později a zbyly na nás jen kostýmy lazebnice, to by nás fakt nikdo nepoznal, neb se do toho ohákli i chlapi A nebylo nám zase vůbec horko

v Krumlově je to asi na pár dní, co? Moc závidím, my to tu máme jen v sobotu - nádhera, už 16 let, skoro pokaždé vyleze sluníčko a pak se "paří" celý den - pod hradem, na nádvoří hradu, na náměstí, pod barbakánem, u kláštera, v parcích - celé město tím žije. V noci po ohňové parádě a ohňostroji (nemusím) najednou vyjedou uklízecí vozy a za hodinu nevíš, že se něco dělo. Ráno jdu hrát a náměstí je čisté, tiché a prázdné - jen pár stánkařů ještě nestačí obvykle odjet a přespí, a všude ještě posmutněle visí císařské vlajky. Normálně skoro brečím - celý další rok se na to těším. Určitě teď ve svém "novém" životě začnu tyhle akce obrážet i jinde - ostatně jako ti stánkaři, nabeton to budou chronicky známé tváře. Jinak přesně jako Ty - rozdají se klíče a nazdááár. Večer se potkáme a rozloučíme a hotovo. Zprvu jsem se jim snažila věnovat a mívala jsem z toho traumata. A Evo, jestli se fakt oblékáte do těch hadrů - to jsem moji lidé, sláva, hurá, jupí - mám vás všechny ráda. Jste stejně potrhlí, jako já a pár jedinců kolem mně.Půjdu do toho, to by v tom byl čert.
Kruci lazebnice, to by bylo ono.

teď hned se jdu podívat na Inku z Bretoňské ambasády, to si ráda pročtu, Kelti a keltská muzika pro mně také velmi silně ANO. Hned se podívám na tvoje festivalové odkazy a proštuduju trasy, které jsi popsala.Pozdravuj svého skoro Asterixe - moji velcí kluci si tohle dokážou donekonečna pouštět na DVD, my jsme četly komiksy.
Holky, je mi s vámi dobře, pa

a mám chuť sednout do auta a vyrazit... směr jižní Čechy, Krumlov, Šumava... ještě nikdy jsem tam nebyla, ale mockrát už jsem to chtěla poznat a projet... naposledy jsme to plánovali na léto 2008, ale nakonec to dopadlo úplně jinak... ale projet si to tam všude na kolech je v plánu...
No a nejvíc (kromě Rábí) mě zaujal Evin příspěvek a lazebnické kostýmy... to bych se přidala z fleku...

co nám brání, už je nás tu víc, půjdeme do toho, festivalů je jak vidím spousta.Možná u mnohých z nás se ve městě něco takového koná - uděláme si tu středověkou cestovku a poradíme si vzájemně. Seženeme kostýmy a jdem do toho, já jsem se vždycky styděla sama, teď vidím, že nás tu je až až...Ahoj

Jen si přiobjednávám jeden středověký kočárek... sákryš, měli vlastně tenkrát kočárky??? Asi sotva, že jo... no nic, vezmu Gabčulíka do nůše na záda a bude to tuze dobové... hele, víte někdo, jak to bylo tenkrát s kočárky?

To je moc hezký článek, hlavně z něho zřetelně čiší nadšení, tvůj zážitek z toho krásného dne je skoro přenosný, občas slyším barvy, teď se mi při čtení článku zazdálo, že vidím vůně. Tri martolod jsi vybrala krásně, pobrouzdala jsem ještě po jůtůb a poslechla si další věci - je tedy pravda, že ten Alan to hodně nakřížil, například u mé oblíbené písně Ian Morrisson Reel je ta fúze s bigbítem na mě trochu moc - ale jsem možná jen zvyklá na poslech jiné verze.Jestli takováhle muzika zněla celým barákem, jak píšeš, muselo vás to všechny hodně pozitivně a nadlouho krásně nabít.Jo a Inko, tu vlajku na fotografii držíš ty?

to je výzva, goog a wikip nic chytrého nevyplivnul, už mi to vrtá hlavou.Mám přítele profesionálního historika,vznesu na něj dotaz a jsem zvědavá, jestli si s tímhle poradí. Pokud jde o ty výše probírané prevéty, to už by byl zcela jistě orientován.
Vodoměrko - ta nůše by byla stylová, zážitek pro všechny kolem jistě nezapomenutelný, jen nevím, jak ten tvůj Gabčulík by na to hleděl. Ale jestli je zvyklý koukat mámě na záda třeba z krosny nebo sedačky na kolo, tak nůše ho už z míry nevyvede.

to je tedy ostuda, člověk nezná ani pořádně Čechy a Šumavu mám moc ráda, mívali jsme tam chalupu kousek od Boubína když jsem byla malá, ale Krumlov je nádhernej, byla jsem tam předloni s rodiči z Francie a byli jsme z toho všichni úplně totálně hotoví, já mám snad nafocenej každej krásnej domeček, fakt to byla nádhera.
Bretonská muzika je krásná a nabitá úžasnou energií, máme jí doma mrak a zní tu často celým domem, jo ta veselá blondýna jsem já a ten plešatej pán je bratranec Asterixe a Obelixe a nebo také můj druhý manžel

zatím zvyklá není, protože zatím se nosila jen v babyvaku a to jako miminečko a vždycky to prospala a jinak je zvyklá vozit se autem a v kočárku... ale už už plánujeme, jak bude pořádně sedět, tak pořídíme krosničku na záda a vyrazíme do hor a na výlety... a myslím, že i ta nůše by se jí líbila...
Jen tak na vysvětlení, Gabčulík prďolík je naše princezna, ale my jí říkáme tolika jmény a přezdívkami, třeba Hemžilka, Hemžík, Hemžikus Gabikus a tak... ale Hemžilka byla už v bříšku... ale je to opravdu naše slečna, zkusím vložit fotku... jestli se nepovede, budu muset volat u Daniely o pomoc

..............

tak jsme to společnými silami zvládly, d.

jsem vychovala - ale neumím tam dát fotku

ježíši to černý nádherný je tvůj syn? Neděláš si ze mně puntíkovanou prču? To je přesně vonoooo, po čem já padesátiletá nestyda vždycky pasu (..ale letos bude 17 ročník, pásla jsem se i mladší no..)Koukala jsem na další fotky - to je to, co mně bere.Je to parta krásnej lidí teda! Okouzlená iris

bez komentáře, to je nádherná princezna, ňuchám si ji na dálku, zase přímo vidím vůni - růžovou hlaďounkou tvářičku cítím a vůbec - jak já chtěla holku !! A mám dva kolohnáty. Blahopřeji a ať je jenom zdravá a spokojená a a ..

ale já se to už fakt naučím...

a do třetice fotka - jsi krásná holka, mám radost, že tě znám. A o manželově identitě jsem nezapochybovala ani chvilku , ten by se za Čecha u mně nemohl vydávat ani chvilku, je to pravý bráchanec Asterixe a Obelixe, a navíc pěkněj chlápek. Gratulace. Inko díky za krásný večer s Kelty, Bretaní a hradem Okoř. Pa iris

to je přesně to, podívám se na fotku miminka, nadechnu, a v podvědomí ucítím tu pravou miminkovskou vůni (opravdu vůni, ale kdybych tohle řekla před velkým Tomem, tak by dodal, že tu pravou miminkovskou vůni pokakané plenky), směs miminkovské kůže, olejíčku a malého čistě vypraného oblečeníčka... prostě tu vůni, kterou určitě všechny známe... já si původně říkala, že bych už další holčičku nechtěla, protože jsem si vzpomněla na tu svou puberťačku a na všechny trika, parfémy, krémy a šminky, co zmizely někde v nenávratnu, a na tu její "drsnou a hustou" pubertu a chtěla jsem chlapečka, protože s malým Tomem se přece jen lépe komunikuje, pominu-li fakt, že mu musím všechno zopakovat nejméně třikrát, než se to k němu dostane, ale pak to jde... no a v okamžiku, kdy jsme se dozvěděli, že čekáme holčičku, změnili jsme pracovní název z Hemžílka na Hemžilku a já začala hromadit růžové věcičky a v tu chvíli jsem byla celá potentočkovaná z představy, že budeme mít holčičku... a tatínka si dokonale omotala kolem prstu, sotva se narodila... jo, princezna...

jak zase vyrostla, připadá mi jako by tatínkovi z bábovky vypadla, nebo se mýlím???

Iris tady jsou samé prima holky, proto jsem tak ráda chodím
Bratrancovi jsem to řekla, povídal, že to je normál, není nad to mít takové úžasné sebevědomí že jo???

to dítě je takové zázračně měňavé... chvíli vypadá, že je celá já, chvíli že je celý táta... asi to bude tím, že táta je trochu podobný typ jak já, tak možná proto... až na ty vousy... hahaha...

Na kudlance je moc fajn, ale to už Iris zjistila taky

tak ti odtajním jedno tajemství - ohýnky v očích mám normálně Ale kupodivu ano - vážně jezdím.. I když teď už pouze rekreačně.. Ale nějaké to barokní ježdění bych ještě zvládla.. No a v průvodu bychom to zvládly krokem vyšlapovat všechny i s hemžilkou v nůši na zádech Jestli by teda neměla závrať.. Přeci jen výška koňského hřbetu...

Hemžilka bude po tatínkovi, a tomu výšky nevadí, jednu chvíli dokonce v práci lezl na stožáry a opravoval antény, takže to jen já jsem v rodině taková ostuda, která nevylezla na tu pidirozhlednu na Velké Deštné, zatímco i malé děti tam lezly jako nic... a já s hrůzou hleděla na ty rodiče, co je tam nechají vylézt a strachovala se za ně... hahaha... ale na koně vylezu, tahle výška mi nevadí... sice je to pár let, co jsem seděla na koňském hřbetě a kupodivu se kobylce nerozjely nohy, ale bylo to krásné... škoda, že to bylo jen krátce... dcera tehdy dělala voltiž a já jsem pomáhala trenérce, jen jsme neměli vlastního koně v našem oddíle, takže se cvičilo na potaženém bojleru a na koníka se jezdilo jednou za čas na soustředění do jiných oddílů, co ho měli... joj, já bych na koně ráda... moc ráda... a Gabruška to jistě zdědila taky, máme to v rodině... navíc moje prvorozená je taková koňomilka, že se jí přezdívá Kobyla...

Jsem tu nebyla a teď tu nechci dělat agenta s Krumlovem
Ale kdybyste chtěly, posílám vám odkaz na fota z minulého ročníku http://www.ckrumlov.info/docs/cz/ad2008062501.xml Protože neumím vložit svá fota
Iris, je to 3 dny, pá-ne, letos od 19.-21. 6. Jak je to docela malé město, tak je vše pohromadě a probíhá úplně všude, takže to má perfektní atmosféru.
Pavlí, na tu tvou kouzelnou Gabču seženeme nějaký vozík,žebřiňáček, co v něm mám normálně kytky, vysteleme ho a bude!
Kostýmy se dají normálně půjčovat, mají jich mraky a má to i jistou výhodu, že nemusíte na nic již platit celé 3 dny vstupné. Kromě toho se člověk cítí i malinko chová jinak, než v civilu.

holky jsou tu prima a ani neví, co se mnou za poslední týdny udělaly...
Nebo to tuší? Ano, zjistila jsem, že je tu fajn a jsem s vámi ráda, občas jsem tedy trochu vedle, už se přeci jen líp znáte. Například Gabčulíka jsem považovala za kluka a podobně - ale já se to naučím.
Inko, sebevědomí tvého muže mi přesně zapadá do celkového obrazu, zklamal by mě, kdyby zareagoval jinak
Vodoměrko - už to znáš z předešlých zkušeností, že děti se mění jako počasí, každý půlrok jsou jiné a podobné někomu jinému - od rodičů až po dědečky a prababičky. Jenom moji kluci byly vždycky podobní těm svým otcům, po mně tu nezůstane nic. Měla to být černovlasá holka s copany.
Justíku - klobouk dolů, máš můj obdiv.Zažilas už nějaké aktivity podobné těm středověkým - myslím v sedle? Jak moc se tomu věnuješ? Napiš, až se ti bude chtít, jo?
Ahoj holky, iris

dolu Tam zase nemůžu ale já

bych šla hned... výšky mi nevadí, takové ty klasické rozhledny zdolávám, hory a kopce taky, jen na té Velké Deštné to šlo jen na třetí šprušli a dál neee... nevím, že by něco z minulých životů? Po žebříku vylezu taky, i když nemám ráda, když pruží a hýbe se... nahoru to jde, dolů je to vždycky horší, ale stejně nějak slézt musím, že jo, a spadnout se mi nechce...
Jo, a ten žebřiňáček nevím nevím, jestli u Gabikuse projde... aby si nepřipadala jak v postýlce... hahaha...

úplně jste mě naladily krásné fotky, pečící se selátko.. No pááni - já ci Jinak ježdění jsem se věnovala celé dětství a bylo to moc fain.. Koketovala jsem i se závody (parkur, military)teď už jen ta rekreační pohoda, terének, pár překážek pro radost i rychlý cval... zkušenost s barokním ježděním, renesanční jízdou atd.. nemám.. Ale předpokládám, že to není složitější než normální drezura. Ale o moc krásnější.. jee doufám že si to někdy splníme..Gabilka je akční - ta půjde přímo na hřbet ne do žebřiňáku

teď se podobné akce dost rozmáhají a to je jen dobře. Krumlov je s tím pověstný, bezva. U nás jsou slavnosti královny Elišky, vždycky začátkem září. Jenže kostýmovaní jsou jen protagonisté, občané-čumilové jsou v civilu. Mám jeden kostým objednaný z AUkra, tento týden má přijít, tak uvidíme. Jsem taky pro každou podobnou aktivitu. I na Dnech řemesel v Kohoutově se objevují kostýmy, i když zatím jen sporadicky. Děsně se mi to líbí a protože jsem trochu potrefená i exhibicionismem, ráda se zúčastňuji.
Pavli, ta tvoje hemžilka je krásně okatá !

po mamince. To je přece naprosto jasný - celá Vodoměrka

Na těch krásných fotkách z Krumlova mě pobavil snímek prodejního stánku s nápisem "Staročeské speciality". A hned pod ním stojí napsáno: Kapučíno
To je staročeská specialita jak sviňa

pošli když tak také nějakou upoutávku na vaši akci jako Eva, jestli se to tedy smí.
Evo, klidně i nadále propaguje Krumlov, je to krásné místo s ohromným duchovním nábojem, proto myslím i podobné akce tady lidé prožívají celým srdcem a naplno. Jsou místa, kde bys tohle z lidí ani z prostředí nevyšťourala ani za nic.
Jestli se to tedy smí, povolím uzdu svému patriotismu a do naší "středověké cestovky" přidám odkaz na naše slavnosti.
http://www.cisarskyden.cz/

Zatím ahoj

tam musí být atmosféra, jak tam "voní staletí"! A pokud jsi tam zažila ještě ty statečné staré jeptišky "ve vyhnanství", to musí být zážitek a setkání přímo neopakovatelná! Všimla sis, jak mají jeptišky takové vyhlazené tváře až do úplně vysokého věku? Já bych sice do řádu nikdy vstoupit nemohla, ale vždycky mi, na chvíli, s nimi bylo dobře
A Kadaní jsem, bohužel, jen 2x v životě projížděla, takže jsem si tvůj odkaz s foty moc ráda prohlédla. Mne ty celé Čechy stále fascinují!

pravda, vůbec není třeba teď jezdit do Egypta nebo na Kubu, ale nikomu to neberu. Už za tu krátkou dobu, co jsem v kudlančí společnosti, udělala jsem si "chuť" na pár výletů na některá místa v Čechách a věřím, že se začnu co nejdříve opravdu na ty cesty vydávat.Čím dál víc se mi zdá, že těch krásných míst nějak přibývá. Tu vůni staletí, jak píšeš, tu tedy opravdu cítím.Ve starém městě ožívám a vlévá se mi do těla energie.To znáš nepochybně i z Krumlova. Škoda, že Krumlov je pro mne daleko - tedy na nějaké častější návštěvy. Já tam byla jednou, kluk byl ještě maličký a unavený, já bych byla chtěla vidět 10 krát víc, ale nešlo to.
Jinak jeptišky u nás byly vzdělané dámy, profesorky apod., kdysi dávno fungovaly jako Liduška - učily děti hudbu, malování, mně předala jedna svoje umění hrát na ten můj nástroj, zmínila jsem se o paličkování, vyšívání, pečení..Měly vyhlazené nejenom tváře - jako bývalá sálová instrumentářka jsem měla možnost zahlédnout a obdivovat i jejich těla, celkovou fyzickou kondici- byly skutečně neuvěřitelně zachovalé i ve vysokém věku - říká se ve zdravém těla zdravý duch, ale opačně to platí zrovna tak...to ty ale víš, viď? A kromě vyhlazených tváří a těl měly jasnou mysl, byly vzdělané, vtipné a milé.A pohostinné ! Jejich odchod zaregistrovali snad všichni měšťané jako ztrátu, skutečně, po jejich odchodu tu zeje obrovská díra, klášter je prázdný, jejich pečlivě udržovaná zahrada je zarostlá jako Růženčin zámek, ovšem plevelem, samotná budova padá před očima, město ji neumí a snad ani nesmí využít. Sestry jiného řádu, které naopak tento klášter získaly, se sem již vrátit nechtějí, však také je jich jen pár. Naopak Františkánský klášter na druhém konci města vstává z popela, je nádherný a všichni tady doufáme, že jednou ho propasírujeme do Unesca -jsme skromní.
Evo - ještě k té energii města - nedávno jsem mluvila s člověkem, který nějak citlivěji vnímá tyhle pocity, a on mi popsal, že například v Mostě, tom novém, vzdušném městě, kde se dobře nakupuje a parkuje, cítí jen prázdnotu a mrtvé duše, když to přeženu. V tom slavném přestěhovaném kostele má pocit (oprávněný), že je uřízlý a prázdný, bez náboje.Zpíváš ve sboru - možná občas v kostelích a tak víš, že do některých se sbory i posluchači hrnou, do jiných méně a zrovna v tom Mostě nic moc. Tyhle věci jsou pro mne velmi zajímavé. Jsem ráda, že se Ti můj odkaz líbil, naše město za poslední léta neskutečně zkrásnělo, pokud by sis někdy udělala čas - třeba v rámci toho našeho středověkého nadšení, přijeď prosím a dej o sobě vědět.
Omlouvám se za dělší komentář, jakmile poznám člověka, který je podobně naladěný, jsem k nezastavení
Evi dobrou noc, iris

naopak jsem si krásně početla S tím cestováním: po revoluci, jak jsme předtím nikam nemohli, tak jsem pár exotičtějších cest absolvovala, ale zrovna nyní mám životní etapu, kdy není opravdu tolik času a jsou jiné finančně náročné projekty (moje a kluků vzdělávání). Naštěstí jsem natolik nezávislá, že mi je naprosto jedno, kam se módně jezdí. A až přijde jiná etapa, tak uvidím, že? Navíc mám pocit, vlastně odmala, že jsem se na tohle území asi narodit měla, já se tu prostě cítím prima. A ke Krumlovu jsem přilnula i díky mému taťkovi, který byl sice amatérský, ale úžasný historik, takže, co si pamatuji, tak jsme spolu stále, i při nějaké naprosto praktické činnosti, povídali a rekonstruovali, jak to tenkrát mohlo fungovat, vypadat atd. a prolézali všemožné kouty v době, kdy o ČK zájem ještě zdaleka nebyl. Pak jsem měla to "štěstí", že jsem tam dlouhá léta na zámku prováděla a tudíž se občas dostala i do běžně nepřístupných prostor a setkala se správnými a vzdělanými samorosty. Navíc jsme tam mnohokrát vystupovali při hudebních produkcích. Takže já to mám při tom letním průvodcování svých přátel hrozně jednoduché A i když to vůbec nemám v úmyslu, vždycky se nakonec hrozně nadchnou! Což se zase paradoxně obrátí trochu proti mně, protože se tuze rádi vrací a já pak jsem nucena trapně sestavovat pořadníky na několik let dopředu
Iris, prosím tě, ten Františkánský klášter je funkční, nebo je to státní památka? A je mi líto, že ten druhý takhle chátrá, protože to musí být nádherné místo a je vždycky škoda, když něco, co nedávno ještě bylo krásné a funkční, nenávratně mizí.
Co naprosto obdivuji, je tvá bývalá profese sálové instrumentářky, tos musela být rozhodně špička! Vy tam sice nevypadáte, jako dominantní, ale jste naprosto, pro celkový chod, rozhodující. A musíš mít i pro mne velmi zajímavé postřehy a poznatky o podstatě a projevech lidského života a smrti. To jen doufám, že někdy nějaký takový rozhovor v budoucnu zrealizujeme
V Mostě jsem pobývala asi 2 týdny, někdy na gymplu, kdy jsme tam byli na povinné brigádě a omlouvám se, tam se mi vůbec nelíbilo. Ale ony i ČB nejsou nijak krásné, sice tu pár památek je, ale spíš takové celkem bezduché správní a obchodní centrum. Jsem v tom hrozná, mně se prostě líbí všechna hodně historická města, ale nikomu to absolutně nevnucuji
Kostely a kláštery mám ráda, opravdu tam často pějeme, ale je fakt, že nějak iracionálně mají různou atmosféru, ale každý to cítí opravdu jinak. Ale opravdu minimálně se mi stalo, že by se mi někde líbila mše, ačkoliv naprostý bezvěrec nejsem, tak si ty sakrální objekty prohlížím téměř zásadně bez bohoslužeb. To pak občas získávám pocit kontinuity s těmi generacemi před námi, kvůli kterému tam asi hlavně chodím.
Co se mi na naší době moc líbí, že se všemožná místa vyloupávají do krásy!Takže ti to naprosto věřím, že je tomu i u vás tak. A navíc, vy tam máte císařské slavnosti (a s mou milovanou královnou Eliškou), na rozdíl od našich "jen" stavovských, Rožmberských! To musí být úplně jiná dimenze, to bych ráda, časem také viděla!
Přeji ti krásný den, děvče.

nejsilněji jsem sálání minulosti cítila v kostele v Neratově, byl bez střechy po nějakém dřívějším demolování církevních památek.. No a přes to se tam dál konaly mše a člověk jen vešel, byla to pecka jak blázen Nevím jak to líp popsat,ale rozhodně to nepůsobylo jen na mě.. Kostelík začal být velmi populární a předloni na něm byla nově zbudována střecha.. A co myslíte? Atmosféra je uplně v šípku

promiň,také jsem se dlouho nedostala na Kudlaní povídání, některé pracovní dny jsou trochu hektické. Ve Františkánu už mniši nejsou - opět, je jich jen hrstka a jsou zabydlení jinde. V jednom křídle je umělecká škola Klementa Slavického, jinak slouží klášter jako muzeum s několika okruhy ,zajímavý je okruh věnovaný životu mnichů.Bývají zde nejrůznější výstavy obrazů, fotografií a tematické výstavy ( zvony v Čechách, křížové cesty apod.).Kostel je vysvěcený a patří církvi (varhany v něm, resp. píšťaly byly rozkradeny), přiležitostně se v něm konají mše - jsou zcela tiché a meditativní. V kostele v posledních dvou letech odkryli památkáři několik metrů čtverečních přenádherných, skutečně fascinujících fresek, chtělo by to najít nějaký odkázek. A to se bude ještě nadále odkrývat, neboť je co!!Ovšem v Krumlově je takových krásných objektů mnohonásobně víc, to je jasné.Bylas průvodkyní - to muselo být fantastické, v dobrém Ti závidím. Umožňuje to, přesně jaks to psala, nahlédnout ještě kousínek dál a hlouběji, než běžný návštěvník může. A vůbec se nedivím, že dovedeš svoje přátele nadchnout, když sama máš takový vztah k tomu všemu. Ve Františkánu provádí můj nejlepší přítel, také studnice vědomostí, jako Tvůj otec - a tak vím, o čem je řeč. Pak je tam prostor pro koncerty a různá komorní představení. Tedy Evi - v refektáři, čili mnišské jídelně s velkými litinovými kamny (ve kterých praská oheň živený polínky) a svíčkami v oknech místo osvětlení - zní jakékoliv slovo a tón stokrát smysluplněji, než v kultůůráku.Tobě by se to holka moje líbilo.Píšeš, že nejsi naprostý bezvěrec, já zase nejsem úplně věřící - budeme na tom podobně.Žádný ortodoxní ateista ani věřící.K tomu jsem přišla mimo jiné také kvůli té mé práci o které ses zmínila. Ano, některé věci, které se nám, chirurgickému týmu zdály vědecky jasné a zdůvodnitelné, nevycházely podle předpokladů. Ženy, které neměly mít nikdy, nikdy, nikdy (podle nálezu v břiše) děti, mají jich hromadu, zatímco jiné, které splňovaly všechny předpoklady (podle nálezu v břiše) nemohly nikdy dítě počít.Lidé jasně odsouzení k smrti (podle nálezu v břiše) vesele žijí - a naopak. Něco tam bylo navíc, vis maior, říkali to i lékaři. Tedy ti starší a zkušenější. Mladí šli do toho boje s naostřeným skalpelem a přesvědčením, že všechno se dá vyléčit uříznutím a sešitím. Ale jinak pravou tíhu lidských osudů zažívám až v nynější prací sestry dokumentaristky, sekretářky, která "jen" sepisuje příběhy lidí od prvních příznaků onemocnění až po odchod - po svých nebo taky ne... Tohle mě absolutně deptá, ničí, vím víc, než člověk normálně má vědět, bojím se víc, než se normálně člověk má bát. Proto hledám a cítím krásu a hloubku života jinde, a proto ji cítím tak ráda a intenzivně.Myslím, že teď si tu povídáme víceméně spolu, trochu jsem se odvázala.Jsem ráda, že i Tobě se líbí historická města, kostely a kláštery, možná jsme se se svými sbory i někde soutěžně utkaly? Co máš s ČB, bydlíš v nich? Jsou malebné, ale pocit z několika mých návštev je takový plytký, ne do hluboka, myslím, že mi rozumíš. No a za Most se vůbec neomlouvej,jen mě napadá, jestlis nebyla na brigádě ještě ve starém městě? V tom, co potom se socialistickou pompou rozbagrovali a uhladili, aby na zelené louce postavili nové, prádzné, široké a duchovně vycmrndlé město.Máš ráda královnu Elišku - proč zrovna ji? Je to tím, že je hlavní personou vašich slavností? Zajímalo by mě, v jakém příběhu se ty vaše hrátky odehrávají, proč právě Eliška a jak Eliška.
I já věřím a doufám, že si někdy popovídáme víc,byla bych ráda.
Evi krásný víkend a ozvi se,prosím, iris

Díky moc za přiblížení situace ve vašem klášteře. Ráda věřím, že v refektáři musí být úžasná atmosféra. Váš sice neznám, ale docela často jsem pobývala s hudebními produkcemi blízko nás: ve Zlaté Koruně a Vyšším Brodě, sice to bylo bez svíček, ale i tak mooooc pěkné. To opravdu na kultůráky nemá
Víš, že jsem ani nevěděla, že sestra dokumentaristka je? Vy dáváte dohromady celou zdravotní dokumentaci o pobytu v nemocnici předtím, než jde do archivu? To musí být dost psychicky náročné, když to vidíš v souhrnu, jak se to podrobně vyvíjelo, případně až do zprávy patologa. Vůbec se nedivím, že to poté může u člověka občas vyvolávat pocity tíhy z lidských osudů. To byste tam měly vyfasovávat snad rizikový příplatek, nebo lázeňskou léčbu pravidelně. Nejhorší mi, na dálku, připadá, že jste jen pozorovatelé, bez jakékoliv možnosti do toho aktivně zasáhnout. Ale zase to musí být náramná "škola", vidět takovou koncentraci životních osudů. Si tak představuji, že pár měsíců bych si tam docela ráda udělala brigádu
Určitě jsme se soutěžně nikde neutkaly, protože ve zpěvu jsem se soutěží nezúčastnila, v dospělém věku. V ČB bydlím a v Mostě jsem byla již v tom novém městě.
Elišku mám ráda, protože podobný vztah mám ke všem Přemyslovcům a to, co jsem si o ní přečetla, tak mi přijde, že to neměla, holka, vůbec, s Lucemburkem, jednoduché. Takže ji i obdivuji, za osobní statečnost.
Příběh našich hrátek není královský, ale lokálně feudální, Rožmberský, hlavními aktéry jsou poslední Rožmberkové, Vilém A Petr, a oni a jejich blízcí právě v těch průvodech nesmí chybět. Jinak je zajímavé, že Petr, kterým Rožmberkové vymřeli, je většinou zobrazován, jen jako šílený prostopášník, ačkoliv to byl nesmírně vzdělaný člověk, založil obrovskou knihovnu a detailní archiv, přebudoval spoustu zámků a projevoval se velmi osvíceně na svou i dnešní dobu. Historie ovšem uznává hlavně Viléma, který byl významným českým šlechticem, ale takovým tradičním, vysoce ambiciózním. Samozřejmě, že to mohu jen odhadovat, ale Petr mi přijde lidsky mnohem přijatelnější. A tak tam oba jedou Krumlovem na koních se svými manželkami, prostě typická a velmi barvitá renesanční ukázka ze života Musím jít vykázat nějakou bohulibou činnost a doma máme nějaké technické potíže s netem, takže se omlouvám, kdybych hned neodpověděla, ale se na tebe těším Přeji Ti, milá Iris, krásný den!

to jsem ráda, že jsi tu... I já teď něco musím udělat pro blaho lidstva, jsem tu co nevidět. Zatím ahoj, iris

já zažila ten Neratovský kostel už zastřešený, a možná proto jsem byla uchvácená tou zvláštní prosklenou střechou ve tvaru nilského kříže... i když jsem necítila sálání minulosti, stejně to byl velmi zvláštní zážitek...

když jste ještě tady - kde je ten Neratov? Znám jen Neratovice.Chtěla jsem se zeptat Justíka, ale myslela jsem, že sem už nikdo nepřijde.

jasné že přijdu, jen mi trochu trvá než vás "vyslídím".. Neratov je tady v OH ( poblíž Rokytnice v Oh, Říčky, Pastviny..) No to je celkem větší okruh,ale co..
Vodoměrko věřím,že to zážitek ještě je.. Ale byl tak xkrát silnější Jo k některým věcem zase až tak novota nepomůže.. Jo a taky zvláštní je to v kostelíku na Pálavě - ten jak se k němu musí člověk probrodit
Úplně jsem "nabuzená" někam vyrazit.. A propo byly jste mezi námi děvčaty na Karlštejně? Já ne - stydím se,ale říkají mi,že budu zklamaná.. je pry "bez ducha " .. Tak nevím...

ahoj holka, díky za informace, OH jsou Orlické hory, viď? Bydlíš v hezkém kraji.
Také bych už jezdila, jen se musím naučit sama - nerada řídím sama auto nebo cestuji vlakem, na příjemné cestování jsem byla zvyklá s manželem. Ale auto mi zůstalo a musím překonat zábrany z řízení.
S tím Karlštejnem je to tak, že většina lidí od něj očekává příliš mnoho a tak je zklamaná. I já jsem tam byla naposledy asi před 10 lety dost zklamaná. Mimo jiné i proto, že je tam strašně moc lidí, prohlídky byly rychlé a odfláknuté, byly tam navíc zrovna nějaké konflikty mezi návštěvníky a průvodcem - nějací kluci ho vytočili, že nebyli potichu a pak bylo z toho konflktu nepříjemně nám všem. Jeden z nejkrášnějších zážitků byl na Slovensku na Oravském zámku(nebo je ot hrad?) -ten průvodce byl herec z nějakého divadla tam u nich, bylo to celé jako jedna úžasná historická divadelní hra, měl hlas jako zvon, věděl, kdy nasadit vtip, kdy ztišit hlas a tak. A přitom to tam také nebylo kdovíjaké. Nečekej od Karlštejna zázrak, zkuste tam zajet mimo největší frmol a doufej, že chytneš dobrého průvodce.Jinak s těmi novodobými úpravami máte holky pravdu, už jsem tady někde psala Evě myslím, že například slavný přestěhovaný kostel v Mostě je absolutně bez ducha, je mrtvý a doslova odříznutý od minulosti. Je sice historicky a architektonicky asi velmi cenný, ale jsou to jen zdi, barák, nic v něm necítíš.Tak to prostě funguje. Justíku, jsem ráda, že tu jsi, ahoj iris

ty jsi opravdu profesionálka přes duši? Neznám vás děvčata, ale zdá se mi to pravděpodobné.

Píšeš:
Víš, že jsem ani nevěděla, že sestra dokumentaristka je? Vy dáváte dohromady celou zdravotní dokumentaci o pobytu v nemocnici předtím, než jde do archivu? To musí být dost psychicky náročné, když to vidíš v souhrnu, jak se to podrobně vyvíjelo, případně až do zprávy patologa. Vůbec se nedivím, že to poté může u člověka občas vyvolávat pocity tíhy z lidských osudů. To byste tam měly vyfasovávat snad rizikový příplatek, nebo lázeňskou léčbu pravidelně. Nejhorší mi, na dálku, připadá, že jste jen pozorovatelé, bez jakékoliv možnosti do toho aktivně zasáhnout. Ale zase to musí být náramná "škola", vidět takovou koncentraci životních osudů. Si tak představuji, že pár měsíců bych si tam docela ráda udělala brigádu

Evo přesně jsi to vystihla, nemám skoro co dodat. S kolegyní, která je mladá a dělá to zatím 2 roky jsme skoro na dně, já navíc teď nemám to správné zázemí doma, ona ale zase k tomu má dvě malé děti a šílený frmol. Když si vezmeme jedna dovolenou, druhá je na psychiatra - a všichni myslí, že "jen opisujeme" papíry.
Vlastně vytvářím tzv. propouštěcí zprávu - resume všeho, co se s pacientem dělo od příchodu k prvnímu ošetření a nejen to. Začíná se anamnézou rodinnou - na co stonali či umřeli rodiče, co člověk prodělal takřka od narození až do okamžiku, kdy ho potíže přivedly k nám. Pak se přepisují doslova všechna vyšetření, laboratoř, CT, rentgeny, ultrazvuky a jiná vyšetření, která vedla ke stanovení diagnozy. Následuje popis způsobu léčby,průběh terapie, souhrn diagnoz opatřených čísly z mezinárodní klasifikace nemocí a doporučení do budoucna.Víš, že svoje číslo má například i "opuštěné žití" nebo "šťourání v nose" ? To všechno musím hledat. No a jak píšeš, skutečně mám například teď stranou asi tři chorobopisy, u nichž čekám ještě na verdikt patologa - diagnozy se totiž musí opravit tak, aby vše bylo správné .. No a víš, je to hrozné, ale já to všechno také musím zúčtovat, ty očíslované diagnozy se dají všelijak poskládat a přerovnat tak, aby za ně bylo více peněz na základě toho, kolik v souvislosti s ošetřováním pacienta vzniklo nákladů.Takže pokud například člověk chuděra zvrací krev, protože má žaludeční vřed, dáš tam číslo krvácení ze žaludku i číslo žaludečního vředu. Ale protože zároveň přišel o spoustu krve a je chudokrevný, dáš tam diagnozu anémie po krvácení - a ta je za nejvíc peněz od pojišťovny. No protože tomu člověku se dávaly drahé transfuze a léčba něco stála. Je to vlastně odporná práce pro mne, založením milosrdnou sestru.
Víš, jako ta instrumentářka jsem se musela připravovat večer před operačním dnem na postupy operací, učila jsem se a soustředila. Ale z člověka jsem pak viděla vlastně jen zarouškovaný čtvereček kůže. Třeba jsem s nimi předtím chvíli mluvila, držela je za ruku - ale ve chvíli, kdy usnuli a zarouškovali se, už jsem je nevnímala.
Tady ty lidi během hodiny, dvou, kdy zpracovávám jejich životní osudy poznám nepříjemně podrobně. A nejhorší rána nastala v lednu 2008, kdy se začaly vybírat poplatky za pobyt v nemocnici. Protože jejich vybírání strčili zase nám.Do té doby jsme je nemusely vidět. Teď, když už pacientovi dosmolím papíry, vím, že je hodně nemocný, že ho čeká další martyrium třeba na onkologii nebo jinde, sbalím peněženku a jdu od něj vybrat peníze.Vidíš pak ty vyhublé šedožluté tváře a hlavně obrovské oči plné strachu. Evo - ženské, které jsou po odstranění prsu mají všechny tak neskutečně vylekané velké oči, už jsem z toho vyřízená. Vždycky s nimi dám trochu řeč - ať se ničeho nebojí, že dnes už jsou jiné léčebné možnosti atd..... Chytají se toho jako stébla, a většina z nich mi začne vyprávět svůj životní příběh - příběh ženy, kterou opustil manžel nebo partner po dlouhé době, zrada, zklamání, samota...nepřeháním.Je mi jasné, že doposud s nimi nikdo pořádně nepromluvil. Od mammografie na sál je to šílený fofr, žádné debaty se nevedou!
Mně i kolegyni se už stalo, že těžce nemocnému člověku jsem řekla - máte to spočítané? To když jsme ještě nebyly zběhlé v práci s financemi a bály jsme se, abychom nevybíraly špatné sumy.Držela bych radši pár facek, protože ten člověk to měl nejenom "spočítané", ale i o tom věděl a s úsměvem to potvrdil...Evi, pokud jsi psycholog, věř mi, že bych za tebe dala nevímco, abychom tě tu měli. Aby Tě tu lidé měli. Není pro ně tady nikdo takový.Já s nimi promluvím - někde v jiné debatě jsem psala, že jsem u nás jedna z nejstarších zaměstnankyň, jinak jsou tu mladé holky po škole nebo daleko před důchodem. A na tomhle našem malém městě ty lidi znám - třeba bývalé zaměstnance, nyní důchodce a k tomu hodně nemocné. A známé mých rodičů a rodiče spolužáků atd. Oni jsou rádi, že vidí ještě známou tvář a chtějí si popovídat. Takže já jsem placena za 4 hodiny, ale zůstávám dvakrát tak dlouho, nejde to jinak, nejde, nevím, jak to udělat.Ale to jsem nechtěla řešit.

Evi, k těm báječným Rožmberkům příště, jo? Omlouvám se za svůj výlev,dotkla ses toho sama. Fakt to ve mně zůstává, dříve jsem to alespoň doma vypověděla manželovi a on mi alespoň vždycky zdravě vynadal, že si to moc beru a ať se na to vykašlu.

Evi, hezký víkend, doufám, že s Tvým PC a netem bude vše OK a zase Tě potkám, píšeš krásně. Ještě jednou se omlouvám a ahoj, iris

tak na ten Neratov jsou na netu nádherné odkazy, je tam fotografie té zvláštní prosklené střechy - nechápu, že jsem o tom ještě nikdy neslyšela, já kostelůmilovná holka. Jenom nevím, jestli je dobře, aby ta chrámová loď byla pořád vydána naplno napospas slunečním paprskům - na té fotce je to tedy krásné, ale například v našem kostele je jakoby počítáno se hrou světel v určitém obdobích církevního roku.Několikrát mě to skoro dostalo, když se třeba na svátek svatého ducha zapíchl paprsek slunce přesně do holubice na soše svaté trojice .Nebo v celém kostele tma a paprsek slunce dopadající na nezvykle vysoko umístěný krucifix na jiný svátek - a podobné hrátky jsem vysledovala víckrát.Hlavně proto, že z toho kůru mám přehled a mezi hraním koukám do celého toho prostoru.
Justí díky za tip a poučení, Neratov vedu v evidenci svých závazků - musím se tam vydat. Ahoj

včera navečer nám konečně net doma opravili, jenom teď musím jet do Krumlova, ale se těším, že až se večer vrátím, tak určitě napíši. Přeji Ti krásné sobotní odpoledne, děvče!

není zač děkovat, žádné duchovní písání, zase jsem na Tebe nahrnula svoje trápení, prosím odpusť. Mám tu smůlu, že píšu rychle, jde mi to a není problém toho nasázet hodně a bez dlouhého přemýšlení.
Milá moje, už jen pokud jsi dočetla do konce mi udělalo radost a stačí mi to.
Do Krumlova jsem jela v duchu s Tebou, miluji to město, i když jen teoreticky.Tohle město duchovně vábí i na dálku, tak je silné. Tady celý den leje, ale Krumlov musí být krásný i přes dešťovou clonu.
Evi ahoj

poseděli jsme v krátkých rukávech na zahradě u kafíčka, vyhlídka na zámek a kostel doslova na dosah ruky a potom jsme čistili zahradu po zimě a mám radost, protože to tam krásně prokouklo. Mám tam, mj.,velkou skalku, tak na ní už leccos raší, sněženek úplné záplavy. Je to tam trochu drsnější, takže tulipány a petrklíče teprve vystrkují růžky Je od Tebe moc milé, žes tam byla se mnou, jsem byla v příjemné společnosti i díky Tobě A věřím, že to někdy i v reálu provedeme.
K Tvému rannímu písání: víš, Iris, někdy je užitečné zkusit změnit úhel pohledu. Neříkám, že to vždy hned já dokáži, ale už mi to, po letech tréninku, celkem naskakuje samo. Takže mně vůbec Tvé povídání nepřijde, ani v nejmenším depresivní, tudíž se nemusíš omlouvat, že na mne něco valíš. To asi nebude náhoda
Zkus třeba popřemýšlet, pokud se Ti bude chtít, samozřejmě, zda to, co právě děláš v práci, nemůže mít i jiný význam, než, že by Tě to mělo ničit. To, že tolik poznání máš na dosah ruky. Je to s podivem, ale vždy záleží jen na nás, co si z toho vybereme. Víš, já si, takhle zdálky, myslím,jsem o tom popravdě dost přesvědčená , že Tě vlastně příroda má velmi ráda, protože Ti připravila podmínky, ve kterých můžeš najít řešení i své situace. Může Tě to doslova zachránit. To, co popisuješ třeba o těch ženách po amputaci prsu, je poměrně známá věc, v určitých profesních kruzích. Prostě ta souvislost mezi touto diagnózou a pohnutými osudy těch žen je velmi častá. Má to svou hlubokou logiku: drtivá většina jich zažila takové rozdrcení a pošlapání svého ženství, nikdo s nimi nijak nemluvil, a "provinily" se nanejvýše tím, že zestárly, zevšedněly. A ony tu bezmoc nasměrují proti sobě, trvá to třeba i pár let, ale ten pocit naprostého nepochopení a ztráty většiny toho, o co se v životě opíraly, především lidských hodnot, vede k sebedestrukci, namířené právě na oblast, která to zraněné ženství symbolizuje, tedy ňadra, pohlavní ústrojí atd. Stručně řečeno, ony odmítají své ženství, neb si připadají jakoby oprávněně, právě díky němu příliš, neuvěřitelně zranitelné.
Víš, Iris, svého času jsem hodně pobývala s lidmi s rakovinou. U těch, které jsem potkala, se naprosto neuvěřitelně přesně potvrdilo, že v jejich životě existoval nějaký bod zlomu v jejich duši. Okamžik, kdy si sami pro sebe nějak řekli, že už vlastně netouží dlouhodobě prodlévat na tomto světě, že nemohou najít jeho smysl. Těch důvodů proč, bylo mnoho a byly velmi různorodé, ale převelice mnoho z nich tento okamžik reálně znalo. Nechci tím tvrdit, že úplně všichni lidé to tak mají, ale tak významná část z nich ano, že se to nedá vysvětlit působením nějaké náhody. Velice málo z nich volí nějaké skutečné sebevraždy, ale spáchají de fakto takovou, kterou je společnost ochotná tolerovat, jako nemoc, která je na vůli člověka nezávislá ( rakovina, infarkt atd.) Sice velmi uznávám akutní medicínu, opravdu před technologickými vymoženostmi současné medicíny na jedné straně stojím v pozoru, ale obávám se, že co se týče původu nemocí, především v jejich preklinické a rané klinické fázi, je, moc bohužel, vedle, jak ta jedle. Samozřejmě, že by mnoho z těch lidí vysloveně zachránilo, i v etapě těžké fyzické destrukce, kdyby s nimi, respektive s jejich duší, někdo rozmlouval, ale se to prakticky neděje, protože je to časově náročné a i klinické hovory se těžko vměstnávají do těch statistických medicínských výkonů, těžko je kvantifikuješ. Když někomu něco uřízneš, to se nechá spočítat úplně vzorně. Když přijde někdo ve fázi, kdy má teprve signály, že je s ním něco v nepořádku a je to většinou v hlavě, v myšlení, s tím si medicína zatím poradit neumí, protože příznaky nevtěsná do žádných běžných projevů nemocí. A ani nemůže, protože každý z nás má hierarchii slabých míst naprosto originálně nastavenou. Co mne občas trápí, je to, že v těchto, víceméně snadno léčitelných etapách, se nemoci neléčí, ale mnozí lidé dostávají nálepku simulanta, nebo psychicky labilního, pro medicínu. Nad lidmi s psychosomatickými projevy já doslova jásám, protože ti právě mají úspěšně nakročeno na nalezení řešení pro celkové vyléčení. Ti ho mají, doslova na dosah ruky a ještě si nestačili to tělo nenapravitelně zhuntovat.
Docela dost těch žen s vykulenýma očima (to není nic jiného, než volání o pomoc), jsem chovala, plakaly, když jsme se dopídily k tomu bodu zlomu, k tomu, co jim kdysi přišlo tak přetěžké přežít a říkala jsem jim jen, můžeš to změnit, můžeš to přepsat, spal v duchu klidně ten záznam, určitě ještě je něco na tomto světě, co na Tebe rozhodně čeká a Ty bys o to zbytečně přišla. O spoustu drobných i velkých radostí o potěšení být s někým, koho v této chvíli ještě vůbec neznáš, třeba ještě ani není na tomto světě Ale není nikdo, kdo by to za Tebe udělal, musíš to rozhodnout jen ty sama. A je fakt, že pár z nich dodnes potkávám a máme spolu takový velmi těžko slovy popsatelný důvěrný lidský vztah. A abych nebyla úplný grafoman, tak Ti jen ještě napíši, že to není ode mne vůbec žádná ušlechtilost, charita atd., hrozně věcí jsem se naučila já právě od nich.
Proč Ti to všechno píši? Snad jen, že mám dojem, že zrovna teď můžeš být ve fázi, kdy si budeš formovat, co vlastně ještě od svého života očekáváš, co by Tě mohlo těšit, dělat Ti radost, dávat Tvému životu hlubší smysl, jak nalezneš šťastnější Iris..... Máš to doslova na dosah, jen zkus, prosím, se podívat z druhé, třetí...páté strany. Všechny jsou úplně plnohodnotné, žádná jedna cesta pro nás neexistuje. Přeji Ti moc vnitřní síly a krásnou dobrou noc, pa

ještě, než odpovím na Tvoje úžasné povídání,musím se už přímo zeptat - máš nějaké kursy One Brain? Pokud tomu nefandíš, nezlob se, já se podle toho dál zařídím. Moc Tě zatím zdravím, iris

a ani nevedu sama. Kdysi jsem zdálky zaregistrovala, že něco takového snad existuje, leč intuitivně jsem o to nějak nestála. Jsem vůči většině nějakých kurzů dost skeptická, ale nikomu je neberu, pokud je chce absolvovat.
Jenom jsem chtěla dodat, že rozhodně nemyslím, že by Tě nějaká taková diagnóza měla snad ohrozit, jen doufám, že to z psaného bylo patrné!!! To absolutně neeee!
U těch žen je problém zakopaný i v tom, že za jediný plnohodnotný život považují žití v páru až do smrti. A to se ukazuje, že nebude v nejbližších generacích žen až tak reálné plošně uskutečnit, protože by musely, za cenu žití v páru, šíleně slevit ze svých lidských požadavků...atd.
Jen jsem včera prohrabala Kudlu, neb jsem si vzpomněla na jednu diskusi, kdy se nám s holkama povedlo úžasné duchovní cvičení, to by těě třeba mohlo zajímat, s ohledem na profesi a komunikaci s těmi lidmi. Je to na http://www.kudlanka.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=941&Itemid=40 Přeji Ti krásné, u nás ospalé, deštivé odpoledne, pa

pouštím se do čtení, ozvu se

jo žiji vážně v krásném prostředí.. A neměnila bych - to mi věř. I když jinde bych třeba se svým vzděláním měla víc korunek, byla bez stresu a žila "kvalitněji", ale suma sumárum by mi to nestálo za to . Jinak Karlštějn byl vždy můj sen, těšila jsem se,až budu mít korunky a budu si ho moci pořádně prohlídnout. Ale to co mi povídáš,mi řeklo už víc lidí.. Nevím jestli si tedy nenechám raději svoje představy..

Jinak Neratov je zajímavě udělaný, a to trvalé světlo asi vadit tolik nebude. Byl zvyklý na všechny nápory počasí.. Kostelíků tady v pohraničí (sousední Poláci jsou hodně pobožní) je spousta (skoro jako opevnění). A pokud se Vám líbí takové stavby - doporučuji klášter Hedeč.. Taky super atmosféra a v noci krásně nasvícený.. Ne ne neměnila bych.. Prochajdy jsou tu jedinečné (i projižďky)..

včera jsem se prolouskala tou skutečně nádhernou debatou, na kterou jsi mě odkázala. Chtěla jsem poděkovat a odpovědět.Dnes jsem jela s manželem do Ústí, abychom nějakým způsobem už odlehčili tchánovi v péči o umírající manželku, cestou přes Most jsem manžela přemluvila, abychom se zastavili v mosteckém hospicu - tam nás velmi příjemně přivítali, provedli, dali nám žádost a my se zpožděním odjeli za panímámou. Před domem žlutá záchranka, ve dveřích kondolující záchranáři a na stole vyplněný ohledák a převozenka.Šlo o asi půlhodinku, manžel razantně tvrdí, že mi to zdržení nevyčítá, právě naopak, babička díky tomu zdržení vydechla dědovi v náručí - posadil ji a - asi srdeční selhání.Kdoví, jak by to bylo, kdybychom dorazili včas a tou dobou už byl děda s manželem kdesi u lékaře se žádostí o hospic.....Tak jsme alespoň okamžitě pomohli dědovi se vším tím kolem pohřbu a tak...
Náš farář mi řekl, že Bůh je kavalír, dopustil ze všech variant, které ji mohly potkat s její pokročilou rakovinou tu nejmilosrdnější a i mně a vlasně všem nějaký ten anděl strážný organizačně zřejmě pomohl.... Jen cestou do toho Ústí (ještě jsme netušili...) mi manžel v autě sdělil, že už se chce rozvést a že už plánuje novou rodinu, což zatím tvrdě popíral... Je i za tímhle ten kavalír ? Asi ano, jen věřit, že věci se dějí správně i pokud jim zrovinka přesně nechceme porozumět.
Evi promiń trochu nesouvislý výlev, teď se možná nějakou dobu neozvu. Mám Tě ráda,ahoj iris

jsi milá, kéž si splníš všechny ty svoje krásné sny.
Korunky já vždycky měla - a jsem s nimi sama, člověk už neví, co je lepší.Měj se krásně, chvilku se odmlčím, hezké svátky a hezké jaro Ti přeje iris

protože dvojitá amputace v jednom dni je na každého človíčka naprosto příliš. Sice chápu, že pro tchýni to bylo nejlepší ze všech momentálně možných řešení, nicméně velký šok pro pozůstalé zůstává, s tím rozum pár dní nemůže vůbec nic dělat, i by to bylo zbytečné. A s tím Tvým mužem, děvče zlaté, nevím, kde ti chlapi přišli k té panice ze stárnutí a smrti. Nicméně existuje a chovají se podle toho. Tak jasně, jednou jim to sice život spočítá, někteří i nakonec pochopí, ale co s tím, když o to nestojíš, ani jako o satisfakci???
Budu na Tebe myslet a přeji Ti moc, abys dokázala tyto nejbližší dny ve zdraví přežít. A těším se, až se zase potkáme. Objímám, pa E.

Snad se mi to podaří,ale stačí mi to až později.. Jsem trpělivá a sny jsou přeci hnací síla,ne? Je mi líto,že máš teď náročné období,ale asi je to tím, že jsi dospěla do fáze "radikálního řezu" ve svém životě..Já jsem něčím podobným prošla (jen principielně,ne takhle drsně) minulý rok a teď zpětně to prostě beru jako dotvoření svojí osobnosti..držím pěstičky a posílám spoustu energie,aby se ti to podařilo zvládnout s hlavou hrdě zvednutou.. pa V.

díky děvčata, ani nevíte, jak mi pomáháte. Justí, kéž se mi vrátí nějaké sny, zatím nemám ani potřebu být...ale vím už ve svém věku, že to je jen životní fáze, fáze přeměny, radikální změna je nevyhnutelná, snad to skutečně ve zdaraví přežiju. A zase snad líp.
Díky..a neutíkejte mi prosím odtud...

sny už se ti vrátily,jen je pod tlakem událostí nevnímáš.. Třeba ty středověké slavnosti v kostýmech, procestovat republiku,naučit se jezdit na koníkovi život je pestrý ve všech fázích a přeměnách.. Jen vidět sluníčko,ne ten mrak který ho chvílema překrývá.. A líp už je teď - každou minutu , vteřinu, každé písmenko a slovo..

je, vzhledem k okolnostem, úplně normální stav. Netýrej se výčitkami zbytečně, prosím. To zná chvilkově fakt téměř každý, ačkoliv se o tom moc nemluví. Minimálně do pohřbu od sebe nečekej ani žádné radikální akce, teď truchlíš dvojnásobně, to je úplně zdravá reakce. Problém by to byl teprve, pokud by to trvalo třeba 2-3 roky.
Jinak, já tu budu, neboj, vždycky sem juknu, kdybys třeba chtěla nějaké slovo prohodit A neboj, ono se Ti to v hlávce začne pomalinku líhnout, ty sny, plány...a když tak Tě malinko nabudíme

díky

podívej sluníčko dnes tu energii a radost ze života přímo vnucovalo

Dnes, holka moje, jsem ráda, že svátky jsou za námi. Premiéra prvních Velikonoc bez manžela.
Zatahovala jsem těžké závěsy, abych neviděla to slunce venku, a necítila ty vůně jara - vadilo mi to. Při otevřeném okně bylo slyšet smích a křik dětí, při pohledu z okna jsi viděla jen milence nebo manžele s dětmi. Do kostela jsem musela, to ano.Ale jinak mi to všechno dělalo zle.Ani kytičku na stole jsem neměla.

Přestože jsem na Boží Hod Velikonoční nečekala žádný zázračný posun mysli, k jakémusi vzkříšení přeci došlo. Potkala jsem ten den dvě milé lidské bytosti, které mi téměř stejnými slovy promluvily do té mé duše takovým způsobem, že se udála změna.Na stupnici stadií rozchodu jsem se posunula na tu třetí příčku.Po popírání a soužení něco jako vztek.

Chci a potřebuji se postavit na svoje vlastní nohy. Bohužel - musím k tomu absolvovat rozvod, který zřejmě nebude selankou.Rozvod, který jsem nechtěla už nikdy znovu zažít, kterému jsem se chtěla vyhnout a bála se ho jako čert kříže. Ještě před měsícem mě manžel ujišťoval, že rozvod nechce a nepotřebuje, že jsme stále jeho rodina a jinou mít nebude, protože je sobec, který prostě už děti nechce vychovávat, chce žít svobodně, užívat si, cestovat apod.
Najednou kňučí, že se chce rozvést, oženit a mít dětičky, tvrdí, se se vyvinul. Že lidé se vyvíjejí.Nechce se mi ani věřit, že k tomu rozhodnutí přispěla smrt jeho matky, nechce se mi věřit, že mě do její smrti jaksi "potřeboval", zdráhám se uvěřit, že by byl takový kalkulátor..
Ale věřím zcela jistě tomu, že je pod absolutním vlivem své nynější milenky,to ona ho "vyvíjí", ten chlap ztratil poslední zbytky vlastního myšlení a názoru, takováhle změna mě šokuje.I když chlapi takoví jsou a je asi chybou čekat opak. A mám Evo naprosto přízemní pocity, na mém hodnotovém žebříčku stojící kdesi na opovrženíhodném místě.

Máme obrovský společný majetek, prosperující firmu a k tomu nějaké ty latifundie, přibližovadla apod.A opanoval mě přízemní strach, že pomocí té blond osoby po svém boku začíná manžel "tunelovat". Jsem proti těmto věcem tak bezmocná, tak se mi příčí to řešit, tolik se mi nechce věřit, že ten druhý je takový.....No ale četlas na mé diskusi, šidil mě 10 let, já asi žiji pořád v iluzích a soudím podle své planety...

On mě do téhle situace nutí a já mám vztek.
Tohle mě opět srazilo, takže váha i vlasy šly opět o něco dolů. A nejhorší Evi je, že do toho rozhodujícího boje jdu bez šťávy, bez sil, ty jsem vycamrala zbytečnými nadějemi a omluvami pro toho chlapa v posledním půlroce. Zatímco on zesílil, získal sebevědomí a jen kvete.

V mojí první diskusi jsi jednou napsala něco jako....jestlli ti tvoji chlapci nemají v životě něco pochopit. Ó ano, mají. Tahle učební lekce je určená více manželovi nežli mně a já vím, že mu prospěje, když ho už konečně nechám, ať si ten čumák nabije. Protože k tomu Evi dojde, nebyl by to první podnikatel, kterému sličná Ukrajinská děva sebere majetek do posledního halíře a zdrhne mu i s dětmi. Nesmím ho už z toho vyhrabávat, osud stejně přitápí, zrychluje, tlačí a zvyšuje úsilí, aby mně i tomu chlapovi už nějak pomohl k poznání. Já to zatím kazila tou submisivní "dobrotou", která k cíli nevede.

Ale mám strach, nevím, jak prakticky na věc. Mám se poradit s advokátem, tak aby ten můj nevěděl? Nebo si mám lidsky promluvit s tím mým o tom, co má pro mně a syna připraveno? Obojí je trochu zrádné a já , člověk narozený ve Vahách tyhle věci tak zoufale nechci a neumí řešit.Třeba tu bylo takové téma? Marně hledám.

Ježíši Evi, to jsem toho napsala zase!!
Ber to prosím zase jenom jako ventil, fakt mi to píše rychle.

A o těch duchovních příčinách nemocí jsi napsala krásně,jsou to věci, kterým jsem se předtím hodně aktivně věnovala. I One Brain jsem, přiznám se, absolvovala - hlavně kvůli synovi.Snad mě neodsoudíš. A tam jsme o tom také mluvili.
Bohužel se bojím, jestli jsem si už nezadělala na nějakou TU nemoc, protože jednu chvíli jsem měla pocit, že to vzdám..než jsem objevila Kudlanku, to nelžu, bylo to přesně načasováno.
Evi ahoj, odpusť dlouhý dopis, možná se ani nehodí na veřejnou diskusi.
K našemu tématu se ještě vrátím, těším se na to. Vydrž

zlost je ve Tvé situaci fakt dobrá emoce a výrazný posun. Ona je celkově obecně hodně zbytečně označována, jako výhradně škodlivá. Některé situace si jí prostě vyžadují a signalizuje jen to, že se člověk probírá znovu k životu A tuhle zlostnou energii si hlavně, Irisko, nesysli pro sebe, nýbrž zaběhni za advokátem, co nejdříve. Nejde vůbec o nějaké hamounění, jen prostě za všechno se platí a u lidí našeho typu ) to tak zhruba odhaduji, ale platí to dost obecně, pro ženy dost speciálně) se vyplatí, když naše práva obhajuje někdo druhý. Děvče, není to nijak dramatické, ale trochu stárneme, naše postavení na "trhu práce" a podobné hovadiny, nebude časem nikterak růžové, budeme se ještě pár let starat o kluky, může na nás přijít nějaká choroba, úraz, takže chce být svobodný, nechej se zajistit, ačkoliv Tvé celoživotní přesvědčení, duchovní podstata, se této myšlence sebevíce brání. Tím majetkem zaplatí, jistým nedostatečným způsobem, i za Tvé duševní utrpení. Píši teď, jak nějaká vypočítavá mrcha, viď?? Ví bůh, že do toho mám šíleně daleko, já jsem úplně typická, v tomto, ryba Jen už bych si nedopřávala ten luxus být velkorysá k lidem, kteří si to nezaslouží, ke chcípákům. Oni to neocení, naopak, budou to považovat výhradně za znak naší slabosti, nedostatečnosti a zdůvodní si tím navíc cokoliv mrzkého, čeho se na nás dopustili. To mu,Irisko, je zbytečné dopřávat, nemyslíš?
Jistě, už dávno mne netrápí spousta věcí, protože mi nějakou zajímavou shodou náhod bylo dopřáno opakovaně na vlastní oči uvidět, že čím kdo zachází, tím také schází, doslova. Nemůžu tvrdit, že mi to funguje 24 hodin, po celý rok , ale převážně fakt ano.
Nechci tu být vůbec za nějakého "poraděnka", ale zkouším i nepříjemné věci před sebou netlačit, protože najednou se mi dříve stávalo, že mne ta hromada hnoje, co jsem furt tak usilovně tlačila, ze všech sil, začínala zasypávat A tak já už většinou, když vidím hromádku, tak se okřiknu: "co se bojíš, Evucho" a vrhám se na ní, dokud ne její odvoz nepotřebuji náklaďák s návěsem
Nejsem Libuše, ale se obávám, že nějaké "lidské popovídání" je s Tvým mužem zrovna teď trochu nerealistické. Uvidíš později....
Myslím, že chápu, jak to člověka musí zkřísnout, když vlastně neví, jak k tomu přišel a má absolvovat 2. rozvod. Je to fakt bordel a nadělá to v duši paseku, hrozně to člověka poznamenává v tom, co si o sobě myslí. Je zajímavé, že lidé považují obecně za mnohem větší tauma úmrtí partnera, jistě, je to šok, ale...je to zásah vyšší moci, tudíž Ti alespoň nějaké krásné vzpomínky zbydou a nemusíš se dlouhodobě trápit vinami a pseudovinami, kdežto po rozvodu člověku nezbyde zhola NIC! Já Ti, Iris nevím, proč nás neučí od malička, že na tomto světě jsme každý sám za sebe??? Vždyť jsme, i když se, chvílemi, pospojováváme Tak to jsou jen chvíle , zbytek musíme šlapat sami, nikoliv trpitelsky, ono v tom lze najít potěšení a hlavně poznání a kupodivu to lidem ještě člověka mnohem více přiblíží. Jen to nejde hned, tak na sebe nikterak nespěchej, máš času moooooře
Víš, jsem přesvědčená, opravdu z hloubi svého srdce, že nás čeká spousta radostí, i nějaké starosti, ale, že se budeme na mnoho věcí těšit, užívat si, i drobností, protože není vůbec žádný důvod k tomu, aby tomu tak nebylo. Skoro každý den potkám nějakou milou duši, potkávám i kretény, jako každý, ale jak zjišťuji pravidelně, je jich pořád zásadně méně, než těch milých
Já už se taaak těším, až Tě někdy uvidím "na živo" Tak se, holka zlatá, dneska pěkně, až budeš chtít, zavrtej do peřin, posílám Ti k tomu jedno hřejivé lidské pohlazení a neboj, mohou nás překvapit, i nemile, ale duši Ti nezničí a tělo ještě saaakra něco vydrží!!! Tak papa příště na Sušici Eva

děkuji za podporu a krásné psaní.
Nemám už dnes sílu na delší povídání, jen mě zaujala ta zmínka o úmrtí partnera.

Mám starší sestru, žije ve Švédsku, kam s manželem emigrovali před 25 lety.
Sestra ovdověla před asi 4 lety. Je stále smutná, Vánoce i Velikonoční svátky jsme letos strávily na telefonu, protože jak Češi, tak Švédové tráví sváteční chvíle v kruhu rodinném a my opuštěné ženy a vdovy se cítíme samy. Sestra navíc je v tom Švédsku po smrti manžela opravdu osamocená, i když někde tam žije i její starší dcera.
No a dostávám se k věci. Když si tak vzájemně sdělujeme svoje pocity, ona říká, že sice o svého muže přišla definitivně, ale do poslední chvíle byli spolu, říká, že pár minut před smrtí jí vyznal lásku. A s tím odešel.A tak už to bude navždy.

V dokumentu - Ivetka a hora - říkal jeden představitel nějaké té východní církve, že oni při svatbě neříkají "dokud vás smrt nerozdělí", ale "dokud vás smrt nespojí navždy". Ta věta mě zaujala.
Můj manžel jakoby také zemřel - alespoň pan Jeroným to tuhle v televizi říkal. Ale přitom ho vídám, a to bolestně. Zatímco sestra svého muže sice neuvidí už nikdy, ale v jejím srdci je pořád s ní...Tak přemýšlím, jak na tom která jsme? Ty máš vlastně něco podobně bolestného za sebou, viď? Doufám, že jsem Tě nerozdrásala.

Evi díky za hezké popovídání, které pro mě vyznělo optimisticky, jsi ten třetí do tria mých dobrých velikonočních andělů...
Dobrou noc a těším se zase na pokec, napíšu.

Iris, Neratov je v Orlických horách, na internetu o tom jejich kostelíčku najdeš i povídání s obrázky
http://www.neratov.cz/fotogalerie/kostel/

My jsme tam zavítali před dvěma roky na dovolené na kolech, kromě krásných asfaltových cest "od bunkru k bunkru" je tam spousta dalších možností, kam vyjet, cyklotrasy jsou krásně značené a nemá to chybu... mimochodem, já jsem tam zažila snad nejhezčí dovolenu za celý život, dva týdny v ráji, ale vím, že to není ani tak moc tím místem, i když Orlické hory jsou krásné, ale hlavně tím, s kým ten čas člověk stráví... potom je úplně jedno, kde je...

No ale musím se přidat k tomu, jak jste s Evou nakoukli pod roušku nemocí, tedy dojalo mě to povídání o smutných očích, bohužel tak pravdivé a bolestivé, jak jen to člověk může vnímat. Asi bych nereagovala, kdybych o tom nevěděla své, i když z mé strany to bylo jen jako výstraha od osudu, jako pohrození prstem a takové to nakopnutí shora.
Začalo to v době, kdy si můj muž našel milenku a já se začala maximálně trápit, protože všechno začalo vrcholit, jeho rýpání, ubližování, psychické týrání a všechna ta zloba, zlost a zášť, kterou najednou začal vyzařovat a směrovat ke mně... protože si potřeboval ulevit svému svědomí či proč... tři roky jsem se trápila tajně, než jsem byla ochotna komukoliv jen přiznat, že to, co navenek vypadá jako nic, jen hraju a není to v pořádku, jak říkám, ale že je něco špatně a že to dělám jen kvůli tomu, abych udržela ten zlatý lesk, protože jsem všem dřív tvrdila, že mě by se to stát nemohlo... jo, pozlátko... nechtěla jsem se rozvádět a věřila jsem, že když udělám i nemožné, tak se to zlepší. Víra sice hory přenáší, ale jen ty naše osobní, nikdy ne hory našich partnerů, a když jeden nechce, druhý to nezmění. Trápila jsem se tak, až jsem skončila v onkologické poradně a pravidelně jsem tam trávila půl dne čekáním ne hnusné velké chodbě na kontroly, paradoxně kolem mne chodily nahoru do patra budoucí maminky plné života, odcházeli šťastní rodičové s miminky v zavinovačkách domů a nebo se vedly páry za ruce na ultrazvuk... a já tam seděla a čekala, jestli tentokrát padne horší verdikt a kdy padne termín první operace... a mezitím mi hlavou běhaly myšlenky na rozvod, na výhružky manžela, že mi nenechá děti, že se o ně stejně nemůžu postarat, když mám rakovinu a on místo aby mě podržel, tak se mě najednou začal bát i dotknout, jako by se mě štítil... ty smutné oči jsem prý měla taky, i když jsem naštěstí byla vlastně skoro zdravá, a když jsem si vybavila, co mě nejspíš čeká, tak mi hrkaly slzy do očí na zavolanou... stačilo jen pomyslet a už se kutálely... a já měla v hlavě jen slova paní doktorky, že to budeme hlídat, ať se objednám za měsíc a uvidíme, jestli to bude postupovat, tak budeme muset najít termín na operaci... a to jednomu nepřidá, žít s načasovanou bombou v těle a čekat, kdy vybouchne...
No a potom jsem potkala Tomáše... začala jsem žít, ani nevím, jestli s vědomím, že jestli mě má něco špatného potkat, tak abych si aspoň něco hezkého stačila zažít, nebo jen proto, že moje zmučené tělo a duše potřebovaly nějakou vzpruhu a odreagování...
No a najednou se stal zázrak, kontroly byly stále vzdálenější, změny sice byly, ale k lepšímu a nakonec jsem se dostala do stadia, kdy stačilo jen to hlídat u své gynekoložky a do té hrozivé onkoporadny jsem nemusela... takže na vlastní kůži jsem si vyzkoušela, jak hluboce spolu souvisí zdraví a duševní rozpoložení... ani nevím, proč to teď píšu, je to už dávno za mnou a skoro nikdo o tom neví, kromě dvou mých nejlepších kamarádek...

Takže Irisko, hlavu vzhůru, i ten nejhorší a nejhloupější rozvod jednou skončí a ty budeš zase volná jako pták a budeš otevřená všem dobrým dušičkám... jo, a nikdy neříkej nikdy, že už nebudeš nikoho chtít, žádného chlapa atd... osud si zahrává hezky s námi všemi a znám jedny manžele, co se brali ve skoro sedmdesáti... a z toho rozvodu se těš aspoň z toho, že máte majetek a ty budeš mít polovinu... myslím, že je to vždycky lepší startovní pozice než skončit jak já s polovinou dluhů a ještě si na hrb navalit další úvěr, abych exe vyplatila z poloviny bytu... i když to rozdělení majetku je taky docela nechutná záležitost, hlavně, když druhý by chtěl všechno a nepřistoupí na nic, co navrhneš ty... ale třeba u vás to půjde mnohem líp a rychleji... držím palečky... a pamatuj, že ať se stane co se stane, tak je dobré to pořádně obrečet, vypustit do éteru, vypovídat se, bouchnout pěstí do stolu, rozbít pár talířků a říct si, že je to stejně jedno, že nejdůležitější je zdraví a ty přece nepřipustíš, abys kvůli nějakému blbci ještě dostala infarkt nebo žaludeční vředy nebo cokoliv dalšího... budu držet palečky a omlouvám se, že jsem nepozvaně vtrhla do debaty mezi Evou a Tebou...

a že jsi nás našla. Přišla bych jinak o naprosto úžasné povídání o určitém úseku Tvého života a hlavně jsem úplně upřímně nadšená, jak perfektně jsi to varování zhůry pochopila a vyřešila. Že musíš být děsně fajn holka jsem si myslela už tedy dávno, ale po tomto zážitku se těším a doufám, že tu správňáckou bytost, Vodoměrku, jednou osobně i potkám. Z celého svého srdce Ti přeji krásné roky na této zemi

když chci, tak přede mnou není nic tajného... hahaha...
Jinak i já se moc těším, až tě poznám osobně... tak doufám, že Daniela udělá nějaký ten srazík pro všechny kudlomilky a kudlomilce a sejdeme se...

Jo a nevíš, co je s Iris? Už se tu dlouho neobjevil žádný její komentář a začíná mi tu chybět... tak doufám, že ji nepotkalo nic nepříjemného a že se zase brzy ozve...

vy jste tady
Já jsem ani nedoufala, to je úžasné, to je super, to je prima.
Kdyby ses Vodoměrko dnes u hrníčků nezmínila o "jiné debatě", nehledala bych tu. Zedy ne brzy.
Zdálo se i to tady takové těžké a bolavé, že jsem nečekala návštěvu.

Tedy Pavlí, také sis užila, viď? A mělas to zřejmě nakloněné. Ale Tvůj dobrý anděl strážný pomohl v pravou chvíli a poslal ti lásku a poznání, tu pravou pomoc v pravou chvíli. A Ty jsi teď o patro výš a jsi úžasná.

Mimochodem - odkaz na Kudlanku jsem poslala svojí sestře do Švédska (pořád píšu o Švédské sestře, protože mám ještě jednu tady u nás...). Nedávno jsme si telefonovaly a ona mi říkala, že se zase pustila do čtení. A že se jí moc líbí, jak píše Eva.
A potom také ta....hm noo, jak se jmenuje..jo Vodoměrka.

Holky ahoj, mám vás ráda.

bych byla všemi dvaceti

mne stále úplně fascinuje, jak nám často, v nějakém životním průšvihu, nakonec, pokud jen výhradně nevegetíme, někoho na pomoc "vyšlou" Já se sama už jen občas "modlím", abych si, v tu chvíli, neseděla na vedení a neminula Nebudete tomu možná věřit, ale mně kdysi už dokonce poslali i zcela nečekané peníze, žádný majlant, ale v tu chvíli nás docela podstatně zachránily Musím se tomu dodnes smát
Jo, Iris, sestře moc děkuji, to je milé, ale měly byste mne vidět dnes, sedím nad 3. grantem za poslední 3. týdny a DOSLOVA potím každé slovo Kdybych to nemusela zítra odevzdat, tak s tím fláknu někam do hlubokého kouta

pozdravuj Švédskou sestru a užívejte si každé společné chvilky... já vždycky toužila po sourozencích a dala bych nevím co za jakoukoliv sestru nebo i bratra (kdysi dávno jsem chtěla staršího bráchu, abych si na zábavy mohla půjčovat jeho džisku a jezdit na jeho motorce, co mi babička nikdy nedovolila si pořídit), ale neměla jsem ani mladšího, ani sestru, takže o tohleto jsem tak nějak ochuzená...

Můj dobrý strážný anděl je nejspíš moje babička, vlastně až po její smrti jsem se odvážila do toho jít a začít jednat... i když to na druhou stranu bylo podmíněné zase jí samotnou, když mi vždycky říkala, že nechce vidět, že jsem nešťastná a kdyby se to měla dovědět, že jsem v manželství nešťastná, tak že by ji to zabilo... a já na ni v duchu byla děsně naštvaná, že vlastně jsem tak zbabělá a nechci si ji vzít na svědomí, kdyby se dozvěděla pravdu a opravdu se jí něco stalo, že bych si to dávala za vinu, že bych ji zabila, a tak jsem mlžila a lhala a trápila se celou dobu tajně... a možná, kdybych měla sestru, tak bych se vypovídala jí a nebyla bych na všechna ta rozhodnutí a starosti tak sama...
Babička mě strašně moc milovala a já ji, a jako všechno jsem si to uvědomila až ve chvíli, kdy bylo pozdě... jak mě tenkrát rozčilovala svou starostlivostí a hlídáním... a tak teď doufám, že tam nahoře je a dává pořád pozor na mě a hlavně ještě na Gábinku... a je mi moc líto, že nemůže vidět, jak jsem teď šťastná, jakého mám hodného muže a Gábinečku... ale věřím, že to vidí... určitě... musí to vidět a určitě je taky moc ráda...

a je moooooc ráda Já Ti měla podobný vztah s taťkou, skoro doslova se to shoduje s Tvým příběhem a taky mi občas chvíli napadne, jaká je to škoda, že s námi fyzicky už dlouho není, ale zase občas mi "dá vědět", že je A tak, když máme nějaké významné dny, třeba promoce atd., tak s ním v duchu promluvím, jakoby tam byl

že si takhle rozumíme ještě o poznání více

tak ty potíš granty? A nevymysleli už proti tomu nějaký antiperspirant??

Ty jsi prima číslo

Eva už to napsala - babička nejenom tu vaši Hemžilku dobře vidí, ale také na vás dává pozor, tím si buď jistá.
Pokud jde o ty naše milé zemřelé, pomáhají a připomínají se zcela určitě - jenom nevím přesně kdy a kdo zasahuje. A pomocí čeho nebo koho. A vždycky poděkuji, když mi to dojde.

Ale musím říct, že moje milá tchyně, která odešla zcela nedávno (30.3) se zatím připomíná velmi zřetelně. Například jsem se zmiňovala o tom, že máme na samotě pod lesem domek s velkou zahradou a obrovskou třešňovkou. Tahle babička Boženka tam velmi ráda i s tchánem jezdívala.
Nepovažujte mě prosím za duchařku, to zas tak úplně nejsem. Ale když jsem tam letos poprvé, dva dny po pohřbu sama zajela (manžel má jiné starosti), našla jsem na zemi krmítko pro ptáky, do kterého ona ráda sypala a sedávala pod ním.To krmítko se ulomilo - to se dá vysvětlit, chápu. Léta tam stálo, najednou se ulomilo, proč ne....
Ale když zavanul vítr ze sadu a všechny ty kvetoucí třešně mi nádherně zavoněly pod nos, slyšela jsem:..."to je nádhera Ireno, co ?" - hlasem, kterým promlouvala ještě před nemocí,velmi dávno (asi 2 roky) vlastně už jsem si ho vybavovala jen ztěžka.
A tak jsem pustila myšlenky trochu dál a nějak jsem vnitřně zformulovala otázku, která mě trápí. Odpověděla mi, že ji to mrzí, co se stalo, že nás má ráda oba a ať se netrápím, že bude určitě zase dobře....

No někdo jiný nežli vy by se mi možná poškleboval, ale vám to klidně řeknu. To se třeba jen spustilo podvědomí, způsobilo to to místo, kde jsem jí vídávala a tak.. Ale šlo to velmi spontánně, vůbec jsem na nic netlačila a fakt to bylo zvláštní - to, co měla na sobě a jak mluvila.A jak píše Eva - šlo to ještě snadněji, než dříve.

No a pak jsem jela domů a na městském průtahu potkala rozesmátého manžela s velkým objektivem na pupku a blondýnou vedle sebe - no vůbec nic příjemného.Ale s tchýní po boku to bylo alespoň snesitelnější.
No jo, bylo by to na zvláštní povídání, protože takových příběhů máme každá určitě dost.

Evi, ty granty flákni do kouta Ale radši je napřed pro jistotu dodělej

že si sem nejchodím pro útěchu sama.. Nechtěla jsem se "vtěrkovat" do privátních hovorů. Jen prostě ať víte, že někdo nepovolaný taky čte tuto diskuzi. Někdy mám pocit, že si narozený človíček stihne vypít svůj kalich hořkosti během pár let života s plnou intenzitou a k někomu přijde sem tam rána (možná o to bolavější, že nečekaná). Často jsem si říkala, že jsem musela někomu něco strašné udělat a tohle je trest však víte, ty hloupoučké myšlenky.. Pak začaly ty různé zdravotní varování a já si začla uvědomovat, že jsem ubližovala moc - sama sobě.. A nějaký čásek to ještě potrvá náprava a věřím, že budu úspěšná jako Vodoměrka.. Takže Iris jdu Ti po boku písmenko po písmenku

ty sem přeci patříš, jaképak vtírání.
Ty jsi povolaná - než jsem odjela na pohřeb, byly jsme tu přeci s Evou a tebou. Jen čti a piš, jsi vítána.
Jenom mě holka milá nelekej, co se s tebou tak ošklivého děje? Viď, že nejde o nic vážného? Vždyť jsi ještě dítě, jsi ve věku mého syna a já to tak vidím.
A ať je to jak je to, náprava přijde určitě, protože jsi holky přemýšlivá. Mám z tebe i pocit, že tvoje dušička je mnohem starší a zažila víc, nežli nynější Justík. Ale nevím, neznám tvůj příběh.
Zůstaň tady, Justí.

Mimochodem, Eva se strašně dlouho neozvala, doufám, že má jen hodně práce a dočasně málo času.

to je pro tebe, zapomněla jsem tě oslovit

co je s Evou nevím,ale asi má spoustu práce.. Není to dle mého človíček,co zahálí..
Můj příběh? Proti těm Vašim nezazímavý.Vlastně taková souhra náhod a omyl hned na začátku.. Ale jen pro Tebe pohádka na dobrou noc:



Maminka se vdala, pak měli starší sestru..S věkem přišly problémy - mamka se rozvedla a přihodila jsem se já..Pak si to rozmysleli znovu se vzali a narodila se mladsi sestra.. Takže jsem v rodině tak trochu cizinec..
Pak jsem měla "nedorozumění" s "tátou" a u koní jsem si našla druhou rodinu..Hodně mě to formovalo (bylo to v době puberty),jenže tam se dělo domácí násilí, šéf od koní byl zkrátka prevít a vládl rodině ve jménu silnějšího.. Tak jsem Ti nějak okolnostma rychleji dospěla..
Pak jsem šla na střední (zemědělku) ač jedničkářka, coč byl další můj "hřích".. (mamka ekonomka, ségra gymnázium).. Naši nebyli ani na maturitním plese..
pak přihláška na vysokou, nedostatek peněz (alimenty na mě nechodily)..Odešla jsem na rok pryč (pracovala jako cvičitel v turistické stáji)..Našetřila penízky, vrátila se do OH a nastouppila dálkově školu.. Pořídila byteček, pejska, přítele.. a žila.. tři roky celkem spokojeně,ale... Najednou jsem měla pocit,že žijem tak nějak jen vedle sebe.. TOTÁLNÍ ZMATEK.. Nevím jak to popsat, prostě takový ten pocit, kdy člověk neví kam patří..A tak teď proplouvám životem s tím svým chlupem po boku a snažím se vyřešit neřešitelné zatím ..Taky jsem se zadlužila vyplacením některých věcí,aby mi tu zůstaly..

Ale úplně se stydím,když tu čtu,jaké řeším podřadné věci.. Takže jen tak v kostce..
Aby jsi věděla, že i takové blbosti se zdají být problémem..
Jinak přeju krásnou noc a držím pěsti v tom životním boji

to je přece naprosto normální, že jakýkoliv problém, který se děje nám, se nám zdá obrovský, důležitý a někdy i neřešitelný. Ale protože je náš, protože trápí nás, tak ho vidíme jako ten největší na celém světě. Až teprve konfrontace s nějakým opravdu velkým (zdraví, smrt v rodině, těžká nemoc, postižené dítě atd.) nám ukáže, že třeba to naše trápeníčko byla jen opravdová malichernost.
A ty navíc můžeš být na sebe pyšná, že jsi tohle všechno dokázala přežít bez úhony, vydržet a že jsi to všechno zvládla a vyřešila. A neřešitelné neřeš, někdy se to v průběhu děje vyvrbí a vyřeší samo, aniž by ses o to přičinila, a lépe, než kdybys to zkoušela sama. Nehledej problémy dopředu, ty se mají řešit až v okamžiku, kdy se stanou, takže na všechno vlastně máš dost času. Ale jediné, co vlastně musíš, tak musíš věřit, že všechno bude dobré a že to zvládneš. I s chlupem - krásně řečeno, pozdravuj ho ode mne a od našeho Kešonka.
Možná zatím nevíš, kam patříš, teda určitě patříte s pejskem k sobě jako levá a pravá bota, rodičům časem taky odpustíš, až pochopíš, že oni jednali podle svého "nastavení a naprogramování", že je nemůžeš změnit, jen přijmout, je to těžké, ale je to snad jediné, co můžeš udělat. Když je vymažeš ze své přítomnosti a budoucnosti, zůstanou ti stejně trčet v hlavě jako nespravedlivost, takže na ně čas od času budeš pořád myslet a trápit se. Takže jediná možná cesta je přijetí jich i s jejich chybami a odpuštění, jen tak se dostaneš dál. Trocha pokory a povznést se nad všechno, čím ti kdy ublížili. Ono to funguje, světe div se.
A ty jsi chytrá, silná žena, ty to všechno zvládneš, o tom nepochybuji. Držím palce (Kešon drápky).

Dnes bylo v práci dusno, je posledního, uzavírají se účty, lidé chtějí jít z nemocnice domů - vždycky před svátky a dlouhými volny se my, sekretářky můžeme zbláznit.
Před chvilkou jsem s tíhou na duši usedla ke Kudlance - a nikde nikdo. Všechny debaty uzavřené, všichni se těší, zcela pochopitelně, na krásný prodloužený víkend.Kromě mně

A pak jsem zabrousila sem - a vy jste tady, holky moje zlatý

Justí, děkuji za upřímné vyznání - někde jsem ti už psala, že na mě děláš dojem, jakobys byla "starší" duše, když je ti přitom nádherných 26.A vidíš, nepletu se, sama píšeš, žes předčasně dospěla a máš toho dost za sebou. Já ve tvém věku byla trdlo trdlovaté, všechno se mi dařilo, starosti žádné, v 26 letech jsem se vlastně vdávala. O rok později se mi narodil první kluk, a když mu bylo půl roku, zjistila jsem, že můj kluk a manžel miluje jinou takovou láskou, že ani upřímně míněná snaha o společný život a výchovu dítěte podporovaná návštěvami manželské poradny nepomohla. A od té doby to jde všechno nějak šejdrem. Skoro si říkám, že jsem do těch 27 žila moc jednoduše a bezstarostně a už to stačilo

No a ty, Justí to budeš mít přesně naopak, tomu naprosto věřím. Zažila sis těžké chvilky - a neříkej tomu prkotiny - pro každého je problém tak velký a závažný, jak se v něm cítí. Vodoměrka to také tak říká. Ve svém věku se mi zdáš mnohem zralejší, než jsem byla například tehdy já.
Takže myslím, že Universum nebo Bůh, jak chceš, má pro tebe nachystané už opravdu cenné věci, prokázalas schopnosti a dobré srdce a bude ti přáno.
Pěsti držím i já tobě, doufám, že pro tebe tento víkend bude radostný a odpočinkový. Pa.

Vodoměrko, Kešon je krásné jméno
A jinak souhlasím s tím, jaks to pěkně té naší Justínce napsala.
I tobě krásný víkend, ahoj

děkuji Tobě i Kešonkovi za pěstičky Justík by se s ním určitě "bratřil" a dováděli by.. Jsou to čtyřnozí rarášci a pomocníci do života,viď.. A ty jejich čtyři nohy dokáží člověku dodat opory v těch bolístkách.

Jinak rodiče ani sestry bych nezavrhla, vídám je a kdyby bylo třeba,dýchala bych za ně..Jen nemám prostě pocit, že se člověk má kam vrátit, že někam patří.. Nevím jak bych to jinak vyjádřila,ale asi proto ten pocit zmatku..
Přeji pěkný víkend a mnoho radosti z toho Vašeho rodinného hemžení

děkuji za pěkná slova a pohlazení po duši.. Mám puštěný "Hříšný tanec" a přitom tu písmenkuju slovíčka pro Vás - sestry v životním boji

Právě to je to, co mě trochu straší.. Že v mých letech už lidičky mívají kolem sebe tu svoji smečku a vědí jak,kde a s kým žít.. Ty jsi dokonce čekala a měla už svoje soukromé sluníčko A to jak to dopadlo je smutné,ale máš určitě super rodinu o kterou jsi bojovala a Tvoji blízcí to vědí a váží si Tě za to,jaká jsi.. A když si člověk váží svých rodičů ještě k té lásce.. je to paráda.. Takže jsi toho vybojovala hrozně moc a za tím mrakem už určitě vykukuje sluníčko.

Jinak o víkendu plánuju vymalovat kuchyň a dát trochu do kupy ten náš bytovkový brloh.. Tak se to snad podaří

v šestadvaceti na to máš pořád ještě spoustu času... já tu svou opravdovou rodinu, tedy hlavně ten pocit zázemí, jistoty a pohody, našla až na druhý pokus... ve 34 letech... i když jsem děti měla, bydleli jsme v bytě, kde jsem cítila jen ty ne zrovna hezké vzpomínky, spíš naopak, nikdy jsem se tam nějak extra necítila jako doma, pravda je, že ten byt byl malý, k tomu jeden strašný soused a já, zvyklá z domu s velkými pokoji a vysokými stropy byla přesazená do paneláku, kde jsme neměli vůbec soukromí, a když k tomu připočteš nesoulad s manželem, bylo to kolikrát na mašli... a teprve teď mám pocit, že mám domov a zázemí... a to mi bude 38 let... tak vidíš, že máš ještě spoustu času na všechno...

přesně jak to píše Vodoměrka - jsi ještě mládě, i když rozumím tvému zmatku. Já si ve 25 letech také myslela, že jsem šíleně stará. Dnes je mi přes padesát a ještě pořád se necítím citově mrtvá, ještě bych něco chtěla najít, něco hezkého žít. Tak jsme na tom, co se týče touhy, podobně. Mám rodinu, to je fakt.Jenom trochu rozbitou, no. A k tomu spoustu problémů s ní - ale zaplaťbůh za ně, za děti, za moje kluky, to jo. Hlavně, když jsou všichni jakž takž zdraví.

Vidím kolem sebe spoustu holek, které naprosto nejsou znepokojeny svým věkem přes třicet, v klídku cestují a plánují děti "na potom" - taková je doba. O mně říkali lékaři v těch 26 letech, že jsem primipara antiqua. Čili něco jako hodně stará prvorodička. A dnes - koukni na Ilonu Csákovou a spol. Neříkám, že to je dobře - ona medicína si celkem poradí s těhotenstvím i porodem, ale co pak s tou výchovou, že? Když ženská má sama se sebou co dělat skoro v přechodu!! No ale doba má holt všechno nějak posunuté i jinak zorganizované, a tak se hlavně holka zlatá nenervuj - co já bych dala za tvůj nádherný věk. Na nic netlač,ale ani zbytečně neoddaluj - přijde to přesně včas, až budeš připravená ( a on také). Věřím tomu. Hlavně se snaž neudělat kvůli svému štěstí karambol v životě někomu jinému - to je smutná rada, viď? Ale myslím to upřímně, jsem přesvědčená, že na neštěstí druhých se nedá postavit nic kvalitního. Život kolem mně se mi sice pořád snaží naznačovat, že tak to není, že heslem doby je "za každou urvi co můžeš", ale já věřím na boží mlýny. A určitě pro takhle mladou holku (jsi mladá!!!!) někde nedaleko je věkem přiměřený volný a nezadaný fajn kluk, strááášně ti to přeju, vlastně přejeme, viď Vodoměrko?
Tak jsem si tady zachytračila, jsem ráda, že tu jste, na Kudlance je mrtvo k zbláznění - no není divu, skoro každý, kdo někoho má, je venku.

Jinak holky, pořád se ptám po Evě. Evo, co je - práce, starosti??

Justíku, ty pracantko naše, zatím ahoj Dej vědět, jak si s tím malovaním uspěla

i já podruhé rodila ve 34 letech,no vlastně v 35. Ale i tak to máme nějak dost podobné. Doufám, ale opravdu doufám, že neskončíš tak smutně, jako já. A i kdyby jo, prvních 10 let stálo za to, dalších deset let bylo s problémy, ale nebyl to špatný život. Nesmíš mít doma nevěrníka, to je jednoduché - pak už jde všechno samo No žertuji.

Ale zaujala mě ta zmínka o bydlení v bytě, kde jste spolu prožívali i nehezké věci. No po baráku se dostat do paneláku a ještě tam nebýt šťastná, to není nic moc.A navíc je také ta zrada, když ženská zůstane sama v bytě, kde předtím zažívala svůj život ať tak nebo onak. Já tu potkávám samé dobré vzpomínky - mám tu nepotřebnou vlastnost, že na to ošklivé zapomínám a musím si to opravdu schválně a cíleně vybavovat. Protože ty obrazy, na které se dívám, ty jsme kupovali společně v galeriích, protože se nám líbily. Nebo jsem je dostala k narozeninám, protože jsem o ně projevila zájem. Ty sošky a hrníčky jsme si kupovali a objednávali spolu, v naprosté shodě ve vkusu.Nábytek, koberce - všechno, všecičko tu připomíná minulost. O co lepší to má ten chlap, který svůj nový život po boku nové holky začne ve zcela novém prostředí.

Ale to jen tak na okraj, dnes nemám náladu na žalmy, byl hezký den a zítra ještě bude. Snad ho prožijeme dobře, ty s tou svojí malou Gabčulinkou. Justík maluje - no to také není špatné, mohla bych se inspirovat a příští týden to tady trochu vylepšit. A možná pozměnit a inovovat.

Vodoměrko zatím ahoj a hezkou neděli.

jen jsem to nestíhala zajít na Kudlanku. Ačkoliv si tedy nepotrpím na nějakou vnější prezentaci své vytíženosti, tak prostě musím říci, že poslední 2-3 týdny sotva stíhám na několika frontách Ale já se z toho zase vyhrabu, to je stav tak vypjatě jen dočasný
Přeji Ti rozhodně krásné dny a jsem v myšlenkách často s Tebou

sláva "jenom" práce, něco jsi už naznačila s těmi granty, no ale člověk nikdy neví...
Dej si všechno do pořádku, my tu na Tebe všechny rády počkáme,
I já na Tebe často myslím,i já Tobě přeji hezké dny - a že jsou jako vymalované, viď?

Milá Evo, drž se a ahoj zase někdy

malování je fajn... jen je na to potřeba čas...

Už jsem se lekla, že tě ty granty tak zničily, že nemáš ani síly na kudlanku... ale naštěstí nemáš jen čas, tak nevadí, my jsme tu a jsme skoro věčné...
Tak nás tu najdeš... a pár obrázků pro inspiraci... bude léto... ten první je Madona prázdninová a druhý Dívčí snění... oba vznikly na táboře v polední pauze mezi mytím nádobí a škrábáním brambor na večeři...

to je kráásné, Ty dokážeš všechno, co? Co je to tady za slezinu na Kudlance - samé úžasné bytosti, já zírám.Básničky, obrázky, fotky, články..dostala jsem se konečně mezi děsně fajn lidi.
S tím druhým obrázkem - jak má ta dívenka ve vlasech botičky a ostatní sny - tak to mi připomnělo jednu dětskou pohlednici s Krakonošem, který měl ve vlasech a vousech právě ptáčky a broučky a motýlky - i srnky snad. A hodila jsem to na Kudlanku ke Krakonošovi - a z jeho breberek ve vousech byl dlouho humor, vzpomínáš? A já mám ale pořád před očima ten kouzelný obrázek, jakmile se řekne Krakonoš...
Vodoměrko, nechci, aby to tady znělo nějak děsně pateticky a rozjásaně, ale Ty jsi báječná, zázračná holka, je dobře vědět, že takové bytosti existují a já mám možnost kontaktu s nimi. Dává mi to obrovskou sílu.

No a Eva je také v pořádku a má zaplaťbůh hodně práce, takže se těším zase na Sušicku někdy v plné sestavě holky moje.
Pavlí ahoj, jsi obdivuhodná

dost těch komplimentů, nebo se začnu červenat... a že se červenám všude po těle, to teda jo, dostala jsem nějakou pátou nemoc a tak jsem osypaná jak kdybych se vyválela ve zralých malinách... nejsem rozhodně obdivuhodná, nadělala jsem kopanců, že by se jeden divil a určitě ještě udělám spoustu dalších, i když se snažím být lepší a lepší... ale malovat umím, chtěla jsem už v dětství chodit do lidušky na výtvarku, jenže babička mi to nedovolila, byla odjakživa zaujatá proti malířům a jiným bohémům a měla strach, že bych se mohla zkazit, kdybych náhodou byla akademickou malířkou... nekecám, fakt to tak říkala, její bratranec byl akademický malíř Oldřich Lasák, tak nevím, jaký žil život, dle několika zmínek a knihy o jeho životě to nebyl zas takový neznaboh, tak netuším, co měla babička na mysli tím pohnutým životem, kterého mě chtěla vyvarovat... jinak ty obrázky jsou ofocené a naskenované, originály tužkou vypadají lépe a měkčeji...

to je škody, někdy dochází k takovým osudovým zvratům v životě lidském - babička jednala holt podle svých představ a v dobrém úmyslu. Jenže bacha, jsi mladá a do lidušky ještě můžeš. Tak koukej jít do toho, až budeš mít trochu víc času. Babička už teď ví, jak to doopravdy je, že nemusí mít o Pavlínku zbytečnou starost a ještě Ti pomůže, uvidíš. Maluj děvče, ať ti neztuhnou prstíky.
Mám z Tebe radost, já neumím namalovat ani princeznu - což umí skoro každá holčička. Ale báječných originálních obrazů z galerií mám plný byt, doufám, že se o ně nebudeme s mužem přetahovat. Malovat neumím, ale krásu vidím - ještě že tak, i za to jsem vděčná!
Kdo nedělá kopance, nedělá nic.
A už se nečervenej
Vodoměrko ahoj

Ahoj všichni věrní, kteří se tu se mnou "zašíváte" Chtěly jste ode mě povídání ze seriálu Pat a Mat o malování bytu Tak abych se přiznala, stihla jsem pouze kuchyň. Zbytek moje chabé síly nezvládly Měla jsem slíbenu pomoc (vystěhování nábytku) od rodičů (chtěla jsem pokládat i nové linoleum, páč koberec není příliš pohodlný kvůli chlupovi). No a nakonec se ozvala sestra, že potřebují pomoci s čímsi na baráčku - takže odloženo na neurčito.. Jinak vřele doporučuji manuální vlastnoruční zlepšování doupěte (přejdou všechny roupy a usínáte krásně utahaní )

Jinak přímo pro Tebe.. Karambol někomu jinému v životě nechci a snažím se i nedělat.. I když po pravdě úplně čisté svědomí (ne sezdaný pár) taky úplně nemám.. Často jsem na tento námět přemýšlela. Jenže to by bylo na povídání o jendé smolařce a Ťuntě, která tak nějak sbírá ty svoje životní zkušenosti nějak pracněji ( nebo se jí to aspoň zdá) a většinou co rozhodnutí, to ta náročnější varianta.. Ani nevím, jak se mi to pokaždé podaří (no vlastně moje nej kámoška říká , že nad vším moc přemýšlím a málo jednám skratově dle momentálního citového rozpoložení .. )) Nějak ještě nevím,kde to je karambol a kde jde o to "nechat si dělat na hlavu" jak se tak říká..

no člověk se učí, já jsem padesátnice a na tu hlavu si nechám dělat také.
Ale pořád to ještě vždycky přesně nerozeznávám

Znáš můj příběh, znáš mě - no a já to čisté svědomí také nemám. Mezi odchodem prvního muže a seznámením s druhým mužem bylo cosi, co také vnímám, jako menší průšvih. Já byla tedy volná,ale on ženatý. Samozřejmě stráááášně nešťastně !! A já si řešila svoje poničené sebevědomí a osamělost.
Hele - bylo mi 30 a takové tele, jaké jsem byla, bys musela pohledat.Jemu 43 a ta manželka
byla docela fajn ženská,funguje báječně už jako babička doteď - no a já byla pro něj jen takové rozptýleníčko.Byla jsem blbá kravka. Takže ani ty mladé holky tady nemůžu odsuzovat šmahem - prostě procházíme v životě stadii a je naší povinností myslím, brát si poučení a jednat přitom v souladu s nějakým tím morálním kodexem v nás, pokud si ho uvědomujeme.A neopakovat chyby a nečinit zlo záměrně, když už ho občas děláme z blbosti..

Udělala jsem zkušenost, snad jsem nikomu, kromě sebe moc neublížila a po té zkušenosti už jsem to nikdy nezopakovala - a to se počítá, viď?
To jsou životní lekce Justíku a máš pravdu, že učivo je pořád těžší a těžší, není nám dovoleno "hnípat".
No to jsem se zase rozkecala. Justí, žádná Ťunťa ani smolařka nejsi- jsi normální chytrá, mladá a zatím ne moc obouchaná holka.A učíš se životu.
To bude fajn

Jo a s těma roupama máš pravdu - já se vždycky fyzicky totálně zruším na té naší velké zahradě - pak usnu bez jediné myšlenky v hlavě před spaním zatímco jindy zbytečně přemítám.

s tím zlepšováním vlastního doupěte mi něco povídej! Vlastně to děláme skoro každý víkend už přes půl roku... a pořád ještě nejsme hotovi... jenže když na to je čas jen o víkendu, tak se to holt táhne... já víkend co víkend padám do postele stejně mrtvá jak Tom a přes týden se běžným staráním o mimi, puberťáka, psa a domácnost dávám do pořádku Ale už nás čekají jen lišty k podlaze v kuchyni, police v kuchyni a v ložnici, nábytek v dceřině pokoji, vymalovat obývák - až seženeme konečně vyhovující sedačku a tedy potom začneme i s vybavením ostatním, tedy závěsy, polštáře, koberec a stěnu dle zbylého prostoru, no a konečně až budeme vědět, jakou barvou to vymalujeme, a pak už snad jen dokoupit květináče a kytky, protože většinu z nich jsem rozdala při stěhování, kaktusy darovala, protože by mohly ohrozit Gabčulku a některé to nepřežily - vůbec se jim nedivím, celé šestinedělí jsem je snad ani nezalila a nikdo jiný taky ne, a ty zbylé, co přežily, ty teď hýčkám a nadávám, že je nemám ani kam postavit, když v tom obýváku kromě staré skříně nemám prostě žádný nábytek, na zemi jsou snadnou kořistí malých zvědavých ručiček a pusinky, a na válendu suplující sedačku dát nejdou...
A těším se, až budou konečně ve všech pokojích garnyže a tudíž pověsím i záclony... vidíš, na ty jsem málem zapomněla...

zašívárnu, že jo?

je to tu taková očistná třináctá komnata
Irisku jenže u mě to bylo trochu jinak.. Když už jsme tu samotné - povím Vám příběh mezi námi děvčaty
Jak jsem nastínila, mám rodiče, mám je moc ráda-ale takovou tu oporu že se mám kam kdykoliv vrátit - to prostě ne.. Díky okolnostem, tomu že mám psa, tomu jakou mám školu a možná i kvůli tomu, že mám pocit méněcenosti
To jen tak na okraj aby jste věděli, proč jsem určité věci rozhodla,tak jak jsem je rozhodla..
Řeknu vám ve zkradce jen úvod k tomu "karambolu" a věci ve které nemám úplně čisté svědomí. Když jsem byla se svým ex (cca po roce jsme se k sobě nastěhovali z baráčku od rodičů do bytovky - hrůza), začaly problémy. Já mladá naivka,která chtěla budovat co nejlepší hnízdo - on sportovec s kupou zálib a fotbalem náročným na čas (5 odpolední z týdne). Takže byt jen tak to nejnutnější - pak se to dodělá no a pak už nebyl čas.. Začalo to lehounce drhnout,ale díky mému studiu, škole, koním a později pesanoj jsem se naučila zabavit.. a tak to svým způsobem "klapalo" cca 4 roky Byl nejmladší ze 4 dětí - poslední doma, maminka v důchodu takže zvyklý na teplé věčeře, já z práce přicházela kolem půl sedmé a on z tréningu se divil, že není navařeno... A takové ty věci.. Jeho maminka (brala moji školu jako rozmar a nutné zlo, neb správná žena patří k plotně ) nám domlouvala, vařila a všelijak se snažila udržovat synáčka v kondici (pak už jsme se kvůli jídlu nehádali , neb se jezdil najíst domů a pak až dorazil do "bytovky".. Pořídila jsem si štěně a jezdila v polední přestávce cca 8 km na kole venčit, přitom on pracoval 200m od našeho bytu.. Trvalo dlouho, než začal vnímat nás jako rodinu .. Ale lepšilo se to - pozvolna.. No a k nám do spolku nastoupil jeden mladší klučina (ode mě tři roky) - jako kulisák .. Blbli jsme, pomáhal mi až se zamiloval.. Poprvé když mi na zábavě vyznal lásku - vyprskla jsem smíchy a řekla, že kvůli mláděti co neví co chce nebudu riskovat 4 letý vztah..pak přišel poslední ročník výšky - hodně učení, málo času, bakalářská práce.. A soužití pořád uvadalo a uvadalo (já nervní unavená a on nemínil ustoupit ze svých požadavků a trochu mi pomoci aspoň s pesanem, domácností..)
A jak jinak ten druhý mi pomáhal , staral se.. Byl se mnou rád aspoň jako kamarád.. Až jsem poznala, že je pro mě víc , hodně jsme se poznali (stejné zájmy, nekonečné courání přírodpu se psem, ohýnek, klídek, pohoda) a já najednou svoje problémy a bolístky řešila s ním.. Jo byla jsem zamilovaná až po uši Jenže v té době jsem pracovala jen brigádně - on bydlel u rodičů, v práci chvilku a plat - nic moc..
Dohodli jsem se, že musím dotáhnout školu a že byt dokud budu studovat neutáhneme.. Mluvila jsem s přítelem o rozchodu s tím, že jsem někoho potkala.. Slzavé údolí ( překvapil mě, že hodně věcí uznal a chtěl ještě šanci) - odmítla jsem.. Tak mi nabídl, že zatím budem aspoň jako spolubydlící pokud dodržím to, že budu udržovat respekt a nevodit mu tam "nový objev".. Souhlasila jsem (bylo mi hloupé jednomu zabalit kufry a druhého tam hned nastěhovat, aniž bych s ním regulérně zkusila chodit, navíc pověsit se finančně na krk hned na začátku vztahu mi přišlo ponižující a nefér) a sama bych to v té době prostě nedala..
Bylo to období cca tří měsíců plných učení - málo času, prostě správné psycho.. No a můj nový přítel byl najednou netrpělivý a zdeptaný.. Pak se pohádal s rodiči, vypoklonkovali ho z bytu.. Řešil to přechodným bydlením u kámošky (jeho nejlepší, znala jsem ji).. A když jsem mu psala šťastná po státnicích (to už byl ex odstěhovaný), přišla mi sms " něco jsem s ní měl a asi k ní začínám něco cítit".. Nic víc ani míň.. A tak jsem zůstala bez peněz, se psem sama Zvláštní období..

Když vyprchaly největší emoce, sešla jsem se s ním - řekl mi, že toho lituje,ale že už zpátky nemůže.. Že je na to pozdě.. Nechápala jsem, později se pak dozvěděla že se s "kamarádkou" zapletl už dřív a protože to věděli společní známí.. A znal můj názor na nevěru..
Jenže vždy když jsme se potkali na společné akci, zábavě atd nechá teď již přítelkyni sedět dojde za mnou a vypráví mi, jakou udělal chybu a jak toho lituje (tráví se mnou třeba 2 hodiny povídáním a ona někde sedí a pije).. Že nevěřil, že ho beru vážně a potřeboval z domu.. A neví jak z toho teď ven a že miluje mě.. Táhne se to už dlouho,moc dlouho .. v podstatě já už bych mu stejně nedokázala odpustit(žije s ní přes rok) a znovu riskovat s člověkem, který mě nechal v takové situaci..Jenže vím, že tam byla i spousta mých velkých chyb a podíl viny.. A po pravdě to co s ním jsem s nikým jiným zatím nepoznala - takové to propojení.. Tak jsem se naučila jim vyhýbat..
No všichni mi říkají, jak se k ní chová špatně, že pořád chodí a myslí na mě a ať ji netrápím, že je vlastně chudák - což mě utvrdilo v rozhodnutí se co nejvíce vyhýbat..

Pak jsem se dozvěděla, jak mě slečna (vlastně rozvedená paní, což sem ale nepatří) pomlouvá, jak ji přebírám chlapa a jak bych si měla najít někoho svého.. Zjistila si někde moje číslo a chtěla se sejít.. souhlasila jsem (přeci jen chudák holka).. No zeptala se mě hned první otázkou, jestli jí teď budu hlásit, když mě potká, napíše (když jsme teď ty kamarádky na kafi).. Spadla mě čelist.. vyprávěla mi (sama!) jak s ním pouze kamarádila a jak si k ní chodil popovídat jak mu chybím a jak je to nespravedlivé.. A že jí přišlo moc pěkné, jak někdo miluje partnerku a tak se parkrát opili, začli spolu spávat (přiznala, že ho svedla, protože věděla, že bude mít větší šanci ho získat)..
No popřála jsem jí hodně štěstí a jediný komentář, na který jsem se zmohla byl, že si přeci nemohla myslet, že on tím udělá tlustou čáru a bude zamilovaný do ní.. - No myslela si to
Po téhle schůzce jsem ji přestala litovat, nevyhýbám se a klidně se ty dvě hodiny (když se potkáme na nějaké akci) s ním bavím a bez špatného svědomí.. Dokonce s určitou škodolibostí.. Takže asi tak, nemám čisté svědomí a někdo má ze mě deprese - a mě to netrápí.. Zatím neumím odpustit..

nerada mluvím o sobě a tohle bylo to nejdelší, co jsem sepsala.. Tak snad to dává aspoň trochu smysl A Vás to neunudí

přišla jsem sem až teď, tedy holka, Ty ses rozepsala, to muselo být pro Tebe těžké - ale i očistné - doufám. Protože to by pak bylo fajn, že tu tuhletu svou zašívárnu máme.
Tak holčičko moje zlatá, teď si půjdu udělat po náročném dni kafíčko, pak si v klidu sednu a přečtu si to znova, protože jsem hltala moc rychle. To jsou tedy příběhy v tom životě lidském.
A pak se s Tebou zase sejdu, Justí díky za otevřenost a zatím, opravdu zatím ahoj

zašívárna super, ale také svěřovací koutek - víme o sobě, že se vzájemně neodsoudíme, jak se to může stát v jíné debatě. Což není na škodu, ale někdy to nesedne a zabolí. Tady jsou fajn holky, ne?

Hele Vodoměrko - bojím se, že až doděláš ten váš domácí ráj, můžeš začít znovu, ale to už určitě znáš, viď.Proč nemůžeme mít nikdy na delší dobu hotovo? Já tu mám tedy tolik práce, že je mi z toho ouvej. A to jsme nezaháleli. Pořád se něco "vrbí"
Ahoj
Fandím Tvému nadšení, ať to máš co nejkrásnější.

ale jste tuuuze milé Díky!
Vodoměrko, Ty jsi ale kreslířský talent, tohle já bych nezvládla, doslova ani pod trestem smrti! Úžasný, to bych si hned pověsila, včetně těch poetických názvů. Děvče, to mi přijde, jako hrozná škoda nechat ladem a zahálet, takové DARY! Tož, já vím, že se zrovna momentálně nekoušeš nudou, ale kdyby někdy náhodou???
Justíku, zlato, díky za Tvou důvěru. Víš, myslím si, že máme v životě různé etapy a různé úkoly, ale přesně to o sobě víme teprve až s odstupem času. Je úžasné, že nejsi nikterak vůči rodičům zatvrzelá Oni také určitě jen dělali, co uměli a záměrně Ti ublížit skoro určitě nechtěli. Třeba by šlo (určitě ano ) se na to koukat, jako na šanci. Máš mimořádnou šanci najít zakotvení v tomto světě uvnitř sebe a to klidně v míře zcela nebývalé, oproti jiným lidem. Může se Ti to zdát mnohdy, jako dar/nedar ( to znám ), ale třeba jsou Ti vytvářeny podmínky pro Tvé nezvyklé nadání, schopnost se s tím vypořádat. Není vůbec vyloučené, že se posuneš v poznání do kvalitativně úplně jiné dimenze, než spousta lidí v Tvém okolí? Docela dost o tom, cos napsala přemýšlím (ačkoliv tedy moje momentální IQ není nic moc )
Irisko, holka moje, Tě moc ráda vidím též! Kde budeš lopotit tento víkend? Se těším, že se ozveš....
Můj příspěveček do zpovědnice
I mně se podařil, někdy ve 33 letech, docela krásný, oboustranně "nelegální vztah", a dost až tuuuze málo mne omlouvá, že jsem celé 2 roky doslova "obíhala dvorky", jak jsem to tajila i sama před sebou. A to já jsem fakt dobrá, v utajování, mi poté ten dotyčný svěřil, že si myslel, že ho nemůžu ani vystát Ale, ačkoliv žádná světice nejsem, tak jsem fakt, ani 1 minutu, neuvažovala o tom, že bych něco někde bořila, pálila, měnila. A protože nerada na sobě, natož na druhých, pášu nějaké nedobroty, tak jsem to zase velmi záhy utnula. Mám akorát moc pěknou vzpomínku pro důchoďák

dočetla jsem a zcela nahlas jsem úlevně vydechla - sláva, Eva je tady. A také prostopášila . A docela mě pobavilo, žes to s tou konspirační činností tak přeháněla, až jsi to přehnala

To jsou holt ty životní lekce, učební látky, jak už to tady dnes asi posté píšu. A patří k našemu celoživotnímu vzdělávání. Jednou patrně složíme zkoušky a budeme oznámkovány.Ani se moc neklepu hrůzou, myslím, že jsem učenlivá studentka, trochu jsem se občas chtěla z nějakého předmětu vyvléknout (viz dopisy-kamarádský rady )ale nebylo mi dovoleno.A tak šprtám, zjistila jsem, že to je nakonec prospěšná činnost.

Jsem ráda Evi, že jsi trochu i za mne odpověděla Justínce - já vždycky slíbím,že se ještě k tématu vrátím a pak zřejmě právě kvůli tomu slibu regulérně odpadnu a nejsem schopna delších souvislých projevů.
Ale Justí se krásně odevzdala, je to holka šikovná a talentovaná, zajímalo by mně, v čem tkví ten lehce zmíněný komplex?
A Justí, co jsi studovala nebo studuješ?

Jinak Vodoměrka je úžasná talentovaná holka, lidé, kteří tohle nakreslí jsou pro mě nadlidé. Psala jsem, že neumím ani princeznu. I když tu s tou korunkou na hlavě a korálkama kolem tyčkovitého krku bych ještě zvládla - ale na úrovni, té doby, kdy jsem to malovala napposledy Asi 6 let věku.

Evi, to co píšeš o tom ochablém IQ teď pociťuji na vlastní hlavu. Nějak se mi chce spát nebo co, radší odejdu, však se ještě potkáme.
Víkend se Evi zdá být celkem dobře naprogramovaný.Doufám, že i Ty máš naplánované samé hezké věci.

Holky moje, zívám, až mi tečou slzy. Hezký víkend Vám všem pracantkám i lenochům, zdravím I.

myslím, že jsme tu jenom my spolu, nemáte chuť si vyměnit nějaké fotografie? Já bych byla strašně ráda, kdybych Vás poznala. Ale nevnucuji se, máme každá svých starostí a práce nad hlavu, že?
Tato adresa je chráněna proti spamování, pro její zobrazení potřebujete mít Java scripty povoleny @ tohle by měl být zavináč Pa I.

zavináč se ti povedl... tak jsem ti poslala mejlík, doufám, že dojde...

Evi: Díky za příspěvek.. Víš trochu si přijdu,že už jsem se posunula tak nějak jinam.. Jenže neumím s tím zacházet snad kromě role "vrby" a poradkyně jsem nepřišla na využití.. Nějak stále vidím spíš ten nedar - nevím kam mě to strká ani jak s tím naložit. Pokud jsi něco vymyslela (když už o mě přemýšlíš), ráda bych toho využila a koukla na to pohledem Tvým - já v tom zatím smysl nevidím..? Spíš tak trochu prokletí
Jinak výchovné životní lekce a zkušenosti beru jako nezbytně potřebné - kořenící to naše všední bytí,tu na světě..
Vodoměrčí obrazy jsou naprosto ... Pohodové, pěkné a uklidńující Hlásím se k obdivovatelům i zájemcům.. A mailíky s fotkama beru všema deseti.. klidně bych Vám šupla foto i sem, ale moc se zatím nedaří.. Copak by Tě (Vás) zajímalo za obrázky? Můj ( Tato adresa je chráněna proti spamování, pro její zobrazení potřebujete mít Java scripty povoleny )
Jinak komlexík tradiční - život ve stínu dokonalé starší sestry.. Jak klasické
O víkendu jsem konečně zvládla to malování (ložnico-obyvák čevnený grep dvě stěny, bílá ty zbylé, kuchyň a chodba meruňková napůl s bílou), uf uf.. Ještě úklid (nestlihla jsem kvůli představení a cvičáku a budu moci pokládat lino ...

To je fajn, že tu jsi.
Malováním jsi mě zahanbila - já jsem nad tím také uvažovala, pak jsem ty volné dny tak nějak prošvihla až pfolákala- no ne všechny, ale na vymalování jsem nevzdechla.
Foto sem vložit také neumím, ale už se chystám poslat Ti svoji kytičkovou fotku, jak ji pracovně nazývám - tu jsem poslala Daniele, Ince, teď Vodoměrce a chystám se na Tebe kočko moje.
Líbí se mi, že kromě mé,v té době ještě absolutně spokojené maličkosti, je na ní spousta a spousta krásných kytek - ale nejsou mnou vypěstované, bohužel, jde o zahradnictví
Justí, ráda bych tě viděla na koni, nemáš nějakou takovou?
Zlobí mě teď PC, pořád nějak vypadává a tak jsem radši stručnější.

Justíku, měj se zatím moc pěkně, napíšu pa

vhodím sem všanc i svůj emilek, 227 zavináč centrum.cz...

Teda Iris, právě jsem ti psala, jak ti závidím ty kytičky, jestli tu rozkvetlou nádheru máš každoročně doma, a teď čtu, že je to zahradnictví... ale nevadí, časem budeš mít zahradnictví na zahrádce sama... já se právě chystám ozahradničit balkon...

Justíku, já bych tu tvou situaci viděla tak, že se prostě máš poučit v odpuštění, a to jak rodičům, tak tomu svému ex a jeho přebralkyni, víš, trochu pokory, spíš ho odmítat, ať si jde pokecat s tou svou a nedělá jí naschvály, protože tak se dostáváš na jeho úroveň a to nechceš, přece nechceš být jak on, chceš být lepší... no a rodičům bys měla taky odupstit, i když nezapomeneš, ale oni určitě dělali to, co si mysleli, že je to nejlepší... každý děláme chyby, ale důležité je poučit se a neopakovat je... já taky byla na rodiče, hlavně na mámu naštvaná, protože se o mě nepostarala, nechtěla mě, vůbec se nepokoušela něco změnit a vlastně jsem ji nezajímala... a chtěla jsem z ní udělat takovou tu milující starající se matku, jenže nepředěláš jiného člověka... náš vztah byl spíš studený, více nakonec i z mé strany, dokud jsem nepochopila, že ona už taková je, že taková byla a bude pořád... a když jsem si tohle připustila, tak se najednou něco změnilo a bez mého vědomého přičinění se ona začala víc zajímat, a já jsem najednou byla schopna být přístupnější a vůči ní otevřenější...
Mimochodem, jak píšeš, že jsi poradkyní a vrbou a nevíš, co s tím... pokud se to nezneužívá, tak je to docela dobrá "funkce", když můžeš někomu poradit, využít svých zkušeností a prožitků a poslat to dál do světa... ber to tak, jako když někomu poradila tady kudlanka a on mohl změnit svůj dosavadní život na lepší, a teď využívá svých zkušeností, aby poradil zase dalším, co jsou na té úrovni, kde byl předtím, tak to je moc dobře, je to jako splacení dluhu, jako když se z žáka stane učitel a tak to postupuje dál... možná máš na to "prozření" ještě čas, všechno přijde až tehdy, až je k tomu ta nejlepší doba, až dozraješ do stavu, kdy ti to najednou vyskočí před oči a budeš mít jasno, proč to všechno bylo...

Moudrá Vodní měrko Mooc jsem přemýšlela o tom, co jsi tu napsala. Víš taky tak nějak bytostně cítím, že co říkáš je pravda.U rodičů není o čem - mám jen jedny a jsem MOC ráda,že je mám..I sestry, však víš - úplně nejvíc nejbližší rodina.. A já taky nebyla vždy košer, když místo řešení jsem zabalila saky paky a byla fuč..
Co se týče ex - odpustila jsem, i když jsem myslela že ne.. Prostě odešel i když ne zrovna ferově a na to má každá bytost právo (v nejhorší dobu a i když znal situaci). Ale já si přiznala i své chyby, které tomu pomohly (navíc ho mám ráda a vím, že toho začal litovat).Takže zbyl smutek, že to zničil pro nic a teď se v tom plácá a brzy (myslím) bude polapen a zavřen do klece..
Co se týče paní (je rozvedená) je to pro mě moc obtížné.. Znám její charakter a morální hodnoty.. Přes to jsem to ze začátku zvládala, chovala se slušně a kývla na setkání, když mi líčila jak se trápí.. Jenže v té chvíli jsem dostala přes čumák (tím že dělala co dělala úmyslně, vyhrožovala..) No a když mi k tomu připočtu, že mě pomlouvá a přednáší lidem (společným pro mě i ex), jak jsem hrozná a že bych si měla najít chlapa, aby měla ona klid (NEZADANÉHO! zdůraznila), mám pocit,že jsem si vlastně postupem a vstřícností nechala nadělat ...
Nějak asi nedokážu rozlišit hranici a teď už ani najít dostatek té pokory..

pomluvy byly, jsou a budou, tím se nezatěžuj, proti těm se stejně nedá nic dělat, a čím víc člověk bojuje, tím víc ho ten dotyčný bude pomlouvat, protože vidí, že ho to nervuje... takže každý ať si říká, co chce a myslí, co chce, to nejde nikomu nařídit, aby to nedělal... prostě to ignoruj, však ono ji to přejde... myslím, že stejně lidi, co vás znají, tak nejspíš ví, o co jde a co, kdo, s kým a jak, takže je to zbytečné, závist je hrozná a paní na ni jednou dojede...
No a pro případ, že bys třeba chtěla s tím dotyčným začít znovu a lépe (což výjimečně může vyjít), tak bys mu měla naznačit, že jsi ochotná, ale až si vyřeší tenhle svůj vztah... a omezit s ním ty styky, ať jsou jakkoliv přátelské a nevinné, asi bych s ním nesedávala a nepovídala si, přece jen zadaný chlap je zadaný chlap... a když už nebudeš s ním v tak častém kontaktu, tak tě přejde i ta chuť na zlomyslnosti vůči té přebírce...
Ale jak jsem psala, chce to nejspíš čas, abys na to dozrála... je to jako s dítětem, nemůže začít číst knihu dřív, než se naučí abecedu... nejdřív si člověk musí projít tím vším, aby se dostal dál, a dokud nedozraje a nepochopí, tak to stejně nepůjde... a tak tě nejspíš k tomu prozření a pochopení ještě pár krůčků čeká...
A babu neřeš, nestojí ti za to... nebo jinak, dokud ti za to bude stát, tak se dál stejně neposuneš... jestli chceš případ, tak můj ex v době rozvodu vykládal o mně, že se nestarám o děti, že jim chudák vaří, pere, stará se, všechno platí, já že jsem samý chlap a věčně nejsem doma, takže se o mně ve vesnici, kde bydlela jeho matka roznášely pěkné pomluvy, np horší než já už nemohl být nikdo... a prý to říkala hlavně jeho matka, což bylo ovšem očekávané, že se doma nepochlubí, že už asi rok žije s milenkou a do našeho společného bytu si chodí sem tam pro nějaké věci... já se tím nejdřív trápila a nechtěla jsem mít nic společného s jeho rodinou, s nikým, kdo by měl stejné příjmení nebo byl z přízně... a v duchu mi vadilo, když děti jezdily za babičkou a možná jsem na to žárlila a nejraději bych je tam nepustila... potom jsem se přemohla, na babiččiny narozeniny jsem tam syna zavezla, dovezla jsem dort, který jsem teda chtěla jen, aby ho mladej předal babičce a ona mě pozvala dál, jako by se nic nedělo, chovala se úplně normálně, našly jsme společnou řeč, přišlo i na mého ex, jak to všechno je, že už ví, že bydlí jinde, ale že mu kromě vynadání a doporučení, co by měl a neměl dělat, stejně nemůže poručit, aby se choval jinak, a že jí to taky vadí, no prostě strávila jsem tam celé odpoledne, přišla i švagrová, dali jsme dort, kafe a bylo mi fajn... byla jsem sama ráda, že jsem se k tomu odhodlala a ujasnila jsem si, že jednou je to babička mých dětí a tak bylo hloupé, jak jsem předtím smýšlela... a najednou se všechno jakoby posunulo dál, věci se daly do pohybu, hlavně jsem se vnitřně očistila já od všeho zatrpklého, od litování se, prostě mi bylo mnohem líp... a tak to mělo být...

krásně napsáno.
Myslím holka, že sis také užila. Takhle, jak to popisuješ na příkladu své tchýně to funguje, alespoň u mne - když člověk nekomunikuje s lidmi, napadají ho často pocity, které nemusí být pravdivé.A někdy má ublížený člověk tendenci ty věci vidět horší, než jsou.
A setkání s tím člověkem pak najednou všechny věcí postaví do úplně jiného světla. Zjistíte, že si můžete porozumět, že mezi vámi není bezbřehá nenávist, umíte si odpustit a věci si vysvětlit.
Dnes jsem Justí psala, že odpouštět je víc než lidské. Odpouštět je božské, ale je to někdy zatraceně těžké.
A je to zase jedna lekce od života, je třeba ji zvládnout.
Spím, už nemůžu klást myšlenky, kladu už hlavu na stůl, takže se loučím děvčata.
Mimochodem, justí je krásná mladá holka, jsem moc ráda, že Vás děvčata znám.
Jenom ta Evka nám nějak uniká
Dobrou

že unikám, ale zrovna, ke všemu, v posledních 2 týdnech řeším s naší paní děkankou, která mne k tomu vyzvala, mobing, bossing a šikanu studentů na VŠ a musím říci, že je to dokonce i emocionálně vyčerpávající a chvílemi dost smutné. Takže v tomto kontextu mne právě dožral i komentář Yty na jiné diskusi, leč už dávno vím, že nemá cenu s některými diskutovat.
Justíku, úroveň poznání budeš po většinu svého života asi považovat za dar/nedar, čím dále budeš, tím méně lidí budeš mít k porozumění, ale zase ti, se kterými to půjde, si vychutnáš Omlouvám se, určitě se k Tobě vrátím, jen teď toho je trochu moc. Velmi často si vzpomenu na svého taťku, který mi říkával (ač tedy není autorem), že "mravnost v životě je jako let ptáka nad mořem, musíš stále mávat křídly, jinak se prostě utopíš." Tak mi ta vzpomínka sice pomáhá, ale byla bych moc ráda, kdyby mi ho na chvíli "půjčili" Napíšu Vám, určitě, až se tím prokoušu Přeji Vám všem krásné dny a díky, že jste!

nějak se to dalo vycítit dokonce i z komentářů, že není všechno jako dřív.
Ale z některé Tvé poznámky tady na zašívárně jsem se uklidnila, že je to "jenom" pracovní vypětí, které nám Tě na chvilku vzalo.
Diskusi s Ytem jsem četla, to bude zřejmě nějaký emeričan z emeriky

Tak se holka v té práci drž, ostatně i já mám dojem, že se nějak nakupily nepříjemnosti - jak pracovní, tak soukromé, a možná je to i tím, že máme po svátcích a volnech a zase padáme do každodenní reality bez nároku na nějaké zbytečné radování se a snění..

Citát, který používal Tvůj tatínek je moudrý.
Milá Evko, prokousej se k nějakému světlejšímu zítřku, bude zase volněji a veseleji...doufám.
I já jsem ráda, že tu jsi. Ahoj I.

červenám se.. asi jsi jediná,kdo si myslí, že jsem krásná .. A lekce jsou vlastně výzvy, tak je přijmeme s povděkem a hrdostí .... A třeba je i zvládnu (časem)...

právě to je na tom poznání ta negativní stránka, že s sebou nese větší samotu.. Méně lidí k porozumění (stává se mi, že se spoustou lidiček které mám ráda, pomalinku ztrácím společnou řeč) a větší zátěž a stres z toho všeho.. Ale je pravda, že určitý okruh lidí zase konečně docením .. Asi je tu spousta pro i proti - jako ve všem.. Citát ( a určitě i tatínek) je báječný.. Ukládám do paměti
Taky jsem ráda, že jsme se tu sešli.. Zatím pěkné odpoledne..

a nepříjemnost nikdy nechodí sama to je ozkoušená pravda....

ty nakupené nepříjemnosti - to je to raménko váhy vychýlené hodně do negativní polohy, jak jsme se o tom bavily. Takže je to sice nepříjemné, ale vím, že bude líp a těším se, až se to raménko dostane zase do polohy"super". A to už také známe, viď ?
Díky za maila Justí, pořád mě zlobí počítač, ale odpovím a ráda pošlu nějakou tu fotečku.
Pa princezno dlouhovlasá

chvíli to v životě tak vnímáme, ač třeba obklopeni lidmi. Natolik se identifikujeme s naším fyzickým já, že si chvíli fakt myslíme, že když je izolované fakticky tělo, tak celý člověk se trápí samotou.Tak to třeba zkus změnit, myslím své myšlení Až půjdeš s hafanem na vycházku, tak si dopřej pozorování všeho kolem, nevynechej žádný detail a zkus si pak pro sebe odpovědět, zda jsi na tomto světě fakticky osamělá???
Každý to máme jinak, ale mne třeba žádná samota nijak neděsí, dokonce o sobě vím, že ji mnohdy vyhledávám, ne proto, že bych byla nějaký poustevník, ale proto, že některé věci samotu vyžadují. A je mi už dávno jedno, zda na mne někdo používá nějakou normu, kolik času může a nemůže člověk strávit sám. Ale je fakt, že v Tvém věku jsem to opravdu ještě nevěděla a ty tlaky na normálnost a nenormálnost, ve smyslu průměrnost (čímž vůbec nechci říci, že nejsem průměrná, ví příroda, že v mnoha věcech dokonce těžce, těžce podprůměrná )existovaly a velkým štěstím mne nenaplňovaly. Takže v tomto, si myslím, jde-li to na dálku, že Tě docela chápu. I já jsem se těžce hledala, ačkoliv o bolestivosti toho vnitřního procesu věděl fakt málokdo. Až když se přestaneš snažit, zavděčit se, znásilňovat se a to jen kvůli "normálu, průměru", najdeš své rámcové ukotvení a najdou si Tě podobně vyladění lidé. Víš, třeba můj otec, který už před 15 lety zemřel, měl naprosto děsivé dětství, to by bylo na dlouho a navíc je to zajímavé tak hlavně již pro mne. On byl doslova "dítě nikoho", jeho vlastní biologický otec ho týral, babička nebyla zlá, ale měla několik dětí, z čehož 2 za svobodna ( i když všechny se stejným, mým dědkem a měla se zkrátka sakra co ohánět, včetně toho mého taťky, který z nich byl úplně nejstarší. Děti žily s matkou na vejminku, táta měl ale hodnou babičku, po které se jmenuju. A můj otec byl naprosto nejláskyplnější člověk, kterého jsem snad kdy vůbec potkala. Ačkoliv byl fakt mnohdy hlady, neměl co na sebe, dřel snad od batolecího věku, byl bit, jak žito, to se nedá vůbec napsat....Když ten měl pohřeb, tak tam bylo neuvěřitelné, neskutečné množství lidí, plakalo tam moře žen, že kdybych nevěděla, jak "trapně" byl monogamní, tak by sis musela myslet, že to byl nějaký místní proutník. Do dneška mne zastavují staré paní a pánové, protože jsem mu fyziognomicky velmi podobná a vyprávějí mi, jaký to byl Pan Člověk. Nikdy to nevzdal, velice vzácně o tom, co prožil, mluvil a se svým poznáním (kdy doopravdy, co se týče lidí, dějů, byl snad mnohdy jasnozřivý, je-li to vůbec možné)a jestli jsem osudu za něco moc vděčná, tak kromě jiného za to, že se mnou mluvil o osamění, které tento stupeň poznání provází. Že mne vždycky poplácal po zádech, usmál se a říkával: jestli si myslíš, jestli koketuješ s myšlenkou, být stejná, změnit se na "běžná", tak Ti musím prozradit, že ve skutečnosti nemáš na výběr Ale neboj se ničeho, to zvládneš!
Tak, milý Justíku, neboj se také ničeho, není důvod, proč bys to nezvládla i Ty! Vždyť si dopřej čas, nic nezmeškáme a když uděláme chyby, tak vždycky dostaneme moře šancí to napravit, zkusit znovu, jinak. A ti, co Ti ubližují, nechej být, zkus se ukecat, že to od sebe odpinkneš, protože, pokud jim budeš věnovat své myšlenky, budeš s nimi nějakým způsobem energeticky propojená a bude Tě to vysávat. Nechej je, upíry, ať si najdou jinou oběť Víc dožrat je nemůžeš, než, že je necháš mentálně plavat. Hned to většinou nejde, ale cvič, představ si tu holku a svého ex v duchu a zažeň je od sebe Uvidíš, jak se Ti uleví Aby ne, furt vláčíš batoh přes metrák Držím Ti moc palce!

ale jsem se úplně zděsila, když se to objevilo, co jsem Justíkovi grafomansky vytvořila že mi přijde až hrozné tu vypisovat dále
Díky moc za duchovní podporu, kterou Ti nějak cítím, i když nenapíšeš Moc si toho vážím a Neboj se, nemám nějaké úplně tmavé dnešky. Ale už bych chtěla hrozně dovolenou a to až tak, že mi psychosomaticky začíná protestovat tělo, bolí mne poprvé v životě žlučník a docela moc mu musím domlouvat, ač chápu, že to je jen signál v krátké době nahromaděného vzteku, budu ho muset velmi rychle neškodně upustit

já to strašně ráda čtu, vlastně se tím taky tak trochu učím a objevuji nové názory, myšlenky, prostory...
No a k tomu tvému pracovnímu nasazení, je to škoda, že člověk někdy nemůže vysadit a nic nedělat, když už vidí, že i tělo mu dává signály, že? Jsou prostě věci, které se musí dotáhnout do konce a nedají se odložit po dvoutýdenní dovolené - tedy určitě by se daly, ale vypadalo by to pěkně neprofesionálně a blbě, viď? Ale věřím, že se nenecháš vyždímat a najdeš si aspoň chvilku pro vypnutí a relax... třeba tady v zašívárně... v tom případě by to chtělo nějaké lehké a lechtivé téma k hovoru...
Jedno mě napadlo... kdo jezdí na kole, tak určitě zná "cyklistický mozol" - hahaha, takže ten jsem dnes začala vytvářet, teď na židli je to v pohodě, ale vlastně jsem po roce a půl poprvé zase vyrazila na kole, dala jsem si dvakrát mírný kopeček u nás v lese a ještě potom jsem zajela do vedlejší dědiny, ale to už mě zadeček nezvyklý na sedlo začal upozorňovat, že bych měla dát zpátečku domů... bože, to byla paráda... malej Tomík hlídal Gabčulku a já vyrazila kolmo do lesa, kochala jsem se, pravda, jen omezeně, protože mezi stromy probleskovalo ostré sluníčko a malovalo na cestu takové šílené stíny, že nebylo poznat, kde je díra a kde šutry, takže jsem se dívala spíš na zem před sebe, abych nehodila nějakou hezkou držku... juj, už jsme vybrali vozík za kolo, takže budeme prdelku vozit sebou, tak musím mít něco natrénováno, Tom sice beze mne nejezdil taky, jenže on si těch devět měsíců mého těhotenství neležel s nohama nahoře, ale pořádně makal na bytečku, takže jeho fyzička je na stejné úrovni, zatímco ta moje je někde... hmmm... no, za kopcem... ale ne za tím malým, co jsem dnes zdolala, ale za tím velkým, na který jsem si zatím netroufla... ale každý den kousek navíc a já si pro ni za ten velký kopec zajedu...
Jsem zvědavá, co na ten dnešní záhul řekne to mé tělíčko zítra ráno... ale ať si říká, co chce, zítra beru kolo a jedu znova...

mail došel, na ten ti odpovím za chvilku, jen jsem chtěla něco k tomu, jak píšeš, že se spoustou lidí ztrácíš společnou řeč... to bych neviděla tak zle, to je normální vývoj, prostě se učíš a dostáváš jinam, a protože tento vývoj neprobíhá u všech stejně rychle, takže jednoho dne zjistíš, že třeba se svou nejlepší kamarádkou jste najednou jako cizinky, ona mluví o voze, ty o koze a naprosto se nemůžete názorově sejít, i když předtím jste byly jako dvojčata...
Někdy to přijde v okamžiku, kdy si konečně najdeš v životě své místo, kdy se začneš cítit spokojená sama se sebou, dosáhneš všeho, co sis přála a přesevzala, a najednou budeš na lidi kolem pohlížet jinak. Začneš si uvědomovat jejich myšlení, jednání, možná ti přijdou jejich pohnutky malicherné, hloupé, ne že by sis jich přestala vážit nebo je přestala mít ráda, ale zjistíš, že s nimi nemůžeš mluvit o tom a támhletom, protože by to nechápali, nerozuměli by ti, v horším by si řekli, že jsi blázen. Docela by mě zajímalo, co si o tomhle myslí Eva, nebo jak by to vědecky vyjádřila. Možná jen plácám nesmysly
A na druhé straně potkáš lidi, které bude zajímat, co si myslíš, o čem uvažuješ a budeš si s nimi mít co říct a porozumíte si. A dovedou tě jinam, nasměrují tě, poznáš nové a nové přátele... no asi bych už měla přestat, začínám mít pocit, že jsem jak Jirásek... nebo Plzák... a ani na jednoho si hrát nechci...

ale smýšlím o tom naprosto identicky. Lépe bych to nikdy nevyjádřila, fakt. Piš, piš, já to hrozně ráda také čtu

tak můj mail získáte u Daniely. Nebudu ho psát ani do zašívárny přeji Vám krásný víkend!

naše maily tu modře svítí, napiš, pokud budeš chtít Ty, vůbec se do toho nežeň.Máš spoustu práce a málo času.
Protože jestli tu na Kudlance trávíme spoustu času, až z toho máme ujímání, tak s psaním mailů je to ještě horší a navíc má člověk výčitky, že tomu druhému adresně neodpověděl. Jo, já vím Vodoměrko i Justíku, dlužím něco
Tak fakt čistě dobrovolně z nějakého konkrétního důvodu, jako třeby byly naše výměny fotek zvířátek, dětí a zahrádek.
Evi krásný víkend, doufám, že jsi nával práce ustála, já jsem zatím pořád v pressu, ale horoskop pro váhy mi dává naději na lepší další týden

Evko ahoj, I.

je mi bídně, dostávám to po troškách..
Máte zkušenosti s antidepresivy? Pořád jsem odolávala, ale už nevím
Pa I.

ahoj, mám jen chvilku. Doma je to s netem pořád špatné (nen dodělaný byt) a v práci to jde do... Nemám osobmí zkušenost - moje antidepresiva je příroda, pes a čas ukořistěný pro sebe. Nevím co se děje ale piš nám, vypiš se a poslechni si třeba již trochu ohraná slova útěchy.. Klídně mi napiš na e-mail,okud to nechceš ventilovat tady.. No zatím musím.. a drž se! myslíme na tebe já i chlup... Hlavu vzhůru ..

jsi tu???
Dnes jsem se rozhodla zarezervovat si penzion v Českém Krumlově ve dnech 3.8 - 6.8.2009 - na 3 noci. je to rychlonápad, manžel chce vzít kluka k moři v tomto týdnu a pro maminku místo u moře není, tak se pojedu duchovně osvěžit do ČK. Kdybys náhodou chtěla, ozvi se tu nebo jinde, pa Iris
PS: mám známou, bývalou kadaňačku ve vesničce Libnič nedaleko ČB, ona mě může dovážet autem dle potřeby, já asi pojedu pouze vlakem, jsem srabík, pokud jde o řízení auta.

Tak ahoj, I.