Vod tý chvíle mě tohle místo začalo dost zajímat. Pro ty, co tenhle western s Gregory Peckem, Omarem Sharifem a Telly Savalasem alias Kojakem neznají, chci jenom poznamenat, že najít i jenom desetinu toho zlata, byl bych už za vodou. A to nejen tady, za Velkou louží, ale kdekoliv. A to DEFINITIVNĚ…  

       Bylo to brzy po tom, co hledači zlata konečně objevili místo, kde je jeskyně se zlatem. Museli ovšem předtím počkat na ten správný čas - den a hodinu. Na čas,  kdy jim stín kamennýho obelisku – pro Indiány mýtického místa sídla Pavoučí ženy - ukáže, kde je ta jeskyně, plná zlata. A tenhle obelisk se hrdě tyčí k nebi na rozcestí výše zmíněnýho kaňonu, protože, TOHLE je ten Zlatý kaňon v tom filmu, na což jsem jednou, čistě náhodou, přišel… Jedno páteční ráno v polovině května jsem vyjel z mé oblíbené RA na I 40, ležící v Arizoně na hranicích s Novým Mexikem, co je obklopena zde již začínající indiánskou rezervací Navahů. Jel jsem si obhlídnout kaňon i ten Spider Rock. A odhadem určit, kam asi tak vrhá stín tenhle obelisk za rovnodennosti nebo slunovratu – když tedy zrovna není pod mrakem - protože, kdy přesně to mělo být v tom filmu, tak to už jsem zapomněl.

     Ale – mám čas, já můžu obejít i víc míst, když na to přijde. Do příletu Heleny do Atlanty, kde ji vyzvednu při naší cestě na Floridu, zbývá ještě 14 dní a tak využívám čas při přejezdu z Idaha na východní pobřeží. U kamaráda George jsem tu vyfasoval mojí novou starou káru za tu minulou, co se zatím, při čekání na mě, za pomoci jelena rozpadla.

     Cesta vedla kolem známé zastávky všech karavan, traperů i zdejších indiánů - Hubbell Trading Post NHS, což je stále fungující historická obchodní stanice a zkratka označuje národní historické místo i památku. Rukodělné, zde prodávané výrobky Indiánů, jsou zaručeně pravé, ale ve srovnání se stejnými, zakoupenými v Santa Fé v Novém Mexiku až 3 x dražší.

     To jen poznámka pro ty, co jsou na tom s prachama stejně jako já a budou projíždět obě místa.  Tak, aby se zbytečně při nákupu suvenýrů a dárků neukvapili...

     V návštěvním středisku tu starší dáma, Native American, řečeno korektně – po česky Indiánka v letech a svým kroji – předvádí tkaní koberců s původními vzory. Abych pravdu řek´, nijak mě to neoslovilo. Možná proto, že i když to bylo všechno pravý, na můj vkus bylo tohle všechno naopak až moc umělý hraní si na Indiány. Asi jsem pařez, co neuznává tenhle způsob divadelního přibližování minulých časů dnešní mládeži.

    Když jsem zas vyjel, zbývala mně ještě tak polovina cesty, tedy něco přes hodinu, zemí „Nikoho“. V mírně zvlněné pusté prérii, rozpálené už od rána květnovým, tady už letním sluncem. Moc se mi nechtělo – znám se, ale nakonec jsem dal na doporučení cedule u silnice a rozsvítil hlavní světla. Kvůli svý bezpečnosti, jak hlásal nápis na ceduli.  Tady ve Státech je trochu rozdílnej přístup vrchnosti ke svým poddaným a dost se nechává na jejich uvážení, jak se chovat. Takže v dopravě se svícení ve dne jenom DOPORUČUJE a to jen někde, kde je to docela vhodný, protože ve sluncem zalité pouštní krajině s horkým tetelícím se vzduchem nad rozpálenou silnicí nemusí být protijedoucí kára dobře viditelná. To je na okreskách v místech, kde nejsou protijedoucí auta oddělena zvýšeným středním pásem, ale jenom dvojitou žlutou čárou. Ale je to JENOM doporučení. Svícení je povinné za deště, ale taky vám hlavu nikdo neutrhne a nesebere bod, když nesvítíte. Je to přece JENOM NA VÁS, jestli chcete být vidět a být bezpečnější pro sebe i okolí. Jste přece dospělí lidé, vždyť máte řidičák a volební právo, abyste se uměli sami rozhodnout, co je pro vás nejlepší...

      U Visitor Centra národního monumentu Canyon de Chelly je postavená kiva v originální velikosti. To je kruhový dřevěný indiánský srub, taková jurta o průměru řekněme 5 m a výšce místností našich bytů. Střecha z venku je pokrytá směsí hlíny snad se slámou? a Indiáni si je na zdejším území stavěli zřejmě když nekočovali. Dnes se už dá opět sem tam uvidět nově postavená vedle jejich maringotek a motorhoumů, ve kterých tu mnoho jejich rodin o samotě v prérii žije.

    Způsob konstrukce střechy krovu mě jako strojaře fakt nadchnul. Jenom ta jediná díra na světlo, tedy vchod, vůbec ne. Pochopil jsem, proč si za dlouhých večerů Indiáni nikdy před spaním nic nečetli a radši si historii svého kmene jenom vyprávěli. V té tmě se podle mě kromě vyprávění, potom spaní a případně toho, co někdy bývá mezi dospělými před tím, nic moc jiného ani dělat nedalo. Jenom o těch litinových kamínkách, i když dost sešlých věkem, s plechovým kouřovodem vyvedeným uprostřed místnosti nad střechu, jsem tak trochu zapochyboval, že by to měla být originální výbava původních obyvatel.

Toulavej, Plzeň
(O špercích, autobaterii a dalších zážitcích příště)

P.S. prosím laskavé čtenáře, aby - pokud chtějí vidět doprovodné fotografie –        

si klikli na modře zvýrazněná slova - výše v textu...

pokračování