Za chvíli přijela dodávka plná muzikantů a začalo zkoušení nástrojů. Dechovkový koncert, jak vidno, se konal právě tenhle večer.  A tohle už začalo zajímat i mě, jak se tu udržujou tradice. A tak jsme se přidali k posluchačům. Hrály se lidovky mně známý i neznámý, taky Kmoch a všechno to nádhernou češtinou konferovala a zpívala - možná že nejstarší účastnice týhle párty. 

    Byla to malá drobná, trochu shrbená, ale nesmírně vitální určitě pětaosmdesátiletá dáma, která se při zpěvu ještě docela parádně doprovázela na harmoniku.

     Pro ty mladší - šedesátníky - každý komentář hned řekla i anglicky, aby rozuměli úplně všichni.

     Nebýt tam jedno tak patnáctiletý děvče, příšerně znuděný, povalující se provokativně naproti pódiu na trávníku, se sluchátkama a walkmanem, která měla doprovod prarodičů nepochybně za trest, byli jsme s Helenou jasně nejmladší posluchači.

      Tady by si možná mohla Helena pokecat česky.

     S tou zpěvačkou a zároveň i vedoucí kapely „the Czech Plus Polka Band" - Olgou Drahovzal, s tou tedy určitě. Ale možná jenom s ní. I trumpeťák, chlap kolem šedesátky, kterej s ní občas zpíval dvojhlas, konzultoval všechno jen v angličtině i když zpíval česky. Taky před námi sedící posluchači se mezi sebou bavili výhradně američtinou a na Helenou pronášené věty v češtině nijak nereagovali.

     Koncert se dobře rozjížděl a vypadalo to v dnešním příjemně teplém letním večeru, že jen tak neskončí. My měli před sebou ale ještě dlouhou cestu na nejbližší RA, kde zase přespíme a tak jsme sedli do káry a čekali na nějakou přestávku v hudební produkci, abychom mohli nastartovat a rychle kolem projet a zmizet.

     Startér týhle káry byl totiž neobyčejně hlučnej a běžnej počet pokusů nastartovat byl vod pěti výš. A já nechtěl, abych tu svým startováním vzbudil pohoršení a tolik seniorů z toho dostalo leknutím i spravedlivým rozhořčením, nad neúctou mládí ke kulturním hodnotám staré vlasti, infarkt. I když jsem zprvu bral návštěvu Český vesnice jako nutný zlo, časem mně došlo, jak báječnej okamžik jsem tam prožil a začal být, stejně jako s tou návštěvou Chicaga, Heleně vděčnej, že jsem tam nakonec byl.

     Nebyla to totiž vůbec ztráta času, jak jsem si zpočátku myslel.

Ahoj, kudlankovití - Toulavej 

Další fotografie ve zdejší galerii

(viz levá strana)