Jednoho dne přišel na kus řeči soused a jak tak s Lincem drbali u piva, vytáhl navštívenku a povídal, že u něj byl právě inspektor od jeho pojišťovny a že jeho firma hledá někoho, kdo by dělal tyhle inspekce v téhle oblasti... Ani nestačil dopovědět a už jsem měla tu navštívenku v jedné ruce a telefon v druhé.
A tak se stalo, že jsem začala novou kariéru - pojišťovací inspektor. Vrchní šéf pro Kalifornii byl Mexičan, který se mě po tom telefonu jenom zeptal, odkud jsem a pak jestli si nepamatuju jméno toho skvělého likéru, který se dělá jenom v Čechách. Když jsem mu dala na výběr mezi becherovkou a fernetem, rozhodl se, že to, co mu tak chutnalo, byla becherovka - a já jsem byla přijatá. Podivné jsou cesty osudu...
Začala jsem tedy inspektit. Vyžadovalo to mít auto, digitální foťák a počítač. Auto jsem měla, foťák jsem dokoupila a s počítačem už jsem se v té době zžila. Všechnu práci jsem dostávala přes internet a když byla někdy pro některé druhy inspekcí potřeba schůzka, zavolala jsem zákazníkům a domluvila si ji.
Pak jsem všechny ty inspekce udělala, nafotila domy nebo auta, podle toho, čeho se to týkalo, napsala hlášení a odeslala všechno zase přes internet mojí firmě. Na začátku jsem dostávala jenom pár inspekcí týdně a ve firmě byl vždycky někdo na telefonu ochotný mi pomoct a poradit nebo překládat z a do španělštiny. Ta práce se mi moc líbila, a tak jsem po prvních asi dvou měsících koupila „normální" auto; jezdit po všech těch cestách a necestách s Dědečkem pikapem bylo dost neúnosné.
Postupem času mi přidávali práce a zvětšoval se mi i rajón, až jsem nakonec dělala asi 300 až 400 inspekcí za měsíc. Najezdila jsem přitom spoustu mil, ale v té době byl benzín ještě levný a firma platila dobře, tak to nevadilo...
Dostala jsem se takhle na Mt. Whitney, snad do každého koutku celé oblasti Tehachapi, na všechny cesty ale hlavně necesty Walker Pass i Walker Basin, moje oblast byla i v Lake Isabela, Bakersfield, Edwards, Mojave, Bishop, Trona, Kennedy Meadows... zkrátka bylo toho požehnaně.
Byla jsem obvykle na cestách tak dvakrát až třikrát týdně, cestou jsem většinou stihla nakoupit a vyřídit nezbytné věci a po večerech jsem zpracovávala hlášení a fotky. Linc se zatím staral o zvířata a snažil se udržet domácnost v průchodném stavu - a cítil se dobře... Měla jsem pocit, že pro něj funguju jako dobíječka; když jsem byla pryč přes noc, už druhý den se cítil mizerně. Zatímco když mě měl každý den (nebo aspoň část dne) doma, byl ve výborné náladě a celý šťastný...
Chtěl mi nějak pomáhat a tak jsem ho nakonec zaúkolovala do telefonování. Rád si povídal s lidmi a jako Velký Manipulátor je dokázal přinutit i k věcem, které by nikdy dobrovolně neudělali, a tak tohle pro něj bylo to pravé.
Ceskymo
Wendy, doufam, ze te jeste nekdy prekvapim
