A pak bylo konečně po tréninku a já dostala přidělený truck. Vyřídila jsem potřebná povolení pro Linca a Aminu, Bydlíka jsme dali do úschovny a vyrazili jsme ve třech. Strávili jsme takhle celou zimu a můžu jenom říct, že pro manželství je to asi to nejhorší, co se může přihodit.
Ačkoliv jsme byli všichni tři plni dobré vůle a byli jsme na sebe tolik zvyklí, stres na mojí straně a nuda na Lincově spolu prostě nešly dohromady. A tak jsem je někdy na jaře oba nechala doma a pokračovala sama. Byla jsem na cestách asi dva měsíce, když jsme se rozhodli, že je na čase koupit něco trvalého k bydlení. A protože tahle firma rozhodně nebyla ta nejlepší, dala jsem výpověď a začli jsme se rozhlížet po nemovitostech.
V té době tu byly domky k mání doslova za hubičku a tak jsme jezdili po okolí tak dlouho, až jsme jeden našli. Byl levný a vypadal smutně, ale byl dobře postavený a měl slušně velký pozemek. Vyřídili jsme si hypotéku a v květnu 2002 jsme se stali hrdými majiteli latifundií v Johannesburgu, malém hnízdě uprostřed Mojavské pouště.
Pustili jsme se do nezbytných oprav; celé to první léto jsme celé dny jenom vrtali, kopali, brousili, natírali... všichni asi znají to první nadšení. Spravili jsme střechu, položili nové vodovodní trubky a odpady, předělali koupelnu, postavili patio, oplotili celý pozemek... zkrátka na podzim jsme byli připraveni na zimu.
Zároveň přišel čas, abych šla do práce, peníze pomalu docházely a chtělo to injekci. A tak jsem někdy v září nastoupila k jiné přepravní firmě. Tentokrát už se to obešlo bez tréninku, po nezbytných prohlídkách a testech na drogy i dopravních jsem dostala vlastní truck a začla vydělávat... Tahle firma už s řidiči zacházela líp, a tak jsem byla odkázaná více méně na sebe. To mi vyhovovalo, už žádně firemní předpisy a příkazy a zákazy. Nalož, dovez zboží na čas a dostaneš zaplaceno.
Je zajímavé, že jsem nikdy nedostala pokutu, ačkoli průšvihů bylo taky dost... Pamatuji, jak jsem jednou v Texasu přerovnala celou silnici, zničila přitom jednu gumu (kterou jsem samozřejmě musela zaplatit), chytil mě při tom i policajt - ale pokutu mi nedal. Měla jsem tehdy náklad barev, které se musí označit jako hazardní materiál. Právě mi to naložili a chtěla jsem dojet od té továrny k nejbližšímu truck stopu a tam to celé převážit, nastavit nápravy a označit, ale tenhle průšvih se přihodil právě na cestě tam...
Policajt byl moc hodný, když zjistil, že se s ním nehádám, odkýval mi i moje vysvětlení, že ty barvy jsou vodou ředitelné a tudíž to není hazardní materiál (ačkoli docela určitě věděl svoje, byl přece místní), jenom mě upozornil na tu rozbitou gumu a nechal mě odjet.
Ceskymo
Jiná by to líčila jako průsery, kdežto od tebe se to čte báječně - i když asi v době, kdys ty "humorný" situace prožívala, to zas až tak veselý nebylo, co?
Tak jim hlavne neber iluze a nech se poradne zaplatit za to vsechno, co umis... Ja se nekdy az divim, ze jsme vsichni prezili ty moje zacatky...ja, truck, i ostatni lidi
