Někdy v únoru jsem si našla práci: začala jsem jezdit jako zkušební řidič pro hondu v nedalekém Cantil. Samotná práce byla zajímavá, jenom mi dost vadilo, jak s námi japonští majitelé zacházeli. Vyžadovali přesnost na vteřiny, tady, kde se vzdálenosti měří na „country miles" a nějaká ta půlhodinka nehraje žádnou roli!
Samozřejmě, že střet dvou tak moc různých kultur produkoval neustálé problémy a řidiči se tam střídali jak na běžícím pásu.
Vydržela jsem tam do konce července, mezitím jsem požádala pracovní úřad o pomoc s „commercial drivers licence", řidičákem na náklaďák. Dali mi nejdřív k vyplnění IQ test, který jsem díky neznalosti jejich znaku pro dělení zvorala tak úspěšně, až se rozhodli, že takový blbec nic lepšího dělat nemůže - a zaplatili mi autoškolu.
A tak jsem skoro celý srpen jezdila každý den do Bakersfieldu, okresního města, do autoškoly. Tam se do nás snažili nacpat všechny finty a triky ježdění dopředu i pozpátku, zatímco doma do mě Linc po večerech hustil testové otázky a odpovědi.
Srpen je v téhle oblasti úplně nejhorší měsíc, každý den nepolevující vedra, někdy se vzduch moc neochladí ani v noci, zkrátka nebyla to žádná procházka růžovou zahradou.
No, ale nakonec jsme všichni nějak prošli, udělali jsme testy a konečně dostali řidičáky. Poslala jsem žádost o zaměstnání jedné velké firmě a čekala... Během toho čekání mi konečně přiletěla „zelená karta", povolení k trvalému pobytu, kterou někde nějak vyčarovala úplně neuvěřitelná stará dáma pracující v kanceláři místního kongresmena.
Nejlepší perlička byla, když jsem o rok později dostala od imigračního dopis, kde mě oficiálně přivítali do USA a sdělili mi, že bych měla obdržet tuhle zelenou kartu během 10 pracovních dnů.
Bylo 11. září, zrovna jsem vařila oběd a jako kulisu jsem měla puštěnou televizi. Moc jsem nevnímala, co tam právě probíhá, ale najednou mě zarazilo, že jsou ty katastrofické záběry nějak příliš reálné... a opravdu byly.
Tehdy ještě nikdo netušil, jak tenhle jediný den změní životy nás všech - např. dělat ten můj „velký" řidičák o tři měsíce později, už bych musela projít velmi přísným řízením se zpětnou kontrolou snad úplně celého mého života.
Dodnes mi vrtá hlavou, jestli to byl opravdu „normální" teroristický útok - a nebo předem domluvená záminka k utažení šroubů na všech frontách?
Ceskymo
Seš frajerka!
