Začala jsem hledat v inzerátech auto. Nejlépe pikapa, kdyby Linc opravdu umřel, abych mohla tahat přívěs, protože s tím prastarým Bydlíkem byl schopen komunikovat jedině Linc, nikdo jiný. Tedy rozhodně ne já. Ještě stále jsme každý den jezdili k doktorovi - Bydlíkem. To znamenalo každé ráno všechno pouklízet a pořádně zajistit.
Aby nás totiž třeba hrnky od kafe nebombardovaly při každém zabrzdění, aby v lednici všechno nepopadalo, důkladně pozavírat všechny skříňky a přivázat venkovní křesla a propanové bomby - abych to pak každý večer zase všechno vyndala a odvázala...
Jednou jsem našla přímo pikapa mých snů - Fordku s prodlouženou kabinou z roku 1986, automata, za 3000 dolarů. Tak jsme majiteli zavolali, ten navečer přijel, auto jsme skoukli, já se s ním projela, Linc (Velký Manipulátor) usmlouval ještě 500 dolarů - a druhý den už byl Dědeček Pikápek převedený na naše jméno. Dědeček byl v perfektním stavu, dokonce i s fungující klimatizací, celé ty roky ho vlastnil jen ten jeden majitel a evidentně o něj bylo dobře postaráno.
Dneska už je Dědečkovi 22 let a pořád jezdí bez problémů, smogem prochází bez zaváhání, tahá nálože dříví a šplhá s nimi do kopců jako zamlada, zkrátka tohle byla asi ta nejlepší koupě auta, jakou jsme mohli kdy udělat.
A protože byl ještě stále leden, kdy začínají jarni semestry na místní college, vrátila jsem se zpátky ke své oblíbené učitelce a pokračovala v angličtině; zároveň jsem se přihlásila i na ruštinu a počítačové vzdělávání.
Lincův stav se zlepšoval a tak jsem dvakrát týdně vyrážela v podvečer do školy. Díky společnosti z celého světa a opravdu dobré učitelce tam byla spousta legrace. Ani jsem nevěděla jak - a najednou jsem byla schopná přečíst nejen krátké články v novinách, ale i ty delší v magazínech a brzo jsem se dala do loutání knížky.
Pamatuji se na Lincův nechápavý výraz, když jsem se mu snažila vysvětlit spoustu gramatických poznatků, o kterých ovšem on neměl ani potuchy. Postupem času jsem začala opravovat já jeho, místo on mě jako dřív...
Na závěr semestru jsme si uspořádali malou oslavu, kam měl každý přinést typické jídlo z jeho země a vysvětlit některé specifické zvyky. Přinesla jsem tam tedy knedlo-zelo-vepřo (jak jinak) a byl to podvečer, na jaký se nezapomíná. Při té národnostní rozmanitosti tam jsme se všichni dozvěděli spoustu nových věcí, zvyků, jídel...
Ceskymo
