A tak jsme jednoho dne dorazili do Death Valley, do místa s podivným jménem Stovepipe Wells. Prý tohle jméno dostalo od prvních pionýrů, kteří zde našli vodu a označili ten pramen komínovou rourou. Určili nám tam místo k zaparkování našeho Bydlíka, s plným připojením (voda, elektřina, TV, kanalizace a za příplatek i telefon) za celých 25 dolarů týdně.
Práce to byla sice dost tvrdá, ale lidé tam byli úplně neuvěřitelní. Kdykoli jsem se topila díky neschopnosti rozumět těm prapodivným přízvukům lidí nejen z celého světa, ale hlavně z různých koutů Ameriky samotné, vždycky byl někdo nápomocný poblíž. Byla doba Dne Díkůvzdání, snad největšího amerického svátku, a tak byl celý Stovepipe Wells plný. Motel, parkoviště pro bydlíky, spousta lidí na silnici - a všichni chtěli jíst.
Zkrátka jsem byla hozena do dravého proudu bez varování - a plav jak umíš.
Byla tam jedna stará zkušenostmi ošlehaná servírka, která vždycky přesně věděla, jak protivné zákazníky utřít. Jednou se jí někdo vyptával, jestli jsou ta vajíčka skutečně čerstvá. Pamatuji její odpověď: „Zaručeně, pane, dneska ráno jsem pro ně běžela až do Pahrumpu (městečka asi 100 mil daleko), jenom abyste mohli mít ke snídani čerstvá vejce!" Pak šla do kuchyně a cestou si bručela: „Blbouni, místo aby byli rádi, že v takovýhle pustině vůbec nějaký vajíčka dostanou!"
No ale nakonec jsme všechno nějak přežili, bylo po Novém roce, provoz se uklidnil - a já si konečně začala všímat okolí.
Už po týdnu mě začal dost iritovat poznatek, že se tu nikdy a nic nemění. Všechny šutry byly každé ráno na svých místech, přesně tak, jak jsem je tam předchozího večera zanechala. Někdy mě ta absolutní neměnnost dohnala k tomu, že jsem schválně některé kameny obracela nebo odkopávala někam jinam, když jsem venčila pejskovou.
Jenže při příští procházce ty zatracené balvany byly zase přesně tam, kde jsem je nechala. Nikdy tu nic nového nevyrostlo, nic se nepohnulo a největší událostí sezóny byl jednou jedinkrát čerstvý sníh na kopci hned za námi. Ale ani ten sníh se nedostal až k nám.
Linc se spokojeně zabydlil, našel si kamaráda, manžela jedné servírky, který také nepracoval, společně popíjeli pivínko a diskutovali o životě. Měl tam erární jídlo za 2 dolary denně, spřízněnou duši a nic moc na práci - a tak se roznemohl...
Ceskymo
ale ta krajina kolem, hele, nejsi náhodou na Marsu?
