Přijeli jsme „domů", tedy k našemu Bydlíku v Dyeru, o který se mezitím staral místní šerif. Nabídl Lincovi, že může Bydlíka zaparkovat na jeho farmě, dokonce tam mohl nechat i Patches a tenhle místní šerif se o všechno postaral. Byl to šerif ze staré školy. Pokud někoho potkal na silnici evidentně opilého, zastavil ho, naložil ho do svého policejního auta, zamkl auto toho dotyčného, odvezl ho domů a řekl mu, ať si druhý den přijde pro klíče.
Když jsme se vrátili, tenhle šerif mě vítal jako ztracenou dceru a dlouho si povídal s Lincem, který mu samozřejmě líčil celou tu anabázi. A tak nakonec spolu urazili celý kartón piva a my se pak přestěhovali zpátky k hot springu. Blížilo se léto a spolu s ním přiletělo i moje první pracovní povolení.
A tak jsme jednou naložili všechno to naše milované harampádí do Bydlíka a odjeli jsme do Coleville v Kalifornii, které leželo o něco výš na sever, takže tam bylo o něco chladněji. A já začala svoji profesionální kariéru - jak jinak - než mytím nádobí...
(pevně doufám,
že sis při tom nezpívala tuhle písničku...
:-))) d@niela)
Kuchařem tam byl tlustý Mexičan, kterému měli problém rozumět i rodilí Američani, natož já. A tak jsme spolu komunikovali rukama nohama, ale kupodivu to docela fungovalo po celou tu dobu, kdy jsem tam pracovala.
Každý den mi napakoval domů spoustu jídla, jenže my v té době měli jenom malinký mrazáček v horní části lednice, zkrátka náš Bydlík nebyl na takovéhle hody dělaný.
Linc i obě čubinky tím pádem museli jíst a jíst a jíst - a musím přiznat, že jim to nedělalo žádné velké problémy. Idylka vydržela asi dva měsíce, pak jsem dostala lepší nabídku v Yerringtonu, tentokrát v Nevadě. Šila jsem tam oblečení pro majitelku místního kasína.
Jezdila na přehlídky se svými koňmi, a tak jsem šila nejen na ni, ale i na její kobylky. Kolikrát jsem děkovala za všechnu tu bídu za totáče, kdy jsme si museli všechno vyrobit sami, pokud jsme se chtěli hezky oblékat!
Tahle práce mě moc bavila, ona dáma měla docela originální nápady a byla opravdu radost vymýšlet co a jak udělat. Šila jsem, lepila jsem kůži, peří a korálky, vyráběla strojové výšivky, šila jsem parádní oblečky na kobylky (které tedy rozhodně byly o moc trpělivější zákaznice než ona), zkrátka spousta tvořivé práce - jenže v maštali. Se spoustou much kolem.
A tam začala bitva. Jeden den mi šéfová dala sprej proti mouchám. Jenže druhý den mi vysvětlila, že tenhle sprej je příšerně drahý a že plácačka bude lepší. Tak jsem začla používat plácačku, ale při další její návštěvě jsem na ní viděla, jak se jí hlavou honí číslice - kolik mi vlastně platí za zahánění much?
Jindy ji napadlo, že v tubě s lepidlem na kůži je ještě aspoň jedna kapička, a tak se nestyděla popadnout kladivo a tu poslední chudinku kapku z té tuby vymlátit. Zvítězila; jak ta byla šťastná! A tak to pokračovalo, neustálé bitvy o každý cent s paní Držgrešlí. Nějakou dobu jsme tak spolu bojovaly, až se přiblížil podzim a pro mě s Lincem přišel čas, abychom se pohnuli zpátky na jih.
Tak jsem se jednoho dne rozloučila, vyzvedla si posledni výplatu - a sbohem! Musím přiznat, že jsem odjížděla bez ohlédnutí a bez lítosti...
Ceskymo
Ale pak samozrejme dela za minimalni mzdu. Dani, ta mycka nema chybu!
Kam ty na ty fotky chodis??? Na ty prvni z Collevile je hospoda, kde grilujou vlastni hovezi na opravdovym dervenym uhli a ne na plynu - je to tam docela drahy, ale ukrutne dobry! A na ty druhy asi tak polovina tech baraku patrila prave ty moji zamestnavatelce a jeji rodine...