Schylovalo se ke květnu a tím pádem i k vypršení mé „příjezdní doložky", jak jsem nazývala formulář I-94, který mi celníci vlepili do pasu a tím omezili moje 10-tileté vízum na pouhých půl roku. A tak Linc vyřídil pár telefonátů a zjistil, že se mám vydat na kterýkoli hraniční přechod, že prý mi tam tohle I-94 obnoví...
A tak jsem jednoho dne vyfasovala pár dolarů, oddací list, spoustu rad a porad, vzala Aminku, pas, spacák a kartón cigaret a vydala jsem se na zhruba 500 mil dlouhou cestu do San Diega, na hraniční přechod do Tijuany. Noc jsem strávila opět u mého oblíbeného horkého pramene v Brawley Valley a druhý den už jsem prosvištěla hranicí, ani jsem nevěděla jak.
Prošla jsem se po Tijuaně, dala si oběd, podívala se k moři a vydala se zpátky. Na mexické straně nikoho nic nezajímalo, ale na americké na mě začli brebentit a hnedka chtěli vidět pas. Ten jsem jim ukázala, ale s logikou sobě vlastní mi vysvětlili, že když jsem teď vdaná za Američana, tak je vlastně moje turistické vízum neplatné. Hm, co teď? Vzali mě stranou, sebrali mi oddací list i můj pas - a poslali mě zpátky do Mexika!
Ještě plná dobré víry, že je to jenom nějaké nedorozumění, jsem se druhý den na hranici vrátila a snažila se jim mou bídnou angličtinou všechno vysvětlit, ale zřejmě tam takovéhle podrazy prováděli běžně, protože najednou nikdo nebyl ochotný se se mnou bavit a neustále opakovali, ať táhnu domů.
A tak jsem si řekla, že bych si asi tenhle pobyt v Mexiku měla užít. Poslala jsem tedy Lincovi po jedné hodné paní Američance dopis s vysvětlením, co se stalo (poslat ho z Mexika, tak je asi ještě teď na cestě) a jela si užívat.
Projely jsme tedy s Aminkou pěkný kus Baja California, nejzápadnější výběžek Mexika, spaly jsme pod stanem, v autíčku a nebo jen tak venku, každý den jsme se koupaly v Pacifiku, kde si malí Mexičánci s pejskovou hráli bez nějakých skrupulí a ani dospělí nic nenamítali (na rozdíl od Američanů), zkrátka užily jsme si tam krásné tři týdny, dokud nás náš rudý princ v bílém autě nepřijel zachránit ze spárů byrokratického draka.
Sice kvůli tomu musel zalarmovat senátora za Nevadu a posléze i kongresmana za Kalifornii, pak strávit se mnou asi čtyři dny přímo na hranici a několikrát denně se chodit hádat s přísnými celníky, které sice vůbec nezajímaly ty tisíce nelegálních imigrantů z Mexika, ale velice je zajímala moje nebezpečně blízká přítomnost - ale nakonec zvítězil a jeli jsme zpátky domů.
Jenom jsem se ve chvílích, kdy jsem porozuměla tomu, co jim tam Linc říká, podivovala, že ho nezavřou... tolik nadávek najednou jsem asi nikdy předtím a ani nikdy potom už neslyšela.
Ceskymo
