Dorazili jsme jednou k horkému prameni v Dyeru, v Nevadě. Nejbližší civilizace cca pětadvacet - třicet mil, kolem dokola nic, jenom divocí koně, kojoti, a sem tam sem zabloudilo pár krav, které se tam pasou volně. Je tam báječný horký pramen plný minerálů, které jakoukoli kůži uhladí do jemnosti nemluvněte.
Pak jde voda z vybetonovaného bazénku do teplého přírodního jezírka... Odtamtud pak do většího jezírka, kde už je voda studená.
Jednou se tam objevila celá rodinka s asi pěti dětmi. Když spatřili Aminu, s obavou se Linca ptali, jestli je bezpečné pustit děti ven. Linc jim s kamennou tváří vysvětlil, že Amina má děti opravdu ráda - jedno ke snídani, jedno k obědu, jedno k večeři... Než jim to stačil dopovědět, děti už si s pejskovou samozřejmě hrály; děti mají vůbec lepší instinkty než my, dospělí.
Jindy se zase objevili lidé s pejskem, který ale vůbec neštěkal. To mě překvapilo, protože moje čubinka dřív či později dožene každého pejska k šílenství, takže se žádné setkání bez štěkání neobejde. A tak jsem vyslala Linca na výzvědy. Úplně mě šokoval výsledek - ti lidé byli z Los Angeles, a protože si sousedi stěžovali na štěkot jejich pejska, soud jim nařídil, že mu musejí dát vyoperovat hlasivky...
Později jsem se dozvěděla, že tu také běžně vytahujou kočkám drápy, pokud je drží jenom doma. Jedna sousedka si vzala kočku z útulku - a jaké bylo její překvapení, když zjistila, že ji nemůže pustit ven, protože milá kočička nemá žádné drápky, takže by nepřežila.
Strávili jsme u tohohle pramene skoro půl roku; za tu dobu jsme potkali spoustu príma lidí. Přijel tam jednou krásný Indián s dlouhými stříbrnými vlasy - a za ním se z jejich bydlíka vyvalila Indiánka o obsahu dobře 250 kil. Nikdy bych nevěřila, že se takováhle váha dá nosit s takovou grácií. Oba byli evidentně na její tloušťku pyšní...
Pamatuji si na krásné noci, kdy jsme si jen tak užívali horké minerální vody, kolem se povídaly různé příběhy, popíjeli jsme whisky (někteří kouřili marjánku), nad námi byly tisíce hvězd, které dokonce i mne nějak smiřovaly s naší existencí na tomhle světě, občas nějaká ta hvězda spadla a za ní byl vidět jenom ohnivý ohon, zkrátka byly to večery a noci jako z pohádek.
Do toho všeho povykovali kojoti, kteří neštěkají, ale vyluzují takové zvláštní zvuky, těžko popsatelné. Sem tam jsem slyšela drobný pohyb všech těch drobných stvoření žijících kolem těhle jezírek, občas zašumění křídel nočních ptáků a velmi zřídka dusot kopyt divokých koní. Pokud jsme zrovna byli všichni zticha, přihnali se až k vodě, napili se a zase odklusali někam ke svým oblíbeným pastvinám.
V tom prostředním, teplém jezírku, žijí zlaté rybičky. Prosperují tam, asi že tohle jezírko nikdy nezamrzá, a dorůstají slušné velikosti 10 i víc centimetrů. Lincova bíglice Patches byla neúnavný rybolovec. Vlastně ani nepotřebovala běžné psí žrádlo, úplně vystačila s tím, co si vyžebrala, ukradla a ulovila. Šlo jí to na výbornou - každý ji nakrmil, vždyť byla taková roztomilá! No a v rybolovu mohla soutěžit i s volavkou, která tam tehdy to léto zabloudila a rozhodla se, že tam vyvede mladé...
Ceskymo
Jinak lidi to delaji protoze kocky nici nabytek, nakonec Madness byl toho dukazem....behem pul roku udelal z nove pohovky starou. Ovsem to by nebyl duvod abych ho takhle zmrzacila.
, bylo to skoro strašidelný, zvlášť když se začínalo stmívat 
Sandokan - absolutni souhlas!
Polarko - ale kocky se prece daji vychovat, presne jak psala Inka. Muj kocour si taky doma nic nedovoli, ale vylitne ven a jezdi po stromech jak fretka, brousi si drapky o kdeco. Zatimco doma kdyz se zapomene a protahne se o kreslo drapkama napred, tak staci rict "Ne!" a drapky zmizi (nekdy i s kocourem, jde ven).
Toulavej - takovejch starejch prdu nas asi je... taky mam pocit, ze jsou tyhle prastenosti nejak uchylny
Inko - to je dobre, ze jenom zarval, co kdyby se chtel brasit?
Hehe, to je dobry heslo: sypto
