Hotel Mandala mohu doporučit. Netekla tam sice teplá voda, ale to byl detail. Kuchyně exotická i evropská a jeden číša vždy uměl relativně dobře anglicky. Tibeťani totiž anglicky neumějí a dokonce ani čínsky ne. Nemají povinnou čínštinu ani na středních školách, tedy podle průvodce, kterého jsme vyfasovali.
Během snídaně z okna pozorujeme poutníky, někteří měří cestu svým tělem. Trhovci zaplňují své krámky khatagy všech barev, hroudami obětního másla, vonnými tyčinkami a všemi možnými suvenýry. Jsme na Barkoru, v centru Lhasy.
Jdeme do chrámu Džokhang. Je to nejvýznamnější a nejstarší chrám. Někdy po roce 617 tibetský král Songcan Gampo měl dvě manželky, čínskou a nepálskou princeznu. Ty přinesly sochy Budhů a potřebovaly je někam dát. Tak si na ně obě založily chrámy. Nepálské princezně je připisováno rovněž založení paláce v místě dnešní Potaly. Jejich sochy jsou všude...
Před Džokhangem je pořád spousta poutníků a dovnitř je tlačenice. Platili jsme vstupné, poutníci musí vystát frontu. Mají termosky s jačím máslem, které přilévají do lampiček, cestou obětují drobné bankovky jednotlivým sochám.
Uvnitř se nesmí fotografovat a je tam temno, dusno, těžký vzduch. Vyšlapané schody a zábradlí je jakoby kluzké - snad vysráženým potem a mastnotou z lampiček s máslem. Věřící se tísní kolem oltářů a v kaplích, klaní se, padají na zem. Točí modlicími mlýnky i velkými mlýny v řadách.
Věřte - neopakovatelná atmosféra. Zajímavost, kterou však naše mládež pro zhoršené dýchatelno byla ochotna vytrpět jen asi ve třech případech.
Přech chrámem v bílých čhortenech hoří vonné otýpky, semotamo posedávají poutníci, někteří s růžencem opakují mantry, jiní přesýpají ječmen, za každé zrno modlitba. A neustále padají k zemi. Mají dřevěné chrániče na lokty a kolena, někteří i molitanové matrace.
Krásný je pohled na Barkor a Potalu ze střechy chrámu. Japonci a Číňani, "zdejší" turisti, nás považovali za nesmírně exotické a trvali na tom, že se s nimi musíme vyfotit.
Vstupenky do Potaly bylo nutno nejdřív rezervovat, tudíž vystát frontu, několikrát ukázat pas... OK, půjdeme tam druhý den. Teď pojedeme ještě do kláštera Sera. Je na svahu, za Lhasou. A pak už jen další těžko popsatelné chrámy, pohádkové výhledy, scenérie, detaily.
Skupina mnichů provádějících jakási duchovní cvičení, vzájemně se zkouší, je to taky dost turistická atrakce, ale živý zážitek. Klášter Drepung je vysoko nad Lhasou, je to zdejší největší klášter, bylo v něm až 7000 mnichů. Váží se k němu pověsti a mýty.
Budovy jsou relativně zachovalé. Po okupaci Tibetu to byla kasárna čínské armády, paradoxně za kuturní revoluce proto nebyla zničena, protože armáda tam Rudé gardy nepustila.
V dalších dnech naší cesty nás čeká Potala. Bílý palác, ve kterém by žil dalajláma, kdyby se vrátil. Ovšem nesmí se o něm ani nahlas mluvit a jeho fotky jsou tu zakázané. Červený palác. Hrobky dalajlámů. Musíme to všechno projít za hodinu, vstupenky jsou časované a proud lidí je nekonečný.... Škoda.
Mezitím průzkum uliček, trhu a hospod. Jedny jsou pro turisty - rázovité, nazdobené. Pak takové, asi jako větší garáž, lidové. Lhasa beer a všechny možné nápoje v plechovkách a petkách, cola, nestle, pepsi..... naše tři mladé blondýnky budí mezi místními kluky nevídanou pozornost...
Po třech dnech končí služba průvodce. Mezitím měníme hotel, vyjednáváme cestu na západ a přes den jdeme už sami do dalajlámova letního paláce Norbulinkgka. Kolem tržnice, kde si lze koupit živou želvu, morče, žábu.... kromě jiného. Nevím, zda jako domácího mazlíčka nebo k obědu. Spíš to druhé.
Zahradní restaurace za městem. Lidé tu hrají mačong, jakousi obdobu domina a další hry. To i na ulicích, go a další nám neznámé hry. Palác Norbulingka leží v rozsáhlém parku. Je to několik pavilonů obklopených vodou, je tam přijemně. Možno nahlédnout i do soukromých pokojů dalajlámy. Naproti tomu zdejší mini ZOO je smutná záležitost. Vedro, personál spí, zvířata ve špinavých a těsných kotcích nemají vodu....
Ještě jsme neviděli zblízka Lhasa river. Tak putujeme okrajovou čtvrtí. Všudypřítomný fekální zápach, proto prý vymysleli vonné tyčinky..... ale ani vítr, snad vanoucí odkudsi z Himálaje, to neodvane.
Naproti Potale je čínský monument revoluci, čínská vlajka a park. Průvodce nás tam vodil delší cestou po ulicích s rikšami a čínskými obchody, asi myslel, že nám to utají. Sedáme tam, koukáme na Potalu. Občas přiběhnou děti a žebrají. Tak nějak automaticky, když vidí Evropany....
IGRAINE
(na modré klikejte 
)
Pro Cesky: myslím, že obyčejnej turista jede radši na Kanáry. tady to vyžaduje odolnost, otrlost. A viděli jsme Evropany meditující na terase hotelu s výhledem na POtálu. A taky potkali dámu, která obrážela kláštery, zdržovala se v nich několik dní, meditovala a pak jela dál. Jenže byla nějaká naštvaná, asi očekávala privilegované zacházení. Myslím, že je to o módě, meditovat v Tibetu. Stačilo mi projíždět, vnímat a prožívat ten svět, který jakoby nebyl z naší planety.
