Brzy ráno balíme a před osmou už nasedáme do auta před hotelem. Tentokrát bez snídaně, protože třívajíčková omeleta by nám v horách asi působila trochu větší obtíže. Z Banska prudce stoupáme úzkou klikatou silnicí na jih do hor. Míjíme chatu Bandericu s přilehlým kempem a pokračujeme kolem Bajkuševovy jedle, mocného starého stromu, k větší chatě Vichren - cca 20 km od Banska.
Chata Vichren je položena ve výšce 1910 metrů, což je znát především na teplotě. Co je ale horší, tak rapidně odlišné počasí od toho v Bansku. Zatímco dole svítilo sluníčko a už od ráno jeho paprsky pěkně hřály, tady fouká vítr a je oblačno.
Okolní hory jsou zakryté mraky a nás jímá neblahá předtucha, že den nebude až tak krásný, jak se zdálo dole - ve výšce devíti set metrů. Před chatou parkuje několik aut, ale venku není vidět ani živáčka.
Vlastně ano - několik sběračů bobulí jalovce s kyblíky, s jakými se u nás chodí na borůvky. (Taková jalovčinka (tekutá) by právě teď docela bodla.) Turisté jsou ale pěkně zalezlí v teploučku útulné chaty.
Zatímco si z auta vyndáváme oblečení, oslovuje nás mladý kluk - Čech. Spolu se svými dvěma kámoši tráví už pár dní v horách a zdecimovaní nepřízní počasí se uplynulou noc ubytovali na chatě. Ptá se nás na předpověď - také by rádi zdolali Vichren, ale nevědí, zda to mají vzhledem k počasí vůbec podniknout. Od nás moc informací nezískává, když se ale dozví, že my nahoru vyrážíme, rozhoduje se také k výstupu a říká, že se třeba na vrcholu potkáme. Znáte to: „Tam, kde hynuli vlci - tam, kde hynuli sobi - Čech se přizpůsobil ..." :-)
Převlékáme se do teplejších oděvů a balíme výbavu do nehostinných hor. Jdeme sice jen „nalehko", ale nepřízeň počasí nás nesmí zaskočit. Takže: trochu jídla, hodně pití, nějaké náhradní oblečení, pláštěnky, čepice a rukavice. (Terka výbavu podcenila, a pak nahoře těžce litovala, že zanechala rukavice v autě.) Také jen co vyjdeme, noříme se do hustého mraku, ze kterého prší a padají drobné štiplavé kroupy.
Přeprška je naštěstí krátká, žel bohu mračna nemizí a nám veškeré okolí zůstává utajeno pod bílou clonou. Stále prudce stoupáme po kamenité stezce, kolen nás roste pár smrků, borovicová kleť a spousta keříků jalovce obsypaného tmavými bobulkami.
Jindy bych neodolala a natrhala si bobule pro domácí spotřebu, teď už ale tak funím, že každý další, byť nepatrný pohyb, by mě totálně odrovnal. Vím ale, že je to jen počáteční šok z nestandardního pohybu a brzy odezní. Petr mi pak dodatečně sdělil, že vzhledem k tomu, jak jsem tak funěla a hekala, byl přesvědčený o tom, že to vzdám. :-)))
Postupujeme stále vzhůru a pro bílou tmu nevíme ani kudy, ani kam. Trasa je ale naštěstí dobře vytyčená červenými značkami na kamenech, takže zabloudit nemůžeme. Mechanicky překonáváme kamenná pole, občas se střídající s pevnou půdou. Chvilku procházíme i po travnatém porostu, který nám nechává ale jen mžik oddechu, okamžitě opět následuje kamenná stezka. Vzhledem k počasí, terénu a vydané námaze jdeme mlčky jak němí. Na jednom výčnělku odpočíváme, doplňujeme energii čokoládovou tatrankou, ale díky značnému chladu a protivnému větru je nám po chvilce zima, a tak brzy pokračujeme. Po vrstevnicích obcházíme předhůří Vichrenu, pod námi je hluboká strž, takže se opravdu soustředíme na udržení rovnováhy. Cestou také míjíme dvě kamenné mohyly se svíčkami a suchými květy. Trochu z toho mrazí.
Postupně veškerý lesní porost mizí a postupujeme pouze po zatravněných či skalnatých kopcích. Je čím dál tím větší zima, a tak s povděkem vytahujeme z batohů čepice a rukavice. Zdoláváme další pahorek, odkud následně sestupujeme do vichrenského sedla (Vichrenski preval) ve výšce 2600 metrů. Z něj by se nám normálně měly otevřít nádherné výhledy na Vlachinski ezera a na celou severní část Pirinu. My ovšem vidíme jenom „mlíko".
Před námi se již tyčí mohutný masiv Vichrenu, a teď teprve začíná to pravé strmé stoupání. Naštěstí vidíme jen na pár metrů před sebe a ne na celý monumentální štít, tudíž nejsme předem zastrašeni tím, co nás čeká. Lezeme po mramorovém povrchu Vichrenu krok za krokem a já chvílemi, pokud mi to dech vůbec dovolí, pronáším nějaké to drsnější slůvko na adresu hory. Ovšem nebýt mlhy a větru, který už dosahuje pomalu síly vichřice, muselo by tu být nádherně.
My tedy můžeme sledovat jen pár metrů skalnatého svahu před námi a pod sebou. Mezi kamením zde rostou rozličné druhy skalniček - na jaře, když kvetou, musí být svah oděn do nádherného barevného hávu. Občas se protrhnou sem tam mraky a my vidíme, jak v travnatém sedle pod Vichrenem nějací lidé sestavili z kamenů různé nápisy a symboly. Z nadhledu to vypadá impozantně, jak zpráva z vesmíru.
V závěru už opravdu strmě stoupáme stylem krok-sun-krok, seshora nás bičuje prudký vítr a my jsme rádi, že jsme nepodcenili výbavu. Akorát Terka má ruce zmrzlé jak rampouchy, a tak jí na chvíli půjčuju své rukavice, aby se prohřála. Povrch zde má již minimální členitost a je hustě posetý štěrkem a sutí, takže nám to občas za mohutného klení uklouzne. Najednou vidíme, že už nemáme dál kam stoupat. Před námi se objeví veliká kamenná mohyla s bulharskou vlajkou a označením vrcholu. Vyšvihujeme se přes poslední hranu a jsme nahoře. Heuréka! Dokázali jsme to!
Míša z Humplu, cestovatelka n. v. n.
Když jsme ale lezli na o něco vyšší Musalu, tak nám to příroda vynahradila. Sice už jsme šli sněhem, ale jinak jsem měla na sobě akorát tílko (plus kalhoty, samozřejmě). Svítilo nádherně sluníčko a opálila jsem se za ten den víc než za celý týden v Řecku 
Péťo, Skaz - díky
jenze tyhle zazitky jsou stejne pak ty, ktere cloveku nejvic utkvi v pameti. jako treba tenkrat, kdyz jsme bloudili v mlze v rumunskem retezatu a z z mlhy se zacalo ozyvat nekolikahlase stekani a neomylne se priblizovalo... a kdyz nam pak vitr urval tropiko od stanu, odfoukl ho do udoli, a po nekolikahodinovem hledani jsme se vratili s tropikem a lebkou beranka :-)
a tady bylo taky pekne hnusne :-)
Hezký, muro, dík
