Linc se mi tam v té poušti dvořil, jak se dalo. Měl starého bydlíka Winebago z roku 1972, v něm haldu špinavého prádla, vždycky skvělé, horké a silné kafe, malý osobák, který tahal za tímhle bydlíkem na přívěsu, malý důchod a velkou trpělivost. Obvykle neměl ponětí, kde se jeho pejsková právě toulá, dokázal spravit kde co a s ničím si nedělal moc vrásky.
Amina se do něj evidentně zamilovala na první pohled a byla ochotná jenom kvůli němu tolerovat dokonce i jeho čubinu ve vlastní misce.
Pak přišel Nový rok a s ním dorazila spousta jeho úžasných kamarádů s kytarou, pitím, muzikou, spoustou historek (kterým jsem tehdy ještě nerozuměla), zkrátka byl to Nový rok jak má být. Linc celý zářil a já se taky cítila skoro jako doma (jenom kdybych jim aspoň trochu rozuměla!). Po Novém roce se mě Linc zeptal, jestli chci jet s ním, že chce přejet kousek dál na sever k jinému hot springu. Proč ne? A tak jsme se někdy v půlce ledna stěhovali blízko Blythe, pohraničního městečka mezi Kalifornií a Arizonou.
V Blythe jsem začala chodit do první školy na „English as a second language", angličtina jako druhý jazyk. Průšvih byl, že jsem tam byla jediným žákem, který neovládal španělštinu - a tak jsem byla ztracená. Učitel tam všechno vysvětloval ve španělštině, učil ve španělštině, nadával ve španělštině, zkrátka ani za ty asi dva měsíce jsem se tam nenaučila vůbec nic.
Zato jsem tam jednou při večerním návratu do našeho kempu zahlédla svého prvního bobcata, nějaký druh divoké kočky podobné rysu. Klusal si to podle náspu, zřejmě hledal večeři, celý uvolněný a krásný.
Pak přišel konec ledna a Linc se mě zeptal, jestli si ho chci vzít. A tak jsme zkraje února sedli do auta a vydali se do Las Vegas, kde je sňatek ta nejjednodušší věc na světě. Cestou jsme se zastavili v několika barech, ale do Las Vegas jsme dorazili ještě v použitelném stavu.
A tak nás v jedné „sňatkové kapli" (to nemá nic společného s náboženstvím, je to prostě byznys) 8. února 1999 oddali, ale až po tom, co si Linc oblékl aspoň tričko (nebojte, kalhoty měl) a já si obula boty.
Povedla se jenom jedna jediná fotka - asi se toho nakonec i ten fotoaparát lekl a umřel. Zkusili jsme pak trošku štěstí v lasvegaských hernách - pamatuju se, že jsem tam tehdy vyhrála neuvěřitelných asi 50 dolarů - a vydali se na cestu zpátky. Kdybych věděla, kolik barů je mezi Las Vegas a Blythe, asi bych trvala na tom, že přespíme tam, ale takhle jsme se nakonec někdy ve 3 ráno vrátili domů, dokonale opilí a šťastní.
Tak takhle jednoduše si Češka může vzít amerického Indiána -
stačí na to ta pravá pejsková,
nedostatek angličtiny a asi tak galon whisky...
Ceskymo
Ariano, byl to polovicni indian se svobodnym chovanim hippika
Zatimco pro me - po tech letech zivota v mistech, kde jsem jezdila pul dne na nakup, tohle pro me byl vrchol civilizace. Pravda je, že do města je to od vás jen necelou hodinu, ale jinak? Lišky tam dobrou noc nedávaj jen proto, že se tam bojej.
Opět, máš můj hlobgoký obdiv, protože přežít v takových podmínkách, ne, to bych nedokázal.
Howgh, jak by řekl Old Shetterhand.
Polarko, ja vim, kdyz jsem prijela prvne do Las Vegas po soferovani v Praze mi to tam pripadalo jako "prijemny maly mesto", ale po pul roce v pustinach uz jsem se zdesila, co je tam aut! Taky uz jsem si zvykla zit v prdelovickach - a vysledek? Uz neumim v Cechach jezdit!
...a nejni to kratkej komentar!!! Ale jinak ma Toulavej pravdu - taky je to navykovy
Alenko, je to dost sileny, hlavne jak moc se nam ten svet smrsknul!
