Lidi jsou různé. Co člověk, to individualita. A tak se i jedna obyčejná situace, o které každý z nás máme určitou představu, může diametrálně lišit v představách a hlavně v provedení. Vezměme například takovou DOVOLENOU. Oficiálně je dovolená čas, který věnujeme na své zotavení. Někdo ji tráví s dětmi u ohýnkových buřtů, jiný daleko od domova s thajskými tanečnicemi, další se opéká u moře, jiní se blaženě hraboší po skalách....

Jedna z kudlanek, na první pohled křehké stvoření, napsala o tom, jak s "kamarády ze školní doby" hodlala jet na pár dnů do hor. Nespíš se podívat do Černé Hory, protože se o tom už párkrát bavili, bylo by to fajn... a tak jsem ji usmlouvala o "zprávu z vejletu".  

Nu, ale - jak se říká, šedá je teorie, zelený je strom života.

A tak se nyní můžete potěšit spolu s účastníky...

Den D -30

Předpoklad: Letos konečně pojedeme do Černé Hory, kde dosud nikdo z nás kamarádů nebyl. 

Skutečnost: 

Po té, co všichni vytasili své zápisníčky, se ukazuje, že se dokážeme shodnout na celých třech dnech, kdy všichni můžeme. Po půlhodince licitování se tři dny protahují na sedm. V tom případě plán „A = Černá Hora" (moc daleko) padá, a je zvolena náhradní varianta „B = Alpy" (jsou nejblíž).

Kamarád Alpinista slíbil vybrat trasu dle zadání = NEledovec, NEferraty, NEkamenolom, zjistit spoje a zakoupit jízdenky.

Dodatek:

V průběhu dalších týdnů se dohodnutých sedm dnů protáhlo na původně plánovaných deset, Remcálek cosi vykřikuje o Černé Hoře, ale nikdo mu nevěnuje pozornost. 

Den D -3

Předpoklad: Válečná porada před odjezdem - seznámení se s plánovanou trasou, domluva výzbroje a potravinového zajištění, stanovení místa a času odjezdu.

Kopiruji z emailu kamaráda Alpinisty: „...Odtud pujdeme po hrebeni vyletnima cestama s vyhledem na alpske ledovce (aniz bychom se museli nektereho dotykat, nebo na nej vkrocit) a masivy do prusmyku Brenner.... Cestovat budeme v oblasti, kde bude hodne vody, kamenu, stromy a louky a udolicka s rickami, v nadmorske vysce mezi 1600-2600m.n.m...". 

Skutečnost: 

Při pohledu do mapy Remcálkovo bystré oko ihned odhalí podivné přerušení červené čáry značící cestu - takový docela malinkatý ledoveček. Naštěstí Alpinista není přítomen, a tudíž je bez odporu zvolena nová trasa. Ostatní přítomní kamarádi totiž také shodně tvrdí, že přes ledovec se šlo minule a jeden takový zážitek za život bohatě stačí.

Dále se ukazuje, že stanů máme nadbytek a vařičů nedostatek. Jak je vše relativní. Nadbytek se rychle mění v nedostatek po té, co Remcálek kategoricky odmítne tahat se s Hangárem a další ze stanů se po bližším ohledání ukáže nepoužitelným. Plánování jídelníčku je bezproblémové, neboť jídla splňující požadavky - trvanlivé, lehké, málo objemné, uvařitelné v co nejkratším čase a v co nejmenším množství vody - jsou asi tři. 

Kamarád Alpinista, který má jízdenky a zná místo i hodinu odjezdu, je v Krkonoších, a „takhle z hlavy to neví", ale nemáme si dělat starosti, požadované informace nám předá ihned po svém návratu (tj. v den D 0 ráno).

Den D -1

Předpoklad: Stlačit váhu batohu pod 20 kg. Poučit se z chyb minulých, kdy požadované hmotnosti bylo dosaženo na úkor tepelného komfortu.

Kdy se zpět domů vezl 1 balíček knackebrottu a pytlík vloček, což se váhově přesně vyrovnalo s tou uspořenou karimatkou.  

Skutečnost:

Váha batohu 18,5 kg!!! Což s lahví vody a několika posledními drobnostmi bude tak akorát. Z chyb minulých se bylo poučeno, není ovšem úplně jasné, zda nebyly učiněny chyby nové.

Tentokrát na úkor energetického příjmu, toho jídla je v batohu zatraceně málo.

Den D 0

Předpoklad: Běžný pracovní den. Po návratu ze zaměstnání si užít naposledy výdobytků civilizace, jako je teplá voda, vykoupat se, naimpregnovat pohorky, dobalit méně trvanlivé potraviny, které doposud leží v lednici, poklidit zvířátkům, namazat housky k snídani a s dostatečným časovým předstihem vyrazit na nádraží.

Vše v klidu a pohodě.

Skutečnost: 

Klid a pohoda trvají přesně do 10:00. Pak se budí kamarád Dokumentarista a začne vyrábět multimediální paniku (jeho ICQ zprávy jsou bohatě ilustrovány drsnými smajlíky) - že včera potkal Starou kamarádku, a její kamarádi právě dorazili z Alp, kde prý se teplota pohybovala hluboko pod bodem mrazu, předpověď počasí slibuje strašný vichr z hor a déšť, a jestli by nebylo rozumné raději místo stanu vzít Hangár (vlastním jménem stan Extreme Dome), který se vyznačuje vysokým vodním sloupcem a vysokou odolností proti větru (a bohužel i vysokou hmotností).

Remcálek (v tu chvíli sedící v suchu a teple) je ostře proti, remcá, že do batohu se mu nevejde už ani chcíplá myš, že jeho věkem zchátralé tělo má omezenou nosnost, že jestli bude celý týden pršet, přepadne ho trudomyslnost takového stupně, že pak kamarádovi Dokumentaristovi bude nějaká Beaufortova stupnice úplně šumafuk, a že jestli stále trvá na Hangáru, pak pouze pod podmínkou, že ponese svou  půlku a VŠECHEN petrolej.

Tento požadavek je natolik pádný, že Dokumentarista již dále neprudí.

Opět zavládne klid a pohoda, vše probíhá podle plánu. Večer na nádraží se v stanovenou hodinu schází 2/3 kamarádů. Zbývající 1/3 telefonuje, že nestíhá a máme si lehnout pod kola autobusu a nedovolit mu odjet. Nakonec oba zbývající kamarádi, Dokumentarista a Pomocný učitel, dobíhají pět minut před odjezdem. 

Den D 1

Předpoklad: Příjezd do Innsbrucku, přesun místním busem do údolí městečka Ranalt, výstup kam až čas a síly dovolí.

Skutečnost: 

Innsbruck v šest hodin ráno je poněkud bezútěšný. Místní busy jezdí do okolních hor každou hodinu, jeden nám právě ujel, takže v klidu snídáme na nádraží a posléze odjíždíme na místo Startu v nadmořské výšce 1600 m n.m. Počasí je celkem příznivé, občas vysvitne sluníčko, vane mírný větřík.

Převlékáme se do pochodové výstroje a vyrážíme do kopce.

Naštěstí je zde ještě poměrně dost stromů, člověk daleko a hlavně vysoko nedohlédne a tudíž není demoralizován. První zastávku činíme u roztomilé horské chaty, ve které bydlí zřejmě činorodý řezbář; ze všeho, kam oko dohlédne jsou vyřezány postavičky - opěradla židlí, plaňky v plotě...  

Vtipkujeme na téma, jaké kdo má cestovní pojištění, kdo je pojištěn na zásah horské služby a kdo jen do 2000 m n.m.  

Remcálek si způsobuje první spáleniny, zatímco spal, vyšlo sluníčko.

Kamaráda Alpinistu naše siesta už nebaví, je to takový neposeda a vyžene nás na další cestu. U Sulzenauhütte (2191 m n.m.) toho máme celkem dost a začínáme se rozhlížet po místu na spaní.

Nedaleko je pleso s romantickým názvem Blau See, ale bohužel je těsně pod ledovcem, to by na nás táhlo, tak pokračujeme dále k jinému plesu - Grünau See. Je úplně dočista modré a nečekaně teplé. Stavíme stany, vaříme večeři a zima nás žene do spacáku. 

Den D 2

Předpoklad: Opět cituji z emailu kamaráda Alpinisty: „...pujdeme po hrebeni vyletnima cestama.... Cestovat budeme v oblasti, kde bude hodne vody, kamenu, stromy a louky a udolicka s rickami...".

Skutečnost: 

Ráno pokračujeme ve výstupu. Remcálek přesně neví, co si kamarád Alpinista představuje pod pojmem „hřebenovka" a „výletní cesta", ale evidentně se jejich představy rozcházejí. Cesta vede kolmo vzhůru, k výstupu je nezbytné používat i ruce.

Pod vrcholem potkáváme členy Klubu alpských turistů, kteří spravují vyviklané skoby a volají „nechytejte se toho lana, ještě to nedrží, lepidlo zatvrdne až za 2 hodiny". Překonáváme hřeben ve výšce 2629 m n.m. a padáme kolmo dolů na druhou stranu kopce. Sestup je skoro tak rychlý jako výstup, akorát se při něm tolik nefuní.

O 400 m níže obědváme u horské chaty, Remcálek ostentativně kulhá, kamarád Antonio vytahuje druhou mapu. Ukazuje se, že tato mapa se od Alpinistovy poněkud liší. Výletní cesty z Alpinistovy mapy jsou zde značeny jako cesty vyšší obtížnosti a objevují se zde i podivné značky „zajištěná cesta", což je slušný název pro lana a skoby. Tato mapa bude nadále nazývána Pesimistickou (příhodnější by však byl název Realistická), Alpinistova mapa pak Optimistickou. Remcálek obědvá škvarečky s knackebrotem, což se později odpoledne ukazuje jako dietní chyba. Následující čtyři dny je mu značně šoufl.    

Vydáváme se opět do kopce a skutečně záhy se s lany potkáváme. Remcálek se jako Pollyanna snaží najít na tom něco pěkného -  a skutečně nachází: je skvělé, že tudy lezeme nahoru a ne dolů. Začíná pršet, a proto na nejbližší vhodné plošince rozbíjíme tábor. 

Den D 3

Předpoklad: Dle předpovědi počasí má sněžit, noční teplota -8 °C.

Skutečnost: 

Ráno pořád ještě leje jako z konve, všude mlha, viditelnost tak na metr. Trpělivě vyčkáváme, Remcálek podléhá panice, protože viděl kopec před sebou (skála, šutry, skála) a ví, jak vypadá cesta dolů. Ústupové cesty není. Kolem jedenácté déšť ustává, rychle balíme a v mlze vyrážíme. Začíná sněžit.

Kamarád Alpinista nabízí Remcálkovi, že mu přes úsek s lany přenese batoh, Remcálek má ovšem svou hrdost a tváří se, že zvládá.

Hrdost bere za své asi tak po dvou metrech, kde je vytržená skoba ze skály a je třeba udělat několik kroků bez opory. Místo, aby si sundal batoh pěkně dole, kde bylo místa dost, sundává si ho na římse široké 15 cm.  

Na vrcholu zvaném Simming jochl (2754 m n.m.) je domek horské služby (zamčený), zima, skála a mlha. Proto se tu moc nezdržujeme a po lanech zase slézáme na druhou stranu dolů. Remcálek tentokrát už rovnou bez batohu.  

Zabydlujeme se u potoka o 500 m níže a ihned přibíhají opuštěná alpská zvířata - tentokrát ovce s jehňátkem. Alpská zvířata jsou značně sociálně deprimována, pokaždé, když jsme se utábořili, se nějaké objevilo a bylo velmi přátelské. 

Den D 4

Předpoklad: Den jako každý jiný, nahoru, dolů, nahoru, dolů, prostě hřebenovka, loučky, říčky...

Skutečnost: 

Loučky jsou pěkná věc, ovšem nesmí uprostřed nich stát skála. Kamarád Pomocný učitel provádí průzkumný prvovýstup. Remcálkovi doporučí, ať batoh rovnou nechá dole. Tentokrát v polovině skály vzdává i kamarád Náčelník, který trpí závratí vysokého stupně.  

Cítíme se poněkud vyčerpáni zážitky a tak dlouho se rozhodujeme, zda se ubytujeme na pěkné plošince nebo ještě půjdeme kousek dál, až přicházejí horské kozy a je rozhodnuto. Zbytek odpoledne je pozorujeme, koz stále přibývá a scházejí směrem k nám. Vtipkujeme, kdo je pojištěn proti útoku horských koz. Opodál vylézá svišť, tak pro změnu pozorujeme zase jeho.

 Kamarád Alpinista nás napomíná, že vzhledem k dnešní flákárně nás čeká zítra náročný den a měli bychom už jít spát.

Nás ostatní ovšem kozy stále baví. Alpinista proto bere foťák a pod záminkou vyfocení kozy zblízka nám je splaší. 

Den D 5

Předpoklad: Průchod vápencovým územím s profilem trati 400 m nahoru, 600 m dolů, 500 m nahoru, 400 m dolů. 

Skutečnost:

Dle předpovědi od rána pálí sluníčko. Vyšplháme se kolem horských koz do sedla Sandesjochl (2599 m n.m.) a jsme poněkud oslněni. Bílý vápenec, kam oko dohlédne.

Kamarádi Náčelník a Antonio prohlásí, že jim netřeba uklouznouti z úboční cesty ve vápencovém štěrku a jdou alternativní cestou přes údolí. Kamarádi Alpinista a Pomocný učitel z touhy po adrenalinovém zážitku naopak volí úboční pěšinku. Dokumentarista a Remcálek taktéž, ti ovšem z lenosti.

Potom šplháme do protějšího svahu, cesta se kroutí v příjemných serpentinách, jen kdyby svah neměl sklon 80 stupňů a polovina kamarádů nedostávala v zatáčkách závrať.  

Po překonání vrcholu (2599 m n.m.) začínáme pátrat po místu na spaní. Ve vápenci, jak známo, je nouze o vodu, takže nakonec vezmeme zavděk loučkou, o kterou se s námi přátelsky rozdělilo stádo krav. Kamarád Pomocný učitel by byl raději, kdyby nebyly tak přátelské, když totiž šel nabírat k prameni vodu, žíznivá kráva ho vystrkala a svou širokou hubou celý pramínek vycucla.

Den D 6

Předpoklad: sestup do údolí k jezeru Obenberger a přechod do nižší části hor.

Skutečnost: 

Po konzultaci s mapou vidíme, že i přes ztracený půlden kvůli dešti a proflákané odpoledne u horských koz, budeme v Brenneru o den dřív než chceme. Proto volíme menší zacházku přes boční hřeben. Je opět pěkné počasí, v poledne se povalujeme pod skálou, nad hlavou nám krouží hejno kavčat žlutozobých. Připadáme si jak v Hitchcockově hororu. Kavčata jsou natolik oprsklá, že honí i dvě poštolky. Kamarád Alpinista, známý neposeda, pobíhá okolo a objevuje protěž.  

Rozebíráme význam termínu „dovolená na zotavenou". Remcálek tvrdí, že dovolenou má teď a po návratu do vlasti bude následovat zotavená.

Kamarád Náčelník si stěžuje, že on žádnou zotavenou mít nebude, že rovnou z nádraží jde do práce. Kamarád Dokumentarista také jde do práce, ale vzhledem k tomu, že do zaměstnání obvykle nepřichází před jedenáctou dopolední, u něj by se o zotavené alespoň v podobě sprchy a oholení dalo hovořit.

Kamarád Antonio má též po návratu zotavenou, pokud se o něčem takovém ve společnosti čtyřletého dítěte dá hovořit.

Kamarády Pomocného učitele a Alpinistu tato diskuze nezajímá, neb podzimní semestr začíná až 1. října. Kromě toho Alpinista se zotavovat nebude vůbec, bude se učit, neboť v září jest mu složiti opravnou zkoušku z koz. Alpinistu ostatně vůbec naše vtipkování na téma "A králíky jste už brali?" nebaví a vyráží s Dokumentaristou napřed.

My zbylí kamarádi pak vzpomínáme na největší hlody ze svých vysokoškolských skript. Vítězí popisek k obrázku „Ochota psa jít do vody" a kapitola s názvem „Hospodaření veverkami". Kamarád Náčelník dokonce vzpomíná svou učebnici matematiky z druhé třídy obecné školy s příkladem: „Jedna kráva váží 20 kilo, druhá kráva váží 30 kilo, kolik váží obě krávy dohromady?"  

Začíná se mračit a to zvedne na cestu i nás ostatní. Odpoledne nás překvapí bouřka a krupobití u plesa Lichtsee. Koulujeme se kroupami. Jak málo stačí k radosti. 

Den D 7

Předpoklad: viz den D 6

Skutečnost: 

Ráno prší a prší a prší. Přestává až kolem poledne, rychle balíme a sbíháme do údolí. Rychle probíháme civilizací, u jezera Obenberger shlédneme místní pamětihodnost - kostelík v ruském stylu Maria am See a šplháme na protější hřeben. Nejrychleji šplhá kamarád Náčelník, kterému civilizace způsobuje bolení zubů a je poněkud nerudný. V polovině kopce je bažinatá plošinka, ale nic lepšího k mání není a nebude, tak zůstáváme.

Zatímco nabíráme vodu, objevuje se na obzoru auto. Jsme tím poněkud zaskočeni, sice  sem na kopec vede širší cesta, ale stoupání je poměrně značné.     

Z auta vystupuje zemědělec, loví krávu, přivazuje ji za auto a zase sjíždí dolů. 

Den D 8

Předpoklad: Přechod přes hřeben po italsko-rakouské hranici směrem k městu Brenner, kde je cíl naší cesty. 

Skutečnost: 

Velmi brzy ráno nás budí bouchnutí dveří od auta a cizí hlasy. Nenápadně pozorujeme, co se děje. Z auta vystupují lidé, obchází naše stany, potom odcházejí, za hodinu se vrací, cosi nakládají a odjíždějí. Přemýšlíme, co tak brzo po ránu můžou dělat v tak opuštěném místě, kousek od italské hranice...  

Usuzujeme, že rodové tradice jsou asi mocné a trvalé, i dnes ve sjednocené Evropě.  Tak taky balíme a stoupáme do sedla Portjoch (2109 m n.m.), kde stojí hraniční kámen Österreich - Italia. Odtud vede na italském území krásná úboční cesta - bývalá vojenská silnice, čas od času lemovaná pevnostmi, dnes obývané hlavně kozami. Ostatně tyto nás z hřebene zvědavě pozorují.  

Zatímco v Rakousku bylo mlha a nevlídno, Itálie je přívětivá a slunná. Cesta se nám velmi líbí, protože je natolik široká, že mohou jít i tři kamarádi vedle sebe a konečně si můžeme povídat (taky proto, že je víceméně po rovině a nikdo nemusí hledat plíce).

Starší kamarádi vypráví zážitky z vojenské základní služby, případně co vše museli podstoupit pro získání modré knížky.

Mladší kamarádi, kteří již základní vojenskou službu absolvovat nemuseli, nadšeně prolézají každou pevnost, kterou potkáváme.

Také začínáme přemýšlet, kam pojedeme příští rok.

Remcálek navrhuje Černou Horu...

Zítra nás čeká jen sestup do Brenneru a hajdy domů.

Do Prahy, do Podolí, do lékárny...

Grüß Gott, Remcálek