Jeden problém se přece jenom vyskytl: jako pravá Češka jsem neuměla ani slovo anglicky; a nějak jsem postrádala informace o americké znalosti cizích jazyků. Takže němčina by mi asi moc nepomohla, o ruštině ani nemluvě. A tak jsem zkraje září začala navštěvovat kurs angličtiny. Věřila jsem totiž - dost naivně - tvrzení lidí hovořících anglicky, že je to jazyk poměrně jednoduchý a naučit se jej není žádný problém.
Dobrá, jsem holka chytrá, tak se do toho dáme a to by bylo, abych do té hlavy něco nedostala! Bylo nás ve třídě sedm, ale co byl největší šok, že lektorka, mladé děvče, mě už na druhé hodině osočila značně nevraživě, jak to, že jsem schopná přeslabikovat anglickou abecedu, Zároveň se pohihňávala nad jedním kolegou, který toho schopen nebyl...
Zkrátka cosi tady nebylo v pořádku, až nám došlo, že milá lektorka je zfetovaná! Takže jsme si šli hned druhý den stěžovat a výsledek: dostali jsme nového lektora, tentokrát mladého kluka se státnicí z čínštiny (!!), opravdu chytrého a dobrého učitele, který výuku prokládal zážitky jak z Číny, tak z USA - a angličtina se nám jako zázrakem lila do našich dutých hlav jakoby sama...
Mezitím čas pádil a datum mého odletu se blížilo.
Uspořádala jsem tedy rozlučkový mejdan pro své přátele, který proběhl celkem jak jsem očekávala - tedy všichni se ožrali a celý večer se hrálo a zpívalo a spát jsme šli až někdy k ránu... Jenom jedna událost narušila zaběhaný styl: jeden kamarád se rozhodl, že pojede spát domů, jenže zřejmě výživný český rum narušil přes míru jeho pohybovou koordinaci, a ten nebožák přepadl přes zábradlí a sletěl rovnou cestou z prvního patra na starou poctivou kamennou dlažbu. Ještě že jsem nebydlela třeba v desátém patře, to by chudák dopadl! Takhle to odnesl "jenom" zlomeninou v kyčli - mimochodem je dodnes v invalidním důchodu, běhat jako zamlada už asi nikdy nebude....
Možná by následky nebyly tak kruté, kdyby se nepříliš střízliví kamarádi nerozhodli, že mu na té dlažbě musí být zima, a nervali ho jak se dalo zpátky do prvního patra....
Konečně přišel den D. Sbalený kufr se povaloval už dlouho, kde se dalo, a já do něj v záchvatech paniky přidávala, abych z něj v záchvatech šílenství zase ubírala. Všechna očkování původně nutná pro Afriku, která jsem ale i přes změnu rozhodnutí dobrala, už vyváděla v mém organismu rotyku. Amina cítila, že se něco děje, ale protože pitbulové netrpí nadměrnou přecitlivělostí, stačilo jí ke klidu, když dostala příděl svých denních procházek a žrádla. Dohodla jsem se s kamarádkou, že dopraví Aminu tři dny po mém odletu na letiště a pošle ji za mnou. Všechno bylo zajištěno, zaplaceno, připraveno, takže poslední potřesení packou - a vyrazili jsme na letiště.
A tady jako kdyby mi pozůstatek komunismu chtěl ještě jednou připomenout, že ta nová svoboda nemusí být příliš definitivní, pozvali si mě i s tím těžkým kufrem do takové "samotky", kde mi ten kufr dvě dozorkyně projely tak důkladně, až jsem měla pocit, že jdu do kriminálu a ne do letadla. Různě se mě vyptávaly: "A NIKDO NEMĚL PŘÍSTUP k tomu kufru, že?", jako by se chtěly ujistit, až najdou tu bombu, že vina bude samozřejmá a jen a jenom na mně. A mně se zatím v hlavě honily myšlenky: tolik lidí se mohlo k tomu zatracenému kufru dostat, kdo jim asi tak zavolal?, co když mi tam někdo něco přidal? Mluvit jsem moc nemohla, hlasivky se ještě stále nevzpamatovaly z toho rozlučkového mejdanu...
Nenašly nic, tak mi aspoň zabavily nůžky na nehty a kapesní kudličku, jistota je jistota - mimochodem nikdy jsem je nedostala nazpět. Kam se asi ztrácí věci, které nemají velkou hodnotu a jsou zabaveny???
Jo, v tu chvíli jsem ještě stále nic neplánovala, ale už mi přejížděl po páteři ten známý pocit, stejný, jaký jsem mívala, když si mě estébáci pozvali na výslech. Můžeme si být jisti, že to, z čeho se už tolik let radujeme a co nazýváme svoboda, skutečně je svoboda???
Ceskymo
Sebrat psa a vyrazit do světa - to je nádhera! Moc se těším na další pokračování, píšeš dobře!
Jo s těma nůžtičkama a dalšíma nástrojema, to se snad bere dodnes.
Hele, že ti byl ale pak v té Americe asi velkou oporou? Myslim, že si pak na tebe hned tak někdo netrouf. Takovej pes je kolikrát lepší obránce, než chlap, žejo?
Ale taky se přimlouvám za delší kus, plíz plíz plízLetiště - taky mě hustě kontrolovali. Tak jsem si je aky vychutnala. I když už po mě nic víc nechtěli, já dál rozbalovala jednu věc po druhé, přidržela je celnici před očima a povídám :"suvenyr! A další, a další. A dělala jsem že nerozumím, a vybalovala jsem dál. Půlka výpravy byla mrtvá smíchy a druhá se bála, že se vážně naštvou, že jim to dojde, a bude zle..
Tak a ty pěkně piš, je jedno jestli pravou nebo levou.
Wendy, uplne to vidim!
