Ráno jsem hned věděl, že startování bude zase přes startovací kabely, protože už večer, cestou sem, to spíš nesvítilo než svítilo a na rest areu jsem přijížděl už prakticky po tmě. Postavil jsem sice káru na malej kopec v naději, že to při couvání třeba chytne, ale moc procent jsem tomu nedával, že to vyjde. Taky, že ne.. Ale kluk, co se tu ráno stavil na úklid, zaparkoval hned vedle a tak mně pomoh´ káru nastartovat.
Při zpáteční cestě jsme si zase užili parádní stoupák na jedničku při šplhání od Mono Lake do průsmyku Tioga (klikněte). Ten kopec je prostě úžasnej a když tě ten před tebou přibrzdí, už to líp, než na jedničku, nahoru nerozjedeš. Zatím co k večeru, při sjezdu - taky na jedničku - se pálily brzdový destičky, teď - při výstupu - se zase vařila voda. Moc pěknej zážitek.
Už na horský silnici Tioga Rd. v parku, v Tuolumne Meadows (klikněte), jsem musel vzít trochu gasu, i když se mně při tom kroutily nehty na všech prstech. Ale nebyl jsem si jistej, jestli bych s tou prázdnou nádrží těch zbylých 60 - 70 mil k další pumpě, s normálními cenami, už mimo park, ještě dojel. Po poledni jsme se zastavili opět u bankomatu v Yosemite Village (klikněte) dole v údolí (klikněte), jestli se to dneska s tím výběrem prachů už povede, když to mělo, podle Heleny, být tak snadný.
Jenomže, dopadli jsme stejně jako včera - snadný to zase nebylo. Zas nic, žádný prachy. Nepomohla nám ani dívčina ve zdejší bance. V našem kapesním slovníku jsme totiž horko těžko hledali potřebná slova a tak spíš jenom odhadem vymačkávali ta správná tlačítka na klávesnici, co nám pomohou k dolarům, tam někde uvnitř tý mašinky schovaným i pro nás.
Kapesní slovník je bezvadnej nápad vozit si s sebou na cestu. Je malej, dostatečně skladnej, akorát běžně používaný slova v daný řeči, co zrovna bezpodmínečně v tý chvíli potřebuju, tam většinou nenajdu. Takže, NIC tam pro nás schovanýho v bankomatu nebylo. Vždycky to nahlásilo něco v tom smyslu, že už dneska nemáme na kontě nic. Ale jak je to možný, když jsem z něj, nejen dneska, ale ještě nikdy předtím, nevybral ani vorla a ty prachy tam (jak mně v bance u nás potvrdili nejen rukou dáním, ale i všelijakými razítky opatřenými papíry) musím mít, tak o tom ani slovo.
Jestli vono nebylo nakonec lepší, jako vždycky před tím, nemít k dispozici žádnou záchrannou brzdu a muset se spoléhat jenom na konkrétní peněžní hotovost. No a to už jsem věděl, že právě začal velkej problém a že až vysadím Helu na letišti, začnou mně bezesporu těžký časy. Ani ty její poslední 4$, co mě Helena při loučení pak dala, který měla původně na pamlsky domů, na tom nemohly už nic podstatnýho změnit.
A přitom - jak už to tak v životě bývá, že závažný věci vznikají z prkotin - všechno začalo jako obvykle, celkem nenápadně. Tedy, jak je u mě zvykem, dělat všechno na poslední chvíli. Poprvý jsem si totiž před výletem sem pořídil kreditní kartu. Pro strýčka Příhodu. Aby mně náhodou nechyběly prachy. Docela paradox, protože především kvůli té kreditce mně ty prachy tady teď chybí. Žádal jsem o ni 14 dnů před odletem, ve své naivitě, že v době komputerů a kabelů z optických vláken, vyřídit takovou věc nemůže být žádný problém u banky, kde mám už pár let vedenej běžnej účet. Dost jsem se splet´ a tak si vyzvedával kreditní kartu až ráno v Praze, cestou na letiště. Navíc - zácpa na dálnici.
Bylo to fakt na doraz, ale jsem na tyhle věci u sebe zvyklej, takže mně to nic nedělá. Asi to k životu potřebuju. A tak aktivace karty proběhla až z Ameriky, od kamaráda George v Idahu, kde jsem tenhle rok výlet za Velkou louží začínal... Nu, a v Capitol Reef, národním parku v Utahu, měli fakt pěkný malý stolní kalendáře. Jeden za bůra a já koupil dva. A to je přesně ta pětka, co mně tu teď schází. Potlačil jsem totiž svoji vrozenou opatrnost a jednou zas dal na názor Heleny, že když mám tu kreditku, alespoň ji vyzkouším, kdyby mi nějaký ten dolar nakonec chyběl a tak jsem ty kalendáře vzal. A poučení z toho pro příště plynoucí: neměnit svý vyzkoušený, dobře fungující zásady. Jenomže, to jsem netušil, že si nebudu umět prachy vybrat.
A aby toho nebylo snad málo, po opuštění Yosemitskýho parku (klikněte) jsem za chvíli zjistil, že zvolená trasa po hwy 120 bude sice na mapě možná o pár mil kratší než ta už párkrát vyzkoušená po hwy 140, ale časově určitě delší. A protože, jak už jsem řek´, času já nemám nikdy nazbyt, bude to zase na doraz . Samá serpentina, rokle, stoupání a klesání, jako na horách. Ale žádná pumpa!
A tak jsem musel u tý první, v naprostý díře, dát další 4 $ za 2 galony, abych se odsud určitě dostal a zase nám neuletělo letadlo, jako v Denveru, což by teď, bez peněz, byla situace dost těžko řešitelná...
Toulavej
A hotovost v dolarech já miluju. Máš pár dolarů, ale když je to v jednodolarovkách, je to pěknej balík :-)))
Jo, kdyz jsem delala garage sale, tak jsem ti mela v ruce uplnej balik, jak vsichni platili jednodolarovkama, tak tech asi 70 babek vypadalo uplne jak milion!
březen 14, 2008 09:24
