Kudlanka

Dnešní povídání ze Šumavy bude patřit Královákům. Králováci byli někdejší obyvatelé Šumavy, sídlící v oblasti od Svaté Kateřiny až po pramen Vltavy, tedy v oblasti tzv. Královského hvozdu. Historické prameny se o těchto obyvatelích Šumavy zmiňují od 14. století, kroniky ještě dříve. Šlo o německé osadníky, kteří střežili hranici, zemské stezky a zlaté doly, věnovali se také těžbě dřeva a pastevectví.

Byli svobodní, podřízení pouze králi, který jim uděloval četné výsady - právo lovu, mýcení stromů, vaření piva a mnohé další. Tímto počinem chtěli panovníci podpořit život v odlehlých koutech Šumavy.

Jak již bylo zmíněno, některé prameny uvádí počátek kolonizace ve 12. a 13. století, spolehlivě lze říci, že k plnému rozvinutí osídlení došlo v 16. století. Vymezené území bylo rozděleno do 8 králováckých rychet – Svatá Kateřina, Hamry, Hojsova Stráž, Zhůří (Kepelské), Kochánov, Stodůlky, Stachy a poslední rychtou byla Javorná (Zejbiš).

V okolí Javorné fungovalo několik sklářských hutí; sklářství bylo koneckonců jedním z nejtypičtějších řemesel Králováků. V huti sv. Anny na Zejbišském dvoře se vyráběly skleněné perly a růžencové kuličky. Roku 1621 zde byl huťmistrem jistý Andreas Preissler, příslušník významného sklářského rodu Preisslerů, jehož členové byli rozeseti po celé zemi. I já jsem při svých toulkách Šumavou na Zejbišský dvůr zavítala. Časy Andrease Preisslera sice dávno odvál čas, ale genius loci Zejbišského dvora, navzdory neutěšenému stavu budov, zůstal.

Poblíž dvora se pásli koně, nikde živáčka, čas se tu zastavil. A tak přivírám oči a hlavou mi běží příběh Zejbišského dvora, který nabízím k přečtení i vám.

Ještě je tma, olšové porosty u říčky šumí do ticha údolí. Bezměsíčná noc skrývá močály, hřebeny hor i stezku mezi vznikajícími políčky na půdě divokého pralesa. Od sv. Anny přináší chladný vítr tlumené hlasy. Po chvíli se na obzoru zjeví houpavá světýlka několika luceren, mířících k oranžové záři skelné huti na Zejbišském dvoře. Muže v trojcípých kloboucích uctivě vítá huťmistr na Starém Zejbiši - Andreas Preissler Páteříkový…

Muži na výzvu Andrease posedají kolem smrkového stolce, který zabírá téměř celou světnici. V kamnech praská, na stole hoří jediná svíce, která sklářům vykresluje vrásky na osmahlých obličejích. Ze svatého koutku přihlížejí světci, lesknoucí se z podomácku vytvořených podmaleb na skle. Pány obslouží nevlastní bratr Andrease, Florián, pán statku, jenž využívá králováckého práva varu piva.

Černovlasý mladý muž, který dosud klobouk nesundal, však rázně hovory přeruší: „Rychtáři, tak mluv, však jsi pro nás tajně v noci nedal poslat, abychom tu bez žen tlachali o kvalitě zdejšího křemene!“
Sešlost zvážní, korbele s pivem položí s tázavým pohledem ke stojícímu vůdci hlavní rychty Královského hvozdu.

Vytáhl omšelý list a pokračoval hrdě, jako kdyby vlastnil šumavský svatý grál: „Proč přišli vaši předci, aby tu v potu a krvi lámali zem a pálili stromy? Aby nám snad vrchnost v sukni a punčochách vládnoucí z nížin, brala práva, která jsme už za Přemysla nabyli? Práva za službu v boji, práva za ulehčení života v této divočině plné vlka a medvěda, práva za věrnost a oddanost králi! Vždyť tento panovník český slíbil chudákům tyrolským půdu ve svých horách, na kterou odvahu jiní neměli, a v odlehlosti těchto končin otcové vaši modříny vysázeli, aby český les o symbol jejich domova obohacen byl.“

Muži již tušili, kam Andreasova slova míří. „Vedle boha, pánové, já hodlám poslouchat jen krále českého, neboť nikoho pán a nikoho sluha, to je králováckých sedláků výsluha!“ zvolal tak horlivě, že byl donucen na chvíli se odebrat na čerstvý vzduch, aby zkontroloval podruhy v huti, zda něco neslyšeli, a aby zchladil horkou Preisslerovskou krev, která kolovala po otci v jeho žilách.

„Ženeme se do záhuby, budeme-li Andrease následovat,“ promluvil nejstarší sklář, v jehož očích již jiskra doplála, neboť šedý zákal vykonal své. „Ač jsem slepý, vidím, že Andreas vrchnost jen tak u piva pomlouvat nebude a zase napíše císaři, tentokrát již Matyáši, aby znovu naše práva potvrdil. Až se tak stane, máme tu vrchnost z Opálky každý den, a ani chrastí na otop si pak nebudeme v lese moci nasbírat.“

Muži, vážící si starce nejen pro cenné rady ve sklářském řemesle, však hájili rychtáře. „Chceš snad, aby vnuci tvoji zemřeli hlady, neboť již nyní vrchnost prohlašuje, že lovit ani raka v potoce nesmíme a huť radí přesouvat do míst, kde není javorů ani síly vodní?“ tázal se Florián.

Stařec namítal, že všichni stejně vrchnost obcházejí, nedají na její pokyny a dělají si, co chtějí, což se v hlubokém hvozdu dobře skrýt dá. Takto se Králováci akorát připomenou, zase přijde kontrola území a zase se vrchnost nahněvá. Ostatní však mezi sebou přitakávali, že neustále žijí ve strachu, kdo z místních na tvrz opáleckou na ně bude žalovat, a to že podkopává důvěru mezi skláři v obchodě i v budoucích sňatcích jejich dětí.

Andreas rozhovory vyslechl ze síně, vstoupil do světnice a poklekl před slepce: „Nebudeme-li se bránit nahlas, nakonec pozbydem právo za právem, i to nejcennější naše - volit rychtáře z řad našeho lidu. Dali jste mi věrnost u sv. Anny tady na Zejbiši, a přesvědčili jste druhy naše z ostatních rychet celého Hvozdu Královského, abych za ně všechny mluvil. Pak teď toto právo nehasme, vždyť v nížinách se poddaným o našich právech může jen zdát.“

Stařec položil souhlasně vrásčitou dlaň Andreasovi na rameno, slov již nebylo třeba. Andreas nyní poprvé zasedl za stůl, vytáhl z truhličky druhý, tentokrát nepopsaný svitek a počal psáti císaři dopis s prosbou o potvrzení všech privilegií Králováků. „Až ta baba v punčochách na nás s družinou vod Vopálky přijde, budu mít na Hamrlíku milíř zažehnut a po nepsaném právu uhlířském ji ztrestám. Uhlí mi ta mrcha snad nezkazí!“ promluvil do ticha sklář, který písma neznal, zato dobrých vtipů na Juditu Kolowratovou (zástavní vrchnost Hvozdu) produkoval požehnaně, až jej Andreas musel rázně umlčet.

Kdyby jen král Matyáš slyšel, jak pěkně o něm horští skláři nad dopisem mluvili, jistě by nedovolil, aby na ně byl uspořádán vrchností hon. Rebelanti od sv. Anny, jak byli Juditou králi označeni, byli násilně odvlečeni na Pražský hrad a uvězněni v Daliborce.

Horský lid však vždy držel při sobě, zakrátko se shromáždili Králováci ze všech možných samot Šumavy a přispěchali svým hrdinům na pomoc. Andreas měl totiž záložní plán, kterým však zpočátku nechtěl podkopat čest Králováků. Nouze si však vyžádala své. Tentokrát skláři nabídli nikoliv čest a oddanost, ale to, na co slyší všichni…a to peníze. Matyáš nabídku nejbohatších sklářů ze Šumavy posvětil a 5 000 kop míšeňských grošů vykoupilo Královský hvozd z rukou Judity Kolowratové a majetek tak přešel na královskou komoru.

Odvážný huťmistr se vrátil na Zejbišský dvůr k výrobě barevných korálků do růženců, aby také vychovával svoje děti pod heslem Králováků „Nikoho pán, nikoho sluha“.

Jeho zkušenost mu však zasadila do srdce mnoho ran, které již neuměl skrýt. Když třicetiletá válka pronikla i do hlubokých hvozdů Šumavy, zrodila se v hlavě rebelanta myšlenka nepřímé pomsty. Váleční zběhové přepadávali sklářské karavany s výrobky a skláři od sv. Anny přicházeli často o svůj výdělek a někteří formani i o život.

Na radě na Zejbišském dvoře se Králováci domluvili, že potíže oznámí úřadům, aby konečně nastal pořádek. Andreas však „úřadů“ nedbal, ještě aby je snad o pomoc prosil. Moc dobře věděl, že ve válce se Švédy, kteří plení celé vesnice, nebude nikdo, komu by záleželo na horských samotách. Vytáhl proto do boje proti zbojníkům a vrahům sám. Osobně je všechny pochytal a na břehu říčky Ostružné nechal popravit. Tentokrát si však svými krvavými činy pohněval přímo královskou komoru.

Ta mu vytkla, že překračuje mez, a že toto právo žádnému Králováku nepřísluší. Jak si Andreas poradil? Již žádný dopis králi. Rady nejstarších jsou nejmoudřejší. Vzpomněl na slepého starce, jehož huť již před lety vyhasla, a nad jeho hrobem u kaple sv. Anny slíbil, že nechá hvozd, aby jeho činy skryl. Skrýval se tedy a tajně vykonával „horská práva i nepráva“ po svém, aniž by se o nich s kýmkoliv radil a kohokoliv žádal.

Dožil se věku starce a skelnou huť přenechal svému nevlastnímu synu Hansovi, do kterého vkládal své naděje, když tragicky na cestách zemřel jeho vlastní syn. Hans nejprve sloužil věci Králováků, jak byl Andreasem vzorně vychován, později se však z ničeho nic postavil na stranu vrchnosti. Podle místních sklářů se stal zrádcem Králováků, pravděpodobně jen kvůli kusu lesa, který dostal od paní Judity Kolowratové. Hans však odmítl složit přísahu poddanosti i císaři a nezaplatil podíl peněz za „znovu-vykoupení“ ze zástavy. Všechna svá odmítnutí psal v dopise královské komoře česky.

Pochopili Králováci Hanse špatně? Chtěl snad Hans svým postojem poukázat, že tradice je tradicí, a že Králováci za svá práva platit nemají? Ze situace žádný prospěch nebude, to věděl moc dobře. Na příkaz nejvyšších byl donucen odstěhovat se z Královského hvozdu do Vrhavče, kde se stal mlynářem.

Byli svobodní, podřízení pouze králi, který jim uděloval četné výsady - právo lovu, mýcení stromů, vaření piva a mnohé další. Mnoho vody uplynulo v říčce Ostružné, mnoho se změnilo od dob Andrease, avšak lidé, jejich myšlenky a činy zůstávají stejné. Až budete poslouchat Ostružnou z mostku pod dvorcem, vzpomeňte na Králováky, vzpomeňte na Andrease i Hanse.

Chcete-li, aby duchové zmizeli, nebo lépe, aby se vůbec neukázali, zavolejte nahlas z kamenného mostku směrem na Hamrlík proti proudu říčky Ostružné: „Nikoho pán a nikoho sluha, to je Králováků výsluha!“

MIA,

Kulturní a zcestovalá redaktorka

... : mia nepřihlášená

kulturní a zcestovalá redaktorka, to je trochu nadnesené Dani

koho neodradilo dlouhé čtení, tak tady je album k výletu, bohužel zkraje jsem dělala na rajčeti alba o více fotkách, teď už dělám kratší , ta ze zkopírovaného alba místa jsou podle mého fakt pěkná a zajímavá
https://mia1960.rajce.idnes.cz/Sumava_podzimni_IV./

leden 10, 2020 07:26

... : d@niela

no, pěkně ta administrace Kudlanky blbne, pěkně... Ale vydržte, drahouškové, vono se to snad brzo povede.
Hlavně, když se aspoň někomu zadaří a komentář vloží :-))))

leden 10, 2020 08:20

... : Milene

Jak jsem viděla, že je článek od Mii, tak jsem si šla uvařit kafe, protože ráda spojím dvě milé věci. To není nadnesené Mio, že jsi zcestovalá, Šumavu máš projitou křížem krážem. A jdeš do podrobností a přidáš příběh. Člověk by si takové staré chalupy ani nevšiml, díval by se spíš po přírodě a když dostane zápletku, tak je hned více zajímavá.
smilies/wink.gif

Já teď mám s výlety utrum. Podle ortopeda se mi bortí příčná klenba a bude to prý trvat možná 2 roky, než se to usadí. Tak jsem musela skončit se cvičením, asi skončím i s prací. A místo chození po horách, pojedu do lázní. Vánoční procházka do Břevnovského kláštera a na břevnovský hřbitov, necelých 5 km způsobila, že jsem 2 dny nechodila vůbec. smilies/angry.gif

leden 10, 2020 08:34

... : *deeres*

Krásný příběh, krásné fotky. Takže i u nás se vyskytoval nějaký ten Robin Hood, nejenom odbojní Chodové.
Protože se teď občas vyskytuji ve středních Brdech, tak jsem si koupila knihu Rokycansko, Radnicko a Zbirožsko v lidových vyprávěních. Jedna každá studánka, zřícenina hradu, skála, či jeskyně má svojí vyprávěnku. Jenom kolik je nikdy nenalezených pokladů, které jsou tam někde ukryty.
Hojsova Stráž, Železná Ruda i Hartmanice, tak tam jsme jezdívali v zimě lyžovat.
Že by v Hojsově Stráži byl nějaký orloj, to se vůbec nepamatuji, tak jsem zahrabala na netu. Pamatovat si nemohu, je nový, součástky jsou prý i z bicyklu a šicího stroje:
https://www.idnes.cz/plzen/zpravy/hojsova-straz-orloj-zeleznorudsko-hodinar-sen-symbolicky-klic.A171020_161020_plzen-zpravy_vb

leden 10, 2020 10:31