S našimi kily je to jiná. S nadváhou mi nepomůže ani skaut lačnící po dobrém skutku a odložit si na chvíli, byť i jediné deko, opravdu nelze. Taky bych brala možnost zapomenout v parku na lavičce kousek mé příliš prorostlé kýty, v závodní jídelně na ubrusu druhou bradu a ve stromovce nadrolit ptáčkům přebytečný podkožní tuk.

     Kdybych nechala v dopravní špičce na sedadle linkového autobusu bez dozoru dvoulitrovou bandasku s čerstvou dršťkovou nebo šišku sekané, určitě bych se s nimi víc neshledala. Ale padesát centimetrů v pase by se tam bez povšimnutí povalovalo ještě za týden. A při mé smůle je možné i to, že by mi je poctivý nálezce donesl ještě týž den až domů i s celulitidou. Máte-li hýždě prostorné jako parcelu na dvě bytové jednotky, neoceníte při očkování ani hlasité nadšení zdravotní sestry nad snadným terčem. Raději byste nosili zadeček jako myšpulinku a sestřičce ze svého přispěli na nové brýle a kurs balistiky.

      Taky jsem nebyla radostí bez sebe, když v cenově nestydatém butiku šveholila prodavačka do vedlejší kabinky superlativy na skvěle padnoucí model, který se právě úhledně přisál na nějakou chatrnou postavu a po nešetrném odhrnutí MÉHO zkušebního prostoru znechuceně zvolala: „Koukám, pani, že když se rozdávaly prsa, tak ste si šla třikrát!" 

     A taky nepovažuji za nejlepší fórek navštívit o víkendu s dětmi zoologickou zahradu a v pondělí přišpendlit tělnatému kolegovi na stůl cedulku s výzvou: NEKRMIT! a předpenzijní spolupracovnici s pozoruhodnými ženskými přednostmi doporučit, aby si zítra vzala teplejší podprsenku, neboť hlásili přízemní mrazíky.

      Vinaři s nadsázkou tvrdí, že nejlepší víno je víno prodané, cvalíci vážně míní, že nejlepší kilo je to shozené. Ale život sám nás k nadváze a nabírání nežádoucích kil mistrně naviguje. Každá radostná událost či významný úspěch nás pobízí k slavnostně prostřené tabuli. Neznám rodinu, která by oslavila synovu promoci důkladnou redukční dietou a taťkovo jmenování náměstkem ministra bez portfeje několikadenní hladovkou a klystýrem. Ovšem i tento výklad příčin obezity je třeba brát s rezervou, neboť svět je paradoxně plný úspěšných diblíků, rachitických finančních magnátů a faldíkovatých nezaměstnaných.

     Všimli jste si, že lidský tuk to přitom nemá vůbec snadné? Kdekdo má pocit, že ho má přiliš mnoho a snaží se jej vynalézavě zbavit. Tuk je osamělý chudák.

     Oč lépe jsou na tom párové orgány a jiné tělesné nezbytnosti, kterých taky máme habaděj, aniž nás to rmoutí, vrhá do depresí a nutí k neuváženým novoročním předsevzetím, v nichž se před rozpumprdlíkovaným příbuzenstvem zavazujeme zbavit nadledvinky, ušního boltce, kosti vřetenní či k radikálnímu snížení počtu motorických neuronů, zatímco tukové polštářky bychom si nechali z fleku ohoblovat klidně i na dvorku za králíkárnou.

     Naučme se tedy raději nosit důstojně svá kila, není to těžké, ať už jsme těžcí jakkoli. Důležité je kráčet pružně, svěže, sebevědomě se zataženým břichem klást elegantně své stopy do jedné lajny po vzoru indiánských domorodkyň. A hlavně se tvářit triumfálně.

     Asi jako Peter Dvorský, když vyzpívá v La Scale vysoké „C," a ne se otráveně ofrňovat, jako bychom obhlíželi plnou senkrovnu. Není proč se cítit provinile a méněcenně. Vždyť jsme všichni ze stejného těsta.

    Jen někteří déle kynuli...