20. A život jde dál - Štědrý den nezačal moc vesele, protože jsem ve vaně našla rybu, jak plave břichem nahoru. „Pánové, utopil se nám kapr,“ oznámila jsem stručně. „Nevadí, klidně ho vykuchej, to se nic nestane,“ prohlížel ho děda. „Kdepak, odmítám konzumovat cokoliv, co nám za záhadných okolností umřelo v koupelně,“ prohlásila jsem pevně a šla jsem obalovat řízky.
Děda trochu bručel, ale já jsem odpoledne při venčení psa nenápadně zaskočila k rodičům a dva kousky osmažené ryby jsem mu přinesla, aby byl spokojený.
Michala už kotník tolik nebolel, tak dopoledne odjel domů, prý balit dárky, a vrátil se až k večeři. Byla jsem ráda, protože moje myšlenky odbíhaly každou chvíli ke Ctiborovi, a Michalovy narážky, dvojsmyslné řeči a snaha o letmé dotyky, mi nebyly zrovna příjemné. Nechtěla jsem ničím kazit vánoční atmosféru, ale nakonec se mi konfliktu stejně nepodařilo zabránit. Došlo k němu večer, když už byly rozdané dárky. Aspoň jsem si myslela, že už jsou rozdané, ale Michal vyrukoval ještě s jedním, který si nechával nakonec. Tvářil se záhadně a podával mi obálku.
Když jsem ji otevřela, pochopila jsem, jaká to byla chyba, pozvat Michala na Vánoce k nám. Měli jsme se domluvit, že si Jolanku vezme třeba na Štěpána, protože takhle jsem v něm zřejmě vzbudila naději, že ho chci zpět. Obálka totiž obsahovala tři poukazy na lednovou dovolenou na Kanárských ostrovech. Čekal na mou reakci, ale já jsem se jen rozpačitě usmála a chvíli jsem nevěděla, co mám říct.
„Co tě to napadlo?“
„Ty nemáš radost?“
„Měl ses se mnou nejdříve poradit, Michale.“
„Přece jsi vždycky chtěla, abychom letěli za sluníčkem, když je u nás zima. A taky bychom měli využít toho, že Jolanka ještě chodí do školky. Příští rok už to bude složitější, když bude v první třídě.“
„To máš pravdu, klidně leťte, užijte si to, ale já zůstanu doma.“
„Proč, prosím tě?“
Nenápadně jsem Michala odmanévrovala do kuchyně, abychom si mohli promluvit jen sami dva. Jolanka byla sice zabraná do dárků a nevěnovala nám pozornost, zato děda mi visel na rtech a čekal, co Michalovi odpovím. O Ctiborovi zatím nic nevěděl a tak evidentně nechápal, co mám proti dovolené.
„Neblázni, k ničemu tě to nezavazuje. Jen jsem chtěl, abychom byli chvíli pohromadě v jiném prostředí.“
„Ne, prostě to nejde.“
„Proč by to nešlo?“
„Budu se vdávat.“
Chvíli vypadal zmateně a pak začal pobíhat po kuchyni sem a tam. I na bolavý kotník zapomněl.
„Jak to? Vždyť s nikým nechodíš, tak jak se můžeš vdávat?“
„Ale já ti přece nejsem povinna vůbec nic vysvětlovat, Michale.“
„Myslel jsem si, že budeme zase rodina,“ chytil mě za ramena.
„No vidíš, a já si to nemyslela ani na vteřinu. Jednou mi to úplně stačilo.“
Zatnul zuby a rychle sbíral svoje věci.
„A vám taky pěkně děkuju, že jste mi nic neřekl,“ houknul na dědu, mávl rukou a zabouchnul za sebou dveře. Ani se nerozloučil s Jolankou. Ta naštěstí měla zrovna starost, jak vecpat Meginu do nového fešáckého oblečku od Ježíška. Moc jí slušel, ale chodila v něm, jako kdyby měla místo všech nohou dřevěné protézy. Vypadalo to hrozně legračně.
„Co jsem mu neřekl?“ zeptal se děda.
Nezbylo mi, než mu povědět o Ctiborovi, což jsem rozhodně neměla v plánu, dokud tam Věra ještě bydlela, ale nedalo se nic dělat. Později jsem přemýšlela o tom, jestli bych reagovala stejně, kdyby mě Ctibor nepožádal o ruku.
Jela bych na dovolenou s Michalem? Možná ano, ale zbytečně by se všechno zkomplikovalo. Najednou mi ho bylo i líto, ale opravdu jen na malou chvilku. Naštěstí, protože se časem ukázalo, že to všechno bylo zase jenom divadlo. Druhý den mi volal, aby mi sdělil, že jsem bezohledná, když jsem připravila dítě o výlet k moři.
„Však klidně leťte a vezměte s sebou třeba babičku, já přece Jolance v ničem nebráním,“ ohradila jsem se. Vzpomněla jsem si, jak Michalova máma vždycky litovala, že ještě nikdy neseděla v letadle, protože její manžel měl z létání panickou hrůzu. Jen něco zabručel a položil telefon. Nejen, že dcerku nikam nevzal, ale dalšího půl roku se jí ani neozval.
Ještě před Silvestrem se stěhovala Věra. Přišla se rozloučit a Jolance darovala na památku plyšáka. Velkého fialového slona. Popřála jsem jí hodně štěstí, na nic jsem se nevyptávala a ona nic nevysvětlovala. Jen mi poděkovala, že jsem jí vlastně pomohla udělat krok ke změně, ze které měla celé roky strach.
Ještě mezi dveřmi mi pak zašeptala, že kdybych si to přece jen rozmyslela, ať se kdykoliv ozvu, prý bude čekat. Byla krásná a milá, myslím, že na ni nikdy nezapomenu.
Ctibor se nastěhoval zpět domů a začal přemýšlet o tom, že by se časem mohly oba byty propojit. Děda nebyl proti, kdyby to tak šlo zařídit. Jolanka byla se Ctiborem kamarádka už dávno, takže byla z jeho časté přítomnosti doslova nadšená. Najednou bylo všechno kolem mě krásné a růžové.
Jak už to tak v životě bývá, v takové chvíli většinou přijde nějaká pohroma. Tentokrát měla podobu další mozkové příhody, která postihla našeho dědu. V jednu chvíli se chystal na výlet za paní Jindrou a v další chvíli se zmateně motal po bytě a nepoznával nás. Místo do Bíteše cestoval do Bohunické nemocnice, kde si ho nechali.
„Jak se cítíš, dědo?“ hladila jsem ho po ruce, když mě za ním druhý den pustili.
„Stojí to za starou belu, přineslas mi zuby?“
„Na co zuby, vždyť je nenosíš?“ divila jsem se.
„No doma ne, ale tady je pořád plno lidí a já pak vypadám jako starej dědek,“ ztěžoval si.
„Hlavně pěkných sestřiček, viď? Neboj, já ti je ještě dneska přinesu, abys byl fešák.“
„A babičce řekni, že za mnou nemusí chodit, zítra už půjdu domů.“
„Dobře,“ vycouvala jsem zaraženě.
Lékař mi později vysvětlil, že tentokrát mrtvička dědovi trochu promíchala v hlavě přítomnost s minulostí, ale přes jeho vysoký věk věřil, že se všechno ještě může srovnat.
Byl už několik dnů doma z nemocnice, když ho přijela navštívit paní Jindra. Přivezla mu pár svatých obrázků, ale rozhodně nevyhlížela jako posel z nebes. Ba právě naopak. Byla to osoba asi tak pětapadesátiletá, silně nalíčená s černými, natupírovanými vlasy a hrubým hlasem. Pichlavé oči jí šmejdily po bytě.
Zůstali jsme se Ctiborem trochu vyjevení, nicméně jsem ji zavedla k dědovi do pokoje a nabídla kávu. Požádala o turka a ležérním gestem mi předvedla kostnatou ruku s dlouhými rudými nehty a velkými prsteny. Když jsem se po chvíli vracela s kávou, zaslechla jsem dědu, který se zrovna omlouval, že bude brát důchod až příští týden.
„Ctibore, co si počneme?“ zeptala jsem se nešťastně, když jsem mu vyzvonila, o čem mluvili. „To přece není možné, aby náš děda vůbec komunikoval s takovou kreaturou. Chudák moje milá a kultivovaná babička by se musela v hrobě obracet.
Asi po čtvrthodině vyšel děda ze svého pokoje a zmizel na toaletě. Chtěla jsem odnést hrníčky od kávy, ale paní Jindra udělala něco, co jsem ještě nikdy neviděla. Vyškubla mi šálek z ruky, do kávové sedliny nasypala dvě lžičky cukru, zamíchala a s labužnickým výrazem snědla. Pak se doširoka usmála a mezi zuby měla zbytky lógru. Vrátila mi hrnek a zvedala se k odchodu.
„Nepočkáte na dědu?“
„Není třeba, už jsme se na všem domluvili,“ pravila a odcházela kolem ptačí klece, ve které se Jenda leknutím div neumlátil. Meginka ležela celou dobu přikrčená za botníkem.
Bylo zvláštní, jak na ni ta zvířata reagovala.
„Počkejte, madam, doprovodím vás dolů, domovní dveře někdy bývají zamčené,“ nabídl se najednou galantně Ctibor a odešel s ježibabou.
Polkla jsem naprázdno. To tedy bylo něco. Potom jsem si uvědomila, že je děda na záchodě už nějak dlouho a šla jsem opatrně zaťukat, jestli je v pořádku.
Děda se ozval, že mu nic není a já jsem pochopila, že se tam šel schovat před Jindrou a tak trochu i před námi, protože tušil nějaké otázky.
„Seznámili jsme se na inzerát,“ řekl, když vyšel. „Je taková zvláštní.
„Hodně zvláštní,“ přitakala jsem a dál jsme o Jindře nemluvili. Dodnes také netuším, co jí řekl Ctibor na chodbě, protože už jsme o ní ani nikdy neslyšeli.
Na výlety pak děda jezdil jen s námi autem, protože když se někam vypravil sám, tak se vždycky ztratil a museli jsme ho hledat.
Jinak byl celkem v pohodě, ale zubatá nepřestala obcházet kolem, a když se za další rok znovu ohnala kosou, bylo to už definitivní a našeho milého Pupáka si vzala s sebou.
Často jsme jezdili za Natálií a za Igorem do Ostrova.
Chlapi si kápli do noty a my jsme si s Natkou libovaly, jaké jsme po lesbičkách zdědily fajn mužské.
Když jsem se pochlubila zásnubním prstýnkem, Natka se dala do smíchu: „Taky plánujeme svatbu, ale společnou už raději dělat nebudeme, aby to zase neskončilo společným rozvodem, viď? Tentokrát už pěkně každá sama za sebe, Helenko!“
KONEC
MIA KOBOSILOVÁ
