18. Věra a Ctibor - Na
konci listopadu jsme jeli s Michalem pro zamluvené štěně. Malou
jorkšírku jsme si měli vyzvednout kousek za Rousínovem, takže nás čekala
pouze půlhodinka jízdy. „Mohl bys, prosím, vydržet tu chvíli bez
cigarety, když vezeš dítě?“ požádala jsem Michala, který si zapálil,
sotva jsme vyrazili. V tu chvíli se nám před autem mihla černá kočka.
„No tohle, to bude smůla!“ vykřikl Michal. „Prosím tě, přece bys nebyl
pověrčivý.“
„Vždycky mám smůlu, když mi přeběhne černá kočka přes cestu,“ řekl a vztekle vyhodil rozkouřenou cigaretu z okénka. Tedy chtěl ji vyhodit, ale zapomněl, že je otevřené jen trošku, ona se odrazila od skla a spadla mu za rozepnutou košili. Jak se ji snažil vytáhnout, zapadávala níž a níž. Michal vřeštěl jako pavián, dupnul na brzdu a strhl volant k blátivému nájezdu na pole. Vyskočil z auta a rval ze sebe oblečení. Když zlořečené cigáro vytřásl, měl propálenou košili a několik rudých stop na břiše. „Vidíš, já jsem ti říkal, že mi ta kočka přinese smůlu,“ rozčiloval se.
Další komplikace už naštěstí nenastaly.
U paní chovatelky jsme si vyzvedli tmavou chlupatou kouličku s průkazem, který byl málem větší než ona a pospíchali jsme domů. Celou cestu ležela přešťastné Jolance na klíně, stočená do klubíčka. Vymýšleli jsme jméno a nakonec zvítězil můj návrh, že se klubíčko bude jmenovat Megi.
„Když bude škodit, tak jí můžu říkat Megero,“ plánovala jsem.
„Heli, nechtěly byste ke mně přijít na Štědrý večer?“ zeptal se Michal, když nás vysazoval před domem.
„Promiň, ale do toho bytu já už nikdy nevkročím. Myslím, že ti nemusím vysvětlovat proč. Ale jestli chceš, tak přijď k nám, děda tě neukousne. Tedy aspoň doufám. Však je čas, nech si to projít hlavou a ještě se domluvíme.“
Michal se rozloučil, ale
nevypadal příliš nadšeně. Jestliže chtěl využít sváteční atmosféry k tomu,
aby mě nalákal zpátky k sobě, zřejmě mu do scénáře vůbec nezapadal děda.
Mně to naopak takhle vyhovovalo.
Děda nejprve dělal, že ho malá Megi moc nezajímá, ale za chvíli jsme ho s Jolankou přistihly, jak klečí na podlaze a šišlá na ni. Ono to ani jinak nešlo, když byla tak roztomilá. Jeníka jsem ten den raději vůbec nepustila z klece, aby jí náhodou hned na uvítanou neublížil.
Jakmile se mi večer podařilo uložit dítko i štěně, vyběhla jsem ještě před dům se smetím. Když jsem se vracela, všimla jsem si, že zrovna odněkud přijel i Ctibor.
Galantně mi přidržel dveře od domu, prošel chodbou, ale pod schody se zastavil.
„Heli, můžu se tě na něco zeptat?“ řekl váhavě.
„Zkus to,“ usmála jsem se mile, ale okamžitě se dostavil známý pocit sevřeného hrdla.
„To byl tvůj nový přítel, který vás dnes odpoledne přivezl?“
„Ale ne, to nebyl nový přítel, to byl starý manžel,“ snažila jsem se zavtipkovat, „byli jsme pro štěňátko. Proč se ptáš?“
„Vždyť ty dobře víš,“ pousmál se smutně a já začala v rozpacích stoupat po schodech.
Najednou zhaslo světlo. Ctibor mě vzal za ruku, abych nezakopla a hledal nejbližší vypínač. Přála jsem si, aby ho hledal ještě dlouho, protože jsem cítila ten příval energie, který proudil mezi našima rukama. Úplné mravenčení.
Pak rozsvítil, ale mou ruku nepustil. Svíral ji pevně, stejně jako já tu jeho. Došli jsme až k našim dveřím, kde jsem ruku opatrně vyprostila. Všechna slova byla v tu chvíli zbytečná. Úplně stačilo, když jsme se podívali jeden druhému do očí.
„Tohle nesmíme,“ špitla jsem a začala odemykat dveře.
Pohladil mě něžně po vlasech a zašeptal: „Hezky se vyspi, Helenko, a nezlob se na mě, nemůžu si pomoct. Od první chvíle tě mám pořád před očima.“
Vzala jsem Ctiborovu ruku a přitiskla si ji k tváři, která byla najednou úplně horká. Pak jsem ho lehce políbila do dlaně. Tak a dost, teď musím rychle utéct. Přece nemohu přiznat, že jsem na tom úplně stejně a nejraději bych si to s ním rozdala rovnou tady na schodech.
Zmizela jsem za dveřmi. Chvíli jsem stála v předsíni úplně paralyzovaná, ale najednou jsem chtěla být strašně rychle v posteli, přikrýt si hlavu peřinou a přemýšlet v klidu o tom, co se zrovna stalo.
V našem pokoji jsem našla Jolanku, jak spí schoulená na koberci u psího pelíšku. Opatrně jsem ji přenesla do postele.
Megi se probudila a začala naříkat. Vzala jsem ji s sebou do kuchyně a postavila na kojeneckou podložku, kterou jsem zakoupila za účelem nácviku venčení. Nevím, jestli to tak rychle pochopila nebo se jí tak moc chtělo, ale vyčurala se okamžitě na určeném místě.
Pochválila jsem ji a odměnila.
Když jsem však Megi později uložila do pelíšku, začala tam zoufale naříkat. Přitáhla jsem si ji k posteli a spustila k ní ruku.
Pomohlo to, ale jen na chvíli. Moje předsevzetí související s výchovou psíka vzalo za své a já si to nešťastné klubíčko vzala k sobě pod peřinu, aby netesknilo po mamince.
Chtěla jsem si přemýšlet o Ctiborovi, ale jak jsem byla za celý den unavená, stačila jsem si jen vrátit ten krásný pocit, když mě držel za ruku a usnula jsem jako zabitá. Tentokrát se mi o něm ani nezdálo.
V dalších dnech jsem se snažila oběma sousedům raději vyhýbat.
U Ctibora to nebylo tak těžké, když nebyl přes týden doma, ale Věra už mě dvakrát upomínala, ať si přijdu vyzkoušet rozešitý overal. Jenže tohle já prostě neumím. Copak se mohu tvářit jako kamarádka, když mám plnou hlavu jejího manžela?
Věra je fajn holka a tohle si ode mě nezaslouží. Nic se ještě nestalo, a už bych se před ní nejraději propadla sto sáhů hluboko.
Ale co teď? Ke všemu jsem měla s oběma rozepsané články. S Věrou jsme začaly radit čtenářkám, jak správně maskovat nedostatky postavy pomocí správně zvoleného oblečení a Ctibor mým prostřednictvím předával svoje zkušenosti fyzioterapeuta.
Trávili jsme díky tomu v poslední době dost času společně.
Skoro čtrnáct dnů se mi dařilo vymlouvat, ale pak se na mobilu ukázaly dvě zprávy téměř současně:
„POTREBUJI S TEBOU NUTNE MLUVIT, MUZEME SE NEKDE SEJIT?“ psal Ctibor.
„STALO SE NECO? VSECHNO POLOZ A PRIJD SI VYZKOUSET TEN NOVÝ MODEL, AT TO MUZU DODELAT,“ přišlo od Věry.
Byla sobota odpoledne, Jolanku si vzal Michal na celý víkend ke svým rodičům i se štěnětem a děda poklimbával po obědě.
No nic, nemůžu dělat napořád mrtvého brouka. Zvedla jsem se a šla zazvonit na Věru.
„No sláva, už jsem myslela, že jsi nemocná nebo naštvaná, že nekomunikuješ,“ spustila na mě Věra hned ve dveřích.
„Ale ne, jen mi šéf nadělil práci i za kolegyni, tak nebyl čas. Do toho to štěně… Kde máš Ctibora?“ nakoukla jsem do obýváku.
„Není tu a už nebude. Dohodli jsme se na rozvodu.“
Ztuhla jsem a mozek začal fungovat na zvýšené obrátky. Klid, určitě nic radikálně neřešil proto, že jsme se jednou drželi za ruku, to je nesmysl.
„Proč?“ zeptala jsem se opatrně.
„Náš vztah nemá s manželstvím nic společného, takhle už to dál nejde, trápíme se oba. Pak ti to vysvětlím, teď na sebe hoď ten overal, jsem zvědavá, jak bude sedět.“
Poslechla jsem a Věra kolem mě kroužila se špendlíky v puse.
V tu chvíli jsem měla největší strach, aby mě nebodla. Když všechno vyměřila, opatrně mě vysvobodila z toho pichlavého nebezpečí a najednou se stalo něco, co by mě ani ve snu nenapadlo.
Stála jsem jen v kalhotkách a v podprsence. Věra opatrně odložila overal a najednou se ke mně zezadu přitiskla. Rukama mě začala hladit po břiše a u toho mi něžně líbala krk pod vyčesanými vlasy. Bylo to tak nečekané, že jsem úplně ztuhla.
„Tolikrát jsem si tuhle chvíli představovala,“ zašeptala mi do ucha. A když viděla, že se nebráním, rozepnula mi podprsenku. To už jsem se však vzpamatovala a prudce jsem se otočila.
„Co blázníš, Věro?“ odstrčila jsem ji, ale její nešťastný výraz byl odzbrojující. „Tohle není moje parketa, nezlob se,“ řekla jsem už klidněji.
„Ale to není žádný úlet, jako že se dvě paničky nudí, když manželé odjedou na služební cestu.
Helenko, já tě miluji. Doopravdy. Chtěla bych s tebou žít. Vždyť si tak skvěle rozumíme…“
Položila mi ruce na ramena a pomalu sjížděla dolů přes hroty ňader. Bylo to zvláštně vzrušující, neznámé. S Natálií jsem bydlela dost dlouhou dobu, a nic takového nás nenapadlo. I když, možná napadlo, když jsme něco vypily, ale ani jedna z nás neměla odvahu s podobným nápadem vyrukovat.
Věra se dostala rukama do úrovně boků a pak ze sebe jedním pohybem svlékla dlouhé tričko.
Neměla pod ním vůbec nic. Byla nádherná. Příroda na ní svými dary rozhodně nešetřila.
Tak dost!
Přece nebudu Ctiborovi zahýbat s jeho vlastní ženou.
Tahle formulace mě samotnou pobavila, i když o jakém zahýbání by vlastně byla řeč?
A co když je to nějaká divná hra? Třeba se na mě ti dva domluvili. No nic, holka, vypadá to, že kdo uteče, vyhraje.
„Promiň, Věro, ale já tohle opravdu nechci. Jsi moc fajn, ale to, co hledáš, u mě nenajdeš.“
Posbírala jsem svoje svršky a rychle opustila byt manželů Hronových.
„V SEDM U NOVE RADNICE,“ zněla moje zpráva Ctiborovi, sotva jsem se trochu vzpamatovala. Ať to mám z jedné vody načisto. Musím už konečně vědět, na čem jsem.
„Tak co se děje? Chtěl jsi se mnou přece mluvit,“ pobídla jsem Ctibora, který evidentně nevěděl, jak začít.
Seděli jsme u malého stolku ve známé restauraci U Menšíka a můj idol nervózně bubnoval prsty do skleničky.
„Podal jsem žádost o rozvod, Helenko.“
„Já vím.“
„Jak to, Věra už ti o tom řekla?“
„Ano, a dokonce už si vyhlédla i náhradu.“
Ctibor si promnul bradu a zašeptal: “Tebe, viď?“
„Tys o tom věděl a nevaroval jsi mě? Já vůbec nic netušila a strašně mě to zaskočilo. Ještě nikdy jsem se do takové situace nedostala. Domluvili jste se na mě, nebo co má tohle všechno znamenat?“
„Prosím tě, uklidni se, já ti všechno vysvětlím, jen tolik nekřič, už se po nás všichni otáčejí.“
„Jak se mám uklidnit, když mi teď nejspíš sdělíš, že jsi gay a celé to vaše manželství byla jen zástěrka,“ vyskočila jsem ze židle.
Že mě to dřív nenapadlo, vždyť to do sebe všechno zapadá. Proč by jinak pracoval s kamarádem na Slovensku. Bože, já husa! Ale co tenkrát u nás na chodbě?
„Blázínku můj, z toho máš strach?“ vstal také, obešel stolek a objal mě. „Tak to opravdu není.“
Když jsme se vrátili na místa, nechal si mé ruce ve svých a pokračoval: „Víš, Věra se asi před čtyřmi lety ujistila, že vztah se ženou by ji naplňoval mnohem více než manželství se mnou. Proto jsem také kývl na tu Bratislavu. Měla pár známostí, ale asi to nebylo ono. Jenže potom jsi přišla ty a stala se neuvěřitelná věc, zamilovali jsme se oba dva.“
Vypila jsem na ex skleničku vína, kterou jsem měla před sebou a pak jsem na chvíli ukryla obličej v dlaních. Teprve mi to začínalo všechno docházet. Brala jsem jako přirozené, že se ženy občas pohladí, políbí nebo obejmou. Pro Věru to však znamenalo mnohem více a Ctibor se vždycky jen tak smutně pousmál.
„Ona s tebou o tom mluvila?“ zeptala jsem se.
„Ano, hned, jak si to uvědomila, ale já jsem mlčel. Nevěděl jsem, jestli jsi po tom velkém zklamání s manželem také nezanevřela na muže a jestli bys mě vůbec chtěla.“
„Stejně jsi mi o tom měl říct.“
„Nechtěl jsem tě nijak ovlivňovat. Věra se mnou hrála otevřenou hru a zasloužila si dostat šanci.“
„Ty to říkáš, jako kdyby byla orientace otázkou rozhodnutí.“
„Kdepak, tak jsem to nemyslel, ale ne vždycky má člověk napsáno na čele, kam se zařazuje. A ty ses navíc někdy k Věře chovala velmi něžně.“
„To hlavně v hrůze, aby si nevšimla, jak jsem z tebe vedle,“ přiznala jsem.
Ctibor se naklonil přes stůl a políbil mě.
MIA KOBOSILOVÁ
Protože jedině život nás dokáže postavit před podobné úkoly a překážky.
To prostě nevymyslís !
