„Vyberte si, jakého chcete, ale rád bych jel pro štěně s vámi a samozřejmě ho zaplatím,“ byl Michal hned ochotný.
„Fajn, tak já se podívám po inzerátech a pak ti dám vědět,“ ukončila jsem rychle hovor v obavě, aby nepřišla řeč na tu noční zprávu. Co si vlastně myslí? Že si odskočí z manželství za milenkou a pak, když ho přestane bavit nebo mu uteče, tak se zase vrátí zpátky? Takhle to rozhodně nefunguje. Aspoň u mě tedy ne. Nevím, co bys musel udělat, abych tě začala znovu milovat. A důvěra, ta vzala za své jednou pro vždy.
A může vůbec existovat láska bez důvěry? Pochybuji, to potom už přece není pravá láska. Pro mě je teď hlavně důležité, že se nehádáme a v klidu se dohodneme na všem, co se týká Jolanky.
Vyzvedla jsem dcerku ze školky a její štěbetání zahnalo myšlenky na Michala. Jasným hláskem mi začala zpívat písničku, kterou se naučila ve školce. Vždycky jsem si myslela, že hudební sluch je vrozená záležitost. Jedna lékařka, specialistka na tyhle věci však v rozhlase tvrdila, že schopnost opakování tónů se rozvíjí u dítěte do šesti let. Později už to jde jen velmi ztuha. To znamená, že je velmi důležité, aby maminka dítěti hodně zpívala, pokud to umí, pouštěla mu hudbu a aby se s dětmi v tomhle směru dobře pracovalo i v předškolních zařízeních. V Jolančině školce to brali opravdu poctivě.
Když jsme vešly do domu, paní Pravítko právě vytahovala poštu ze schránky. Napadlo mě, že bych mohla využít situace, ale Jolanka mě předešla.
„Teto, víš, že nám umřela Cecilka?“
„Joli, nemůžeš paní Hronové říkat teto, to se nehodí.“ Ještě, že jí neřekla Pravítko, to by byl trapas, proběhlo mi hlavou.
„To nic, my se totiž s Jolankou známe, pan Pupp už nás představil. Klidně mi může říkat teto, to vůbec nevadí. A jestli dovolíte, já jsem Věra,“ natáhla ke mně ruku.
„Helena, moc mě těší,“ překvapila mě její vstřícnost.
„Já už jsem chtěla mockrát zazvonit a pozvat vás na kávu. Babička mi o vás tak často vyprávěla, že mám pocit, jako bychom se znaly už dávno. Přijdete na tu kávu?“ podívala se na mě tázavě velkýma zelenýma očima.
Tedy spíše jedním, protože přes druhé se jí svezl pramen vlnitých nazrzlých vlasů. Byla to velmi krásná žena.
„Přijdu moc ráda,“ usmála jsem se.
„Tak třeba kolem šesté? A Jolanko, ty přijď taky, povíš mi, co se stalo Cecilce a můžeš si prohlédnout naše rybičky,“ mávla nám ve dveřích a zmizela.
No vida, ani jsem nemusela hledat žádnou záminku k seznámení. Ukázalo se, že Věra je docela příjemná osůbka a hned ten první večer jsme si začaly tykat a domluvily si další setkání. Byla jen o tři roky starší než já a měla ambice prorazit jako módní návrhářka. Vystudovala tento obor na brněnské UMPRUM, ale zatím zrealizovala pouze jednu přehlídku, a to ještě s kolegyní. Živila se šitím na zakázku a dost ji to štvalo.
„Víš co, budu šít modely na tebe. Už mám dost těch neforemných postav, které na sebe nic neseženou,“ prohlásila Věra za pár dnů.
„No dobře, ale budeš muset počkat, až vyhraju ve sportce,“ smála jsem se.
„Ale ne, já to myslím vážně, jsi krásně vysoká a štíhlá, tak proč ne?“
„To sice ano, jenže coby modelka už lehce prošlá. Ale sukni bych docela potřebovala. Měla jsem jednu oblíbenou, takovou cípatou, a podobnou už nemůžu nikde sehnat.“
„Sukni ti ušiji ráda, ale stejně musíme vyzkoušet i jiné věci,“ prohlížela si mě, jako bych v ní opravdu vzbuzovala nějakou inspiraci. „Zastav se v pátek, Helčo, vezmu si míry na tu sukni a seznámím tě s manželem. Už by měl být doma.“
Helčo, tak mi vždycky říkávala babička. Asi to od ní Věra automaticky převzala a už mi jinak neřekla.
Vracela mi tím vzpomínky na babičku a také o ní často mluvila. Evidentně si byly hodně blízké.
„A co vlastně manžel dělá, že není přes týden doma?“ zeptala jsem se jen tak jakoby mimochodem.
„Ctibor je fyzioterapeut a pracuje momentálně u kamaráda v Bratislavě. On tam má takové snobské rehabilitační zařízení, tak je to pro manžela finančně zajímavé. A hlavně nám to tak vyhovuje.“
Když jsem večer usínala, říkala jsem si, co asi myslela Věra tím, že jim to tak vyhovuje.
Může to znamenat ledacos, ale kdyby s nimi bylo všechno v pořádku, tak přece budou chtít být spolu, ne? Uvidíme, co přinese pátek.
Ale co je mi vlastně po tom? Teď, když se přátelím s Věrou, nesmím na Ctibora ani pomyslet jako na objekt svého zájmu, to by ode mě bylo hnusné.
Všechny myšlenky na něj jsem odháněla, ovšem snům člověk neporučí – skoro celou noc mě nádherně masíroval.
Když jsem v pátek vedla Jolanku ze školky, už za dveřmi bytu jsme slyšely divné zvuky.
V kuchyni nás pak čekalo velké překvapení, které nás hlasitě zdravilo: „A-ój, A-ój!“
V Cecilčině kleci trůnil středně velký papoušek, který vypadal jako vystřižený z reklamy na Lego. Zelená křídla, dlouhý modrý ocas, červené bříško a žlutá hlavička. Na ní černá, bíle orámovaná očka a pořádný černý zoban. Zvědavě na nás koukal, poskakoval a pořád zdravil.
„Ahoj, ty barevná hlavo, kdepak ses tu vzal?“ blížila jsem se pomalu ke kleci, aby se nevylekal.
„Já jsem tu místo Cecilky, aby nebyla Jolanka smutná,“ odpověděl za něj děda, který nás pozoroval ze svého pokoje. „Sehnal mi ho Tryskáč, od nějakého kamaráda. Tady je k němu návod, nebo co,“ podával mi několik papírů.
Vyčetla jsem z nich, že jde o mladého samečka druhu Aratinga Jenday, z čehož vyplynulo, že se bude jmenovat Jenda. Také tam bylo napsáno, že je ručně dokrmovaný, tudíž ochočený a zvyklý trávit většinu času mimo klec. Potom následoval doporučený jídelníček, několik dalších rad a také účet. Proboha, vždyť ten náš děda za něj dal skoro celý důchod a já ho podezřívala, že vráží peníze do milenky.
Jolanka nadšeně hopsala kolem klece, ale pak se najednou zarazila a vmáčkla se do kouta.
„Copak je Joli? Líbí se ti ptáček?“ ptal se ji děda.
„Líbí,“ pípla.
„Tak co se děje,“ sklonila jsem se k ní.
„Ale to už mi teď děda nedovolí toho pejska,“ šeptala mi.
„Neboj se, přece ti to slíbil, a co se slíbí, to platí. A teď honem utíkej dědovi pěkně poděkovat.“
Najednou začal papoušek strašně hlasitě a nepříjemně vřeštět. Napadlo mě, že se lekl červené utěrky, kterou jsem vzala do ruky. Červená barva totiž v přírodě signalizuje nebezpečí a zvířata na ni podle toho reagují. Schovala jsem ji za záda, ale papouch křičel dál.
„To z nás budou mít sousedi radost,“ konstatovala jsem.
„Určitě už chce jít ven z klece,“ usoudila Jolanka a začala ji otvírat.
„Počkej, nejdříve by si měl zvyknout na nové prostředí a hlavně na nás, co myslíš, dědo?“
„To máš fuk, no tak si bude zvykat venku z klece,“ prohlásil děda a šel zavřít okno.
Sotva Jolanka otevřela dvířka, Jenda okamžitě vyšplhal na klec a frr – rovnou na dědovu holou lebku. Koukal na nás shora a něco si brblal. Děda měl roztažené ruce, vykulené oči a bál se pohnout.
„Ale prosím tě, ty bys nám tady chtěl velet? Tak na to rychle zapomeň. Pojď – nastup!“ nastavila jsem před něj prst.
Vzpomněla jsem si totiž na papouščí pravidlo, že všechno řídí ten, který sedí nejvýš. Jeník si poslušně vylezl na můj ukazováček. Bylo vidět, že je tak naučený. Z prstu se mi po rukávu vyšplhal na rameno a tam už zůstal, aby bedlivě sledoval všechno, co jsem dělala. Když jsem si sedla, skláněl hlavičku, aby ho Jolanka mohla lechtat za krkem. Potom roztahoval křídla a spokojeně vrněl, když ho pod nimi hladila.
Všechno bylo fajn, dokud jsme se ho nepokusili zase zavřít do klece. Když jsem ho tam chtěla vložit, vždycky mi v poslední chvíli ulétl z prstu na druhý konec místnosti. Nenechal se nalákat ani na dobroty. Potom nejednou dědovi došla trpělivost a hodil po letícím ptákovi utěrku. Ta ho přinutila přistát na podlaze, kde ho chtěl děda chytit do ruky.
„Nedělej to, bude se tě bát,“ vykřikla jsem, ale v dědovi se probudil lovec. Klekl na kolena a už ho skoro držel, ale papoušek mazal i s utěrkou pod stůl. Děda za ním. Papoušek pokračoval pod židli, děda si lehl na břicho a šátral.
V tu chvíli se Jendovi podařilo vystrčit hlavu a pustil se zobanem do dědovy ruky.
Ten se dal za hlasitého nadávání na ústup a Jolanka se rozplakala.
„Takhle na něj nemůžeš, dědo, vždyť je celý vystresovaný. Raději ho necháme puštěného, však on se do klece vrátí, až bude mít hlad. Teď si ho vůbec nevšímejte, ať se uklidní. Zajdu na chvíli k sousedce a potom se mrknu na internet, třeba tam najdu nějaký recept na zavírání ptáků do klece.“
Díky Jeníkovi jsem ani nestačila mít obavy ze seznamování se sousedem. Najednou jsme stáli v jejich obýváku proti sobě a podávali si ruku. Zase ten úsměv a mně se na chvíli stáhlo hrdlo. Naštěstí už šla Věra s kávou a napětí brzy opadlo, protože Ctibor byl příjemný společník a debata nevázla.
Jen jedna věc se mi zdála zvláštní. Oni se mnou nemluvili jako pár, ale vždycky každý sám za sebe.
Jakoby spolu soutěžili a přetahovali se o mou pozornost.
„Také bychom mohli společně někam vyrazit,“ navrhla Věra. „Co zítra? Vezmi s sebou přítele a zajdeme třeba do kina a pak někam na tanečky, co říkáš?“
Na moment jsem se zarazila, protože mi došlo, že se mě Věra takhle zaobaleně ptá, jestli mám chlapa. Když řeknu, že se přítel nekoná, nebude mít zvýšený strach o manžela? Ale předstírat, že ano? To je přece nesmysl, určitě ho budou chtít poznat.
„Zítra se mi to zrovna nehodí, nezlobte se. Nemám hlídání pro Jolanku a taky musím odevzdat práci v redakci. Budeme to muset odložit,“ odpověděla jsem trošku diplomaticky, ale vlastně to byla pravda.
Před odchodem mi ještě Ctibor poradil, že když nechám doma zhasnuto, podaří se mi dát papouška bez problémů do klece, protože v šeru skoro nevidí, tudíž neuletí.
Měl úplnou pravdu. Jeníček seděl na opěradle židle, a když jsem mu opatrně opřela prst o bříško, tak na něj nastoupil a nechal se v klidu odnést do klece.
Stejným způsobem jsme to praktikovali i v dalších dnech, ale dědovi už neodpustil.
Na rameno mu sedal, hlavně když jedl něco dobrého, ale jeho ruky se už navždy bál.
Zato mě si vybral za manželku.
Prý to tak dělají, když nemají žádného svého ptačího partnera. Chtěl být u všeho, co jsem dělala, a musel ochutnat všechno, co jsem jedla a pila. Dokonce mě trestal, když se mu zrovna nelíbilo moje chování. Třeba jsem se něčemu nahlas zasmála nebo jsem dlouho telefonovala a Jenda se naštval, že nemluvím s ním. To potom sehnul hlavičku a narážel mi prudce zobákem do tváře. Nikdy mě však neklovl.
Horší bylo, když přišla návštěva, protože aratinga je tzv. hlídací papoušek. Celý byt považoval za své teritorium a nás za svoje hejno, které v bytě laskavě trpěl. Kdokoliv cizí byl vetřelcem, kterého bylo třeba za každou cenu zahnat. Dělal prudké nálety a kloval opravdu do krve. Když moje maminka i Věra utrpěly shodně perforaci levého ucha, nacvičila jsem s papouškem rituál návratu do klece, aniž bychom museli čekat do tmy.
Využila jsem toho, že miloval půlky vlašských ořechů, ze kterých vyklovával jádra.
Když jsem řekla, že jdeme pro oříšek, okamžitě byl u mě, šli jsme pro něj a potom ke kleci. Věděl už, že dobrůtku dostane až v kleci, tak si tam vlezl sám.
S ořechem se nechal zavřít
i od Jolanky. Když nám došly, museli jsme čekat na tmu.
MIA KOBOSILOVÁ
