(Nějak jsme pauzírovali – takže fofrem pokračujem!) 16. Jak si děda vyrobil plavky - „Kup jí jorkšíra, to máš nejlepší,“ radila mi Natálie, když jsme k nim s Jolankou přijely na víkend. „Myslíš? Jedna kolegyně z redakce ho měla doma, ale byl takový rtuťovitý, pořád běhal sem a tam a hrozně mi lezl na nervy. A ke všemu budu mít strach, že ho zašlápnu.“

 „Budeš se možná divit, ale tihle piditeriéři mi připadají mnohem více jako správňáčtí psi, než kdejaké velké plemeno. Jsou neuvěřitelně srdnatí, což je vzhledem k jejich rozměrům legrační, ale oni si svou velikost neuvědomují. Hlavně jsou však chytří a přítulní. Když si vezmete fenku a dopřejete jí dostatek pohybu venku, tak bude doma v klidu.“

„A co chlupy? Kdo se s tím bude česat?“

„Však nemusí mít dlouhé, když s ní nebudete chtít běhat po výstavách. Necháte ji jednou za dva až tři měsíce ostříhat na krátko a bude to vyřešené. Jorkšíři mají jednu obrovskou výhodu – vůbec nelínají. Nenajdeš po něm jediný chloupek. Z tohoto hlediska může být do bytu lepší už jen naháč, ten se nemusí ani stříhat.“

„Jo, ale na zimu bych mu musela plést svetry, aby neumrz´. To raději toho jorkšírka. Mrknu se po nějakých inzerátech, a když se mi podaří přesvědčit dědu, mohla by ho dostat třeba pod stromeček.“

„A co vlastně děda, Heli, jak se má, vycházíte spolu?“ zajímala se Natálie.

„Ale ano, jen ty jeho nápady mě občas dostanou. Představ si, že mi v září, jak bylo to vedro, povídá paní Baláčová z domu, že bych na dědu měla dohlédnout. Vůbec jsem netušila, o čem mluví. Prý, že ho potkala na přehradě v takových zvláštních plavkách a že mu bylo všechno vidět. Tak jsem doma dědu požádala, aby mi ukázal plavky a v tu ránu mi bylo jasné, co měla na mysli. Nějaká jeho přítelkyně prý chtěla, aby ji vzal na přehradu vykoupat, ale on neměl plavky. Lehká pomoc. Vzal tepláky a plavky si z nich vystřihl. Ale Natko, to byly takové ty tlusté zimní, a dovedeš si představit, co to s nimi udělalo, když nasákly vodou?“

„No jasně, rozkrok musel viset až u kolen,“ hihňala se Natálie. „Poslouchej, on má Pupák ještě nějakou ženskou? Vždyť je mu sto let.“

„Sto ne, ale přes osmdesát. Našel si nějakou v té Bíteši, jak tam jezdívá do lesa. Mně bylo divné, že je tam poslední dobou nějak často a ona je v tom ženská. Místo lesa s ní vysedává v hospodě a ona z něj s největší pravděpodobností tahá důchod. Co jiného, když je o pětadvacet let mladší. Taky už mi podvakrát nepřispěl ani na nájem ani na jídlo.“

„Tak nějak zakroč.“

„Ale jak, to se ti řekne. Děda celý pookřál a na paní Jindru nedá dopustit. Nemám to srdce kazit mu iluze, když si myslí, že ho ještě potkala láska. A nakonec, já ji vlastně ani neznám, tak jí třeba křivdím. Zatím tomu nechám volný průběh a časem se uvidí.“

Když jsme se vracely domů, děda už nás vyhlížel a tvářil se nesmírně zkroušeně. Sotva jsem si vyzula boty, hned mě táhl do kuchyně. Cecilka seděla na podlážce klece, jedno křídlo roztažené a ztěžka oddychovala.

„Co se jí stalo?“ obrátila jsem se na dědu.

„Nevím, já jsem jí nic nedával, jen jsem včera dolil vodu, přesně tak, jak jsi říkala.“

„To je divné. Je mladá a byla úplně zdravá. Co by to mohlo být?“ uvažovala jsem nahlas. „A od kdy takhle vypadá?“

„Od včerejšího večera.“

„A co jsi včera dělal?“

Chvíli přemýšlel a pak si vzpomněl, že odpoledne cosi čistil v kuchyni acetonem.

„To bude ono, nejspíš se chudinka přiotrávila.“ Hned jsem vzala telefon a volala Natálii.

 „Hm, oni jsou na tohle hákliví, je to dost pravděpodobná příčina, ale já exoty nedělám, tak ti moc neporadím. Víš co, dám ti číslo na doktora Tukače, to je odborník.“

Ten mi řekl, že mám s papouškem rychle přijet k němu do ordinace, ale už jsem to nestihla. Cecilka začala pokládat hlavičku, dýchala jen úplně slabě a než jsme přijeli na místo, tak už se vznášela někde v ptačím nebi. Doktor mě požádal, zda by mohl provést pitvu pro potřeby výzkumu. Připadalo mi to užitečné, tak jsem se vrátila domů jen s několika barevnými peříčky, která jsem si chtěla nechat na památku.

Jolanka moc plakala a dědovi bylo upřímně líto, co způsobil.

Už chudák nevěděl, jak by vnučku utěšil, tak jí nakonec dovolil, že může mít doma pejska, když bude chtít.