15. - Soused - „Maminko, já bych chtěla pejska,“ žadonila Jolanka, když jsem v sobotu ráno rozčesávala její dlouhé medové vlásky.  „Jen přes mou mrtvolu,“ zabručel děda, který si zrovna drobil rohlík do bílé kávy.  „Tak to abychom začaly přemýšlet nad nějakým nehlučným způsobem vraždy,“ zasmála jsem se.

Jolanka se na mě nechápavě podívala. „Uvidíme, Joli, to se musí dobře promyslet. Teď si běž připravit pár hraček do kufříčku, pojedeš na návštěvu k tatínkovi.“

Jolanka se zarazila, protože Michala viděla naposledy tak před čtyřmi měsíci. Stýkal se s ní málokdy. Zřejmě se to jeho přítelkyni Ivetě nelíbilo a on se přizpůsobil, místo toho, aby aspoň občas fungoval dál jako táta. Mrzelo mě to, ale předpokládala jsem, že ho jednou bude takový přístup pořádně mrzet. Alimenty naštěstí chodily pravidelně a Jolanka se po tátovi zatím neptala, tak jsem si tím zbytečně nelámala hlavu.

Minulý týden však Michal volal hned dvakrát a chtěl Jolanku na celý víkend. Nakonec jsme se domluvili jen na sobotu, aby to na ni nebylo najednou tak moc.

„Heleno, neblázni, já tady žádného darmožrouta nechci. Pes má být u boudy a ne v paneláku,“ vytrhl mě děda z přemýšlení o Michalovi. „Ale vždyť ti sem nikdo nechce nastěhovat dogu nebo vlčáka. Je přece spousta maličkých pejsků do bytu. Nediv se, Jolanka byla se psem od narození a když jsme přišly o Olivera, přilnula k Blackovi v Ostrově. Teď, když jsme tam musely nechat i kočky a králíka, tak jí samozřejmě chybí.“

Děda se zvedl od stolu, vytáhl z ledničky kus slaniny a řádně zakrojil.

„Bude ti zase špatně.“

„Bez obav, holčičko, já nejsem králík, abych věčně chroustal tu tvoji zeleninu. To by mě zabilo dřív než kus špeku.“

Po téhle stránce jsme spolu trošku bojovali. Byla jsem zvyklá vařit poměrně zdravě, ale děda byl měl raději klasiku. Vyžadoval omáčky, knedlíky, pečený bůček, zasmažené polévky, kynuté buchty a další kalorické bomby.

Prostě stará dobrá babiččina kuchyně. Navíc jsem vždy zastávala názor, že jídlo má nejen skvěle chutnat, ale i vypadat. Ne tak náš děda. Když jsem nachystala jídlo, častokrát řekl, že zrovna nemá hlad a jídlo shrnul z talíře do rendlíku, aby si ho prý mohl později ohřát.

To udělal tak, že pod rendlíkem zapálil plyn a míchal lžičkou tak dlouho, až vznikla teplá hmota neurčité barvy. „Však se to v žaludku stejně všechno smíchá,“ tvrdíval, když jsem nad jeho počínáním kroutila hlavou. Mnohokrát jsem se snažila dědovi vysvětlit, že si jídlo může ohřát pohodlně v mikrovlnce, ale tu odmítal používat. Děsila ho prudkým otvíráním dvířek a cinkáním.

„Heli, nevadilo by ti, kdybych jí toho pejska koupil já?“ zeptal se Michal, když mi večer předával Jolanku.

„To jsou předčasné plány. Nejdříve musíme zpracovat dědu, protože ten žádného psa v bytě nechce. Také bych se raději nejdříve poradila s Natálií, jakou malou rasu by nám doporučila.“

„Dobře, ale buď tak hodná a dej mi pak vědět. Jak se vlastně Natálii daří?“

Vyprávěla jsem Michalovi o jejím novém vztahu a on jen pokyvoval hlavou.

„A ty?“ zeptal se najednou a podíval se mi tázavě do očí.

„Co já? Po smrti babičky bydlíme u dědy a staráme se o něj, ale to přece víš,“ ukončila jsem rychle debatu, i když mi bylo jasné, nač se ptal.

To je najednou zájmu, že by měl problémy s Ivetou? Ne, že bych mu to nepřála za to, co nám udělal. Bylo to ovšem docela pravděpodobné, protože si chtěl Jolanku vzít i příští týden, aby spolu navštívili jeho rodiče.

Když jsme se vracely domů, potkaly jsme na chodbě Pravítko s nějakým mužem. Vzájemně jsme se pozdravili a mě něco přimělo, abych se za ním ohlédla. On udělal přesně to samé. Usmál se na mě neuvěřitelně širokým úsměvem a já se rychle otočila zpět. Cítila jsem se přistiženě.

„Dědo, jak vypadá manžel od Pravítka?“ zeptala jsem se, když Jolanka usnula.

„Taková velká gorila s vyholenou hlavou, proč se ptáš?“

„Asi jsem je dnes spolu potkala. Vypadají docela sympaticky. Nevíš, co dělají?“

„Ona je švadlena, to vím, protože jí nebožka babička občas pomáhala přišívat knoflíky, nebo co, když nestíhala. On jezdívá domů jen na víkendy, ale co dělá, to netuším. Však se jí zeptej, když tě to zajímá. Je věčně sama doma, tak si určitě ráda popovídá. Já už si teď půjdu lehnout, protože chci jet brzy ráno do Bíteše do lesa. Nevíš, kde mám spací čepičku?“ nakukoval pod polštáře.

„Podíváme se po ní, nejspíš bude zase zapadená za postelí.“

S blížícím se podzimem si totiž děda začal stěžovat, že na něj v noci táhne a vytáhl z hlouby své skříně legrační pletenou čepičku. Měla dlouhou špičku se střapcem a se šňůrkami na zavázání. Zřejmě babiččina výroba. Byla dokonalá, stejně jako pohled na dědu, když se ukládal ke spánku.

Jen jednou, když jsem se vracela domů později večer a děda se zrovna v tu chvíli plížil potmě na záchod, lekla jsem se tak příšerně, že byla existence jeho čepičky vážně ohrožena. Vypadal úplně jako duch starého Harpagona.

Druhý den jsem využila dědovi nepřítomnosti k většímu úklidu. Pořád se mi však vkrádala do hlavy vzpomínka na sousedy, které jsem včera potkala. Nedařilo se mi zapomenout na ten široký úsměv, i když jsem si to stále dokola zakazovala. Vlastně jsem podvědomě hledala nějakou záminku, abych se k nim mohla přiblížit a aspoň se na něj ještě podívat. To přece ničemu nevadí, namlouvala jsem si. Byla jsem svými pocity zaskočená, protože to bylo od rozvodu poprvé, kdy ve mně nějaký muž vzbudil tenhle zvláštní neklid. Navíc jediným pohledem a úsměvem.

Když jsem otírala prach na knihovně, popadaly nějaké krabičky s léky. Minulý týden jsem vezla dědu k lékaři, ale nic takového mu nepředepsal. Bylo mi to divné. Především proto, že šlo hlavně o prášky na srdce.

„Ty máš nemocné srdíčko?“ zeptala jsem se, když večer přijel nějak nezvykle rozjařený.

„Jak tě to napadlo, Helenko?“

„A co ty léky na knihovně?“

„Ty užívám preventivně.“

„Cože???“

„ To je po jednom primáři, co bydlel vedle v domě. Dlouho marodil a určitě měl ty nejlepší zahraniční léky. Když zemřel a jeho žena je vyhodila, tak jsem si je vzal. Vždyť by to byla škoda.“

Děda byl přesvědčen, že mu ty léky nemohou ublížit a i když jsem se ho snažila přesvědčit o opaku, odmítal je vydat a ještě jich část spolykal.

Zbytek se mi podařilo vyměnit za neškodné vitamíny. Jiného by to na místě zabilo, ale Pupák byl v pohodě.

MIA KOBOSILOVÁ