Jak Bedřich vystřelil - Byla to zvláštní zkušenost, tahle naše dámská domácnost na výměnku. Ale nic naplat, nastal čas, aby život nabral zase nový směr. Celé dva roky všechno klapalo až moc dokonale. Jolanka chodila do školky a já jezdila dvakrát týdně do brněnské redakce novin, pro které už jsem zase psala.
Ostatní dny jsem pracovala doma. Natálie byla sice na mateřské, ale když se po Ostrově rozkřiklo, že je veterinářka, měla také o zábavu postaráno. V domácích pracích jsme se střídaly, a když bylo třeba, pohlídaly jsme si vzájemně holčičky.
Poslední dobou však už začal Natálii chybět chlap. Bylo to na začátku druhého léta, co jsme spolu bydlely, když se zamilovala do ovčáka. Tedy já jsem mu říkala ovčák. Jmenoval se Igor, pracoval někde v autoservisu, ale k Mlčouškům jezdil stříhat ovce. Musím uznat, že když si svlečený do půl těla pohazoval s těmi zvířaty, byl vážně moc sexy.
Několik týdnů kolem sebe kroužili a Natka mezitím u domácích vyzvěděla, že je rozvedený a má desetiletého syna ve své péči. Manželka prý mu utekla s nějakou ženskou. Bydlí až na druhém konci republiky a kluka viděla naposledy o Vánocích.
Za dveřmi se nám najednou začaly objevovat kytky a drobné dárky. Potom se objevil i sám Igor a pozval Natálii na automobilové závody. Ač ji taková akce ani v nejmenším nezajímala, ochotně s ním jela. Vrátila se z Igora i z jeho syna Martina nadšená a neuběhl ani další měsíc, když jí nabídl, aby se k němu s Helenkou nastěhovala.
Na rozloučenou přinesla Natálie Jolance živého hnědého králíčka se sklopenýma ušima.
„Mami, může se mnou spát v posteli?“, ptala se hned Jolanka.
„Kdepak, to přece není kočka. Králíček by ti nadělal do postele bobky.“
V tu chvíli jí zrovna králík názorně předvedl, jak to umí. Připravila jsem balíček vlhčených desinfekčních ubrousků a přikázala Jolance, aby po něm všechny bobky sbírala do ubrousků a házela do záchodu.
Obě děvčátka byla zaujata hrou s novým kamarádem, tak jsem jim ještě nasypala do misky čokoládové cereální kuličky a v klidu jsme si s Natálií sedly ke kávě.
„Rozmyslela sis to opravdu dobře?“ začala jsem opatrně.
„Já vím, je to hrozně rychlé, ale on je tak úžasný. Když budu dlouho váhat, určitě mi ho vyfoukne nějaká jiná.“
„A co tu budeš dělat, chtěla ses přece vrátit do Brna, ne? Myslíš, že půjde Igor s tebou, když má tady v Ostrově barák?“
„Abys věděla, to už mám vymyšlené. Veterinář, který je ve vedlejší vesnici, půjde příští rok do důchodu, tak po něm převezmu ordinaci, už jsem s ním domluvená.“
„A na kluka si troufneš?“
„Heli, když to nezkusím, tak se to nedozvím, ale doufám, že to zvládnu. Martin to nemá jednoduché, když mu máma odešla. Oba to nesli dost těžce a Igor se dodnes nesmířil s tím, že mu utekla se ženskou.“
„Měla bys mu vysvětlit, že aspoň nemusí mít pocit, že v něčem selhal jako chlap. V téhle situaci prostě nemohl konkurovat.“
„To máš vlastně pravdu,“ usmála se a najednou zpozorněla.
„Co to máš, beruško? Pojď mi to ukázat!“
Malá Helenka k nám přiběhla a v každé ručičce držela mezi prstíky hnědou kuličku. Každá z nich měla evidentně odlišný původ.
Natálie se rozesmála: „Tak by mě teď zajímalo, které jí víc chutnaly.“
Raději jsem zdroj bobků zavřela do prázdné králíkárny na dvoře. Jolanka hlasitě protestovala, ale slíbila jsem jí, že druhý den zajedeme koupit králíkovi klec, aby ho mohla mít ve svém pokojíčku. Aspoň jí tam nebude smutno, až se malá kamarádka odstěhuje.
Naštěstí se holky přesunuly jen na druhý konec vesnice, takže jsme se často vídaly. Já jsem však měla stále silnější pocit, že už by to chtělo také nějakou změnu. Dcera půjde za rok do školy, asi by bylo rozumné, abychom se vrátily do Brna.
Horší bylo, že jsem netušila, čeho se vlastně chytit. Nevěděla jsem, jestli bude lepší nějaký byt koupit nebo zatím raději pronajmout, ani kterou část města zvolit. Když jsem si ale uvědomila, jak tam někde budu dřepět sama, ani se mi nikam nechtělo. Jak to tak bývá, všechno dopadlo úplně jinak, než jsem dokázala představit, ale nebudu předbíhat.
. . . .
Jolanka dala králíkovi jméno Bedřich a koupili jsme mu velkou klec s dřevěným domečkem. Bydlel u ní v pokoji, ale protože v noci pořád nějak hlučel a budil ji, tak jsem ho vždycky večer stěhovala do kuchyně. Když jednou pan domácí viděl, jak s velkou klecí zápasím, připevnil k ní zespodu kolečka a náš Bedřich měl rázem maringotku.
Byl milý a přítulný, ale jak ho člověk pustil z očí, začal škodit. Jolanka sice dostala zákaz pouštět králíka z klece, pokud si s ním zrovna nehrála, přesto stačil zničit spoustu věcí. Nepočítaně různých šňůr, nabíječek, nábytku, peřin, prostěradel a oblečení, ve kterém jsme nečekaně nacházely různé otvory, co tam dříve nebyly. Postupem času napáchal škody za pěkných pár tisíc. Někdy jsem měla chuť poslat Natálii fakturu.
Pak nám králík vybuchl.
To se tehdy zastavila Natka s dětmi, když přijeli z westernového městečka a přivezli Jolance nějaké dárky. Martin si hrál na pistolníka a proháněl děvčata s indiánskými čelenkami na hlavičkách po zahradě. Za chvíli si šli hrát s králíkem a já jsem jim chystala v kuchyni pudinkové poháry. Natálie si sedla ke mně a básnila o Igorovi. Vlastně jsem jí docela záviděla. Ne Igora, ale ten pocit, jak byla krásně zamilovaná. Kdo ví, jestli mě vůbec ještě něco takového potká, říkala jsem si. Michal mě dost tvrdě zbavil iluzí a ještě ke všemu nastavil laťku pořádně vysoko.
Najednou něco tak zvláštně luplo a vzápětí přiběhla Jolanka.
„Mami, mami, Béďovi se něco stalo,“ křičela.
Šly jsme se rychle podívat. Nejdříve jsme ucítily pach něčeho spáleného.
„Martine, co jste tady vyváděli?“ podívala se Natálie podezíravě na hocha. „A kde je králík?“
„My nic, ale něco bouchlo a on začal strašně rychle běhat a pak se schoval za skříň. Teď nechce vylézt ven,“ krčil Martin rameny.
„A co je tohle?“ sebrala jsem ze země jakýsi čtvereček.
Byla to kapsle z Martinovy pistole, a tím pádem bylo jasno. Králík takovou také našel, skousnul a ona mu vystřelila v tlamičce. Natálie se vrátila do kuchyně pro smeták a jediným pohybem vyšoupla Bedřicha na světlo boží. Třásl se jako osika a měl ohořelé fousy.
Trochu se popálil, ale nebylo to naštěstí nic hrozného. Jeden den nic nežral, jen pil vodu, ale druhý den už o ničem nevěděl.
MIA KOBOSILOVÁ
