12. Společná svatba, společný rozvod     Pár následujících dní zůstává v mé paměti zastřeno hustou mlhou. Ta byla zcela jistě způsobena léky na uklidnění, kterými mě krmila Vlasta, a také horečkou, která se ke všemu přidala. Musela jsem zůstat pár dní v posteli. Mezitím starostlivé příbuzenstvo povolalo z Brna i moji mámu, aby mi mohli všichni společně radit, co mám dělat. To se nedalo dlouho vydržet, tak jsem po dalším týdnu v Netkovicích poděkovala za péči a odjela jsem s Jolankou a s Cecilkou domů.

Olivera mi bylo tak strašně líto, že se to nedá ani popsat. Přistihla jsem se, že bolest z Oliverova strašného konce pro mě byla najednou silnější, než bolest z Michalovy zrady. Zřejmě proto, že mi Oliver nikdy neublížil. Také jsem si vlastně vůbec nepřipouštěla variantu, že by se doma mohlo všechno vrátit do starých kolejí. Než tatínek, který dělá takovéhle věci, tak to raději žádný. Bylo mi jasné, že pro mě nebude jednoduché celou situaci zvládnout, ale nikdy bych nepřipustila takovou závislost na muži, která by mě nutila nechat si líbit ponižující chování.
 

Pak mě napadlo, že bych si mohla pronajmout nějaký letní byt, abych změnila prostředí, ale nikoho při tom neobtěžovala. Podala jsem si inzerát a přišla spousta nabídek. Vybrala jsem několik míst, na která jsem se chtěla zajet podívat, ale okouzlil mě Moravský Kras, který byl hned druhý v pořadí. Tam vám bylo krásně. Na konci vesnice Ostrov u Macochy stály dva domky, malý a velký. Ten malý byl výměnkem od toho velkého a byl k pronájmu. Domy a hospodářská stavení obklopovala obrovská zahrada, na jejímž konci se páslo stádo ovcí a která už rovnou, bez nějakého plotu přecházela v chráněnou krajinnou oblast. Tedy, aspoň to stálo na ceduli. Dál už pokračovaly jen louky a lesy.
 

Majitelé domu byli příjemní a usměvaví manželé Mlčouškovi, asi padesátníci s odrostlými dětmi. Nic pro ně nebylo problémem a bylo jim jedno, jak dlouho bychom zůstaly. Cenu za pronájem navíc určili spíše symbolickou, takže ani to mi nemuselo dělat starosti. Domeček byl dřevěný, zateplený a vybavený vším potřebným, tak si stačilo přivézt jen osobní věci. Připadala jsem si tam jako v ráji a byla jsem nadšená. Jolanka také. Nejvíc se jí líbil pes, který byl uvázaný na dlouhém řetězu u boudy.

„Neznáš ho, tak k němu nechoď, mohl by ti ublížit,“ přikázala jsem. Pes se sice tvářil celkem přátelsky, ale člověk nikdy neví.
 

„Proč je uvázaný, zlobil?“ vyzvídala Jolanka.
 

„Pes má být u boudy,“ prohlásil pan domácí. „Mysleli jsme si, že bude k ovcím, ale on se jich, trouba, bojí. Zato likvidovat slepice, to by mu šlo.“
 

„A co je to vůbec za rasu?“ zajímala jsem se.

„Kříženec německého ovčáka s labradorem. Naší mámě se líbil, že je celý černý s bílými ponožkami a tady s těmi měsíčky nad očima. Jenže co je platné, jak vypadá, když se nehodí ani k ovcím, ani na hlídání. Zdědil povahu po tátovi labradorovi, takže by se nejraději jen mazlil. Jmenuje se Black.“
 

Jolanka si ke zvířeti dřepla na bobek a vyprávěla mu, že se nám ztratil Oliver. Tak jí zmizení psa vysvětlil Jirka v Netkovicích a musel ho pak chodit s Jolankou každý den hledat.

Za pár dnů jsem měla v Brně sbaleno a Ota mi slíbil, že vypůjčí dodávku a pomůže mi všechno naráz odvézt.

„Vrátíš se ještě?“ zaleskly se Jarmile oči, když viděla, že zavírám i kočky do přepravek.
 

„Nevím,“ řekla jsem po pravdě a objala jsem ji. „Neboj se, zavolám ti a přijedeš se za námi podívat.“

Mezitím dorazil Ota i s Natálií, která měla obavy, kam to vlastně jedeme, tak se raději chtěla sama podívat.

„Nádhera!“ vydechla, když jsme dorazili na místo.

Vyložili jsme věci a Ota vykročil do stráně k jabloním. Teatrálně rozhodil paže a s výkřikem „ó přírodo“ se svalil na znak do trávy. Mnohem rychleji se však zase vymrštil, zařval a začal předvádět jakýsi zvláštní exotický tanec.

„Copak to vyvádíš, doktore?“ zavolala jsem na něj pobaveně.

„Něco mě kouslo, to je bolest,“ hulákal a mával rukama.
 

Po drobném pátrání se zjistilo, že to „něco“ byly včelky, které v trávě zalehl a obdržel díky tomu dvě parádní žihadla do paže.

„To nic nevadí, potřeme to cibulí,“ švitořila paní Mlčoušková a zvala nás na kávu a koláče.
 

„Ke všemu budu smrdět cibulí,“ bručel Ota, který byl zaskočen tím, jak se k němu příroda zachovala a znepokojeně pozoroval, jak jeden z jeho bicepsů začíná pozvolna nabývat na objemu.

Koláče však byly tak fantastické, že za chvíli si jen spokojeně pomlaskával a na příkoří zapomněl. Nakonec se jim ani nechtělo odjet a slíbili, že se brzy zase ukážou.

„Jsem těhotná,“ špitla mi Natka, když už Ota seděl v autě.

Než jsem stačila zareagovat, nasedla také, zamávali a byli pryč. Že by se to přece jen na dovolené podařilo? Nějak jsem si nebyla jistá, jestli je to dobře.

V následujícím měsíci jsme si s Jolankou užívali klidu a pohody. Koupaly jsme se v rybníku, zkoumaly jsme okolní jeskyně, sledovaly práci sokolníků a hlavně jsme chodili na houby a na bylinky, které jsme se učily poznávat. Bylo to pro mě nové a ohromně zábavné. Navíc jsem věděla, že získané zkušenosti také časem zužitkuji i v redakci.

Kočky jsem zpočátku držela v domě a teprve po týdnu jsem je začala opatrně pouštět na průzkum. Zorientovaly se velmi rychle a ještě rychleji se skamarádili s Blackem. Když jsem se jich po pár dnech nemohla dovolat, ukázala paní Mlčoušková se smíchem na psí boudu, kde Čenda s Matějem pěkně ve stínu odpočívali a Black je u vchodu hlídal.

„On už je takový dobrák, klidně jim přenechá boudu, jen když bude mít kamarády. A jak je to možné, že se ho ty kočky nebojí?“ divila se.

Jsou na psa zvyklé, paní Mlčoušková, není to ani dva měsíce, co jsme o jednoho přišli. Potom vám ukážu fotky,“ zesmutněla jsem při vzpomínce na Olivera.

Klec s Cecilkou jsem zase každé ráno věšela na větev obrovské lípy, pod kterou jsem postavila starý kuchyňský stůl a židle. Tohle místo se stalo středem našeho společenského života. Sedávali jsme u něj společně s domácími, s jejich návštěvami i s mými přáteli, kteří se za námi vypravili. Chlapi si většinou otevřeli pivo a ženským paní Mlčoušková nalévala po kávě stopečku vlastního bezinkového likéru. Domácím jsem pomáhala, s čím bylo potřeba a za to jsme měly k dispozici všechno, co se zrovna urodilo. Vlastně nám nic nechybělo. Skoro.
 

Jolanka našla spoustu nových kamarádů mezi dětmi i mezi zvířaty, takže si na domov ani nevzpomněla. Jen párkrát se zeptala, kdy za námi přijede tatínek. Ten se však už druhý měsíc neozval, což mi připadalo dost výmluvné. Když jsem se svou situací seznámila domácí, tak mi nabídli, že můžeme v domku zůstat klidně i přes zimu, jestliže mi nebude vadit topení v kamnech. Se zaměstnavatelem jsem se dohodla na externí spolupráci a Jolanku jsem přihlásila do mateřské školy v Ostrově. Teď už mi jen zbývalo čekat, s čím přijede Michal.

Přijel, pořádně se mi nepodíval do očí a oznámil,  že se chce dát co nejrychleji rozvést. Ani náznak lítosti, žádná omluva, choval se jako cizí člověk. Neuvěřitelné, vždyť jsme byly jeho rodina, jeho holky, jak vždycky říkal. Jak nás mohl takhle odhodit? Bylo to hrozně smutné, ale neponížila jsem se před ním ani slzičkou. Aspoň, že se zachoval velkoryse, co se týkalo výživného a vyplacení z bytu, ve kterém už se zabydlovala Iveta. Zřejmě přece jen potřeboval ulehčit svému svědomí.

Za pár dnů jsem volala Natálii, abych ji informovala o nové situaci. Novinky však měla hlavně ona.

„Heleno, řekla jsem Otovi, že dítě není jeho.“

„Ale to jsi přece neplánovala,“ divila jsem se.

„No neplánovala, ale zjistila jsem, že prostě nedokážu žít s takovou lží, nejde to.“
 

„A co on?“

„Neunesl to, chce se rozvést,“ vzdychla.

Myslela jsem si, že to ti dva nakonec ustojí, ale nestalo se tak. Byli rozvedeni před Vánoci, zrovna tak, jako my dva s Michalem. Jako by nám ta společná svatba přinesla i společný rozvod. Zřejmě nějaká osudovost. Když šla Natálie na mateřskou dovolenou, nabídla jsem jí, po dohodě s domácími, ať se zatím nastěhuje za mnou do Ostrova, než si obě něco najdeme. Nejdřív tuto myšlenku zavrhla, ale po čase jí to začalo připadat zrovna tak praktické, jako mně. Narodila se jí krásná holčička, kterou ta bláznivka pojmenovala po mně.

MIA KOBOSILOVÁ