11. Zrada    Můj milovaný manžel přijel z Paříže domů na pouhé čtyři dny, které navíc utekly jako voda. Než jsme se s Jolankou nadály, už zase stál mezi dveřmi a mával nám na rozloučenou. Bylo mi smutno, ale říkala jsem si, že do září už to nějak vydržíme. Hlavně se mi však nechtělo být o prázdninách doma. Už kvůli Vladimírovi, ze kterého jsem měla od našeho incidentu dost nepříjemný pocit. Domluvila jsem se proto s bratrancem Jirkou, že strávíme část léta na jejich statku v Netkovicích.

V nejbližších dnech jsem zařídila všechno, co bylo třeba, abych mohla odjet aspoň na měsíc z města. Ještě pár dárků a byly jsme s Jolankou připraveny vyrazit. Tedy nejen s Jolankou, ale samozřejmě i s Oliverem a s Cecilkou. Když jsme venčily Olivera v parku, potkaly jsme účetní od Michala z divadla.

„To jsem ráda, paní Heleno, že vás vidím,“ švitořila. „Buďte tak laskavá a vyřiďte manželovi, aby se za mnou stavil ještě něco podepsat, než zase odjede.“

„Tak to je smůla, paní Čápová, Michal odjel už před dvěma dny.“

„Jak to? Vždyť Iveta Stránská byla ještě dnes ráno v divadle.“zakroutila udiveně hlavou.

„Stránská?“ Chvíli trvalo, než mi došlo, co jsem vlastně slyšela. „Oni jeli do té Paříže spolu?“

„Copak vy jste to nevěděla, paní Zbořilová?“lekla se. Když viděla, že stojím jako opařená, rychle se rozloučila a pospíchala ode mě pryč.

Sedla jsem si na nejbližší lavičku, protože se mi začaly třást nohy. Jolanka házela na trávníku Oliverovi míček. Dívala jsem se na ně a myšlenky se mi na chvíli úplně zastavily. Tak proto musel jet Michal bez nás. Kdesi uvnitř to bolelo, moc to bolelo.

„Mami, pojďme už,“ zatahala mě Jolanka za rukáv.

Nadechla jsem se zhluboka a pokusila se o úsměv: „Jdeme, holčičko. Už musíš mít hlad, viď? Kde je Oliver?“ rozhlédla jsem se zmateně.

„Tam čuchá,“ ukázala ručičkou.

Hvízdla jsem na prsty a Oliver vystřelil z křoví jako šipka. Hnal se ke mně, ale včas nezabrzdil a prudce mi vrazil do nohy. Michal se mu vždycky smál, že má zavzdušněné brzdy. Tentokrát jsem však nebyla na náraz připravená a do reality mě vrátila prudká bolest v koleně. No to mi ještě scházelo. Domů jsem se dobelhala všelijak, ale na doktora to naštěstí nebylo. Stačilo použít mast a elastické obinadlo, kterým jsem koleno pevně stáhla.

Co když zbytečně panikařím? Třeba spolu jeli jen pracovně a Michal mi o tom neřekl, protože věděl, že bych na jeho bejvalku žárlila. Možná bych mu měla zavolat a udělat si jasno. Tu myšlenku jsem rychle zavrhla. Bude lepší, když se napřed uklidním a všechno si rozmyslím.

Pak mě něco napadlo. Vytáhla jsem ze zásuvky pár divadelních programů a položila je na stolek. Jak jsem předpokládala, Jolanka si je za chvíli začala prohlížet. Jmenovala tety a strejdy, které znala a pak ukázala na Ivetu Stránskou: „Maminko, podívej, tady je ta teta, co s námi byla v ZOO.“

Tak to je jasné. Kdo ví, jak dlouho už to trvá. Jako robot jsem všechny nakrmila a uložila jsem Jolanku do postele. Potom jsem dlouho seděla v jídelně s nohama položenýma na druhé židli. Oliver si lehl pode mě na zem a obě kočky se mi uvelebily na klíně. Uklidňovalo mě, když jsem hladila jejich hebké kožíšky. Uvažovala jsem o tom, kde se stala chyba. Možná v tom, že měl Michal příliš velkou volnost. Nevyptávala jsem se pořád, kam jde a kdy přijde. Doma jsem na něj byla milá, tak snad neměl důvod utíkat schválně z domu, aby nemusel poslouchat nějakou semetriku. Připadalo by mi ponižující ho kontrolovat a být mu věčně v patách. Sázela jsem na vzájemnou důvěru, ale zřejmě bylo té svobody až moc. Je potom příliš snadné zneužít situace.

Zvláštní, že mě to nikdy nenapadlo. Byla jsem spokojená a přesvědčená o naší vzájemné lásce. Ale s čím nebyl spokojený Michal?

Co jsem udělala špatně?

Z očí mi vyhrkly slzy. Dlouhý pláč mi přinesl úlevu a naštěstí také velkou únavu. Díky tomu se mi podařilo celkem klidně usnout. Ráno už jsem viděla všechno v trochu jiném světle. Přestala jsem nesmyslně hledat vinu u sebe a začala jsem být na Michala pěkně naštvaná.

 
Jako správná ženská jsem se potřebovala někomu svěřit, tak jsem zavolala Natálii, jestli by se nemohla zastavit, že potřebuji doktora. Za chvíli přijela a rozhlížela se, které zvíře má problém. Pak se všimla, že pokulhávám.

„Tebe bolí noha a voláš veterináře?“

 „Ale ne, úraz je tentokrát na duši, tak tě volám jako svého soukromého psychologa."

Když jsem jí řekla, co se stalo, chvíli přemýšlela. „Třeba to nic neznamená, Heleno, “zapochybovala pak nepřesvědčivě.
 

„Ale nepřipadá ti to moc pravděpodobné, že? Co mám teď dělat?“
 

„Zavolej mu a zeptej se ho rovnou. Aspoň budeš vědět, na čem jsi.“
 

„Do toho se mi právě nechce. Možná mám strach z pravdy, ale na druhou stranu nechci poslouchat nějaké lži a vytáčky. Nechci s ním teď mluvit vůbec.“
 

„Stejně ti bude volat.“
 

„Tak nebudu brát telefon,“ trvala jsem na svém.
 

„Bude mít strach a začne tě shánět po známých,“ namítla Natálie.
 

„Jen ať si dělá starosti při té idylce s milenkou.“
 

„V tom případě se seber a odjeď na statek, jak jsi to měla v plánu. Nic ti nepomůže tak, jako pořádná fyzická práce. Tady budeš jen sedět a trápit se.“

Udělala jsem to přesně tak. Jarmila slíbila, že zase bude krmit Čendu s Matýskem, já naložila dítě, psa, klec s Cecilkou a přesunuli jsme se na statek do Netkovic. Tohle místo mě vždy příjemně vrátilo do dětství. Moc věcí se tu od té doby nezměnilo. 

Když mě přestalo bolet koleno, hned jsem byla přidělena ke koním, kde zrovna chyběla pomocná ruka. Po letech, která jsem v mládí strávila na jízdárně, mi to přišlo více než vhod.
 

Jolanka si našla největšího kamaráda v Albertovi, což byl ochočený laboratorní potkan. Možná proto, že byl ze všech místních zvířat nejmenší. Sotva posnídala, už ho tahala z klece a celý den ho různě poponášela, krmila, hladila, ale hlavně mu pořád něco vyprávěla. Občas mi ho přinesla a to pak na mě chvíli koukal svýma korálkovýma očkama, potom mi vylezl na rameno a schoval se mi pod vlasy.

Zřejmě se cítil bezpečně a navíc měl dobrý přehled, tak se mu tam líbilo. Zato mně se to nelíbilo vůbec. Za prvé mě strašně lechtal tenkými ostrými drápky, když pořád pochodoval z jednoho ramene na druhé, a pak hlavně ten dlouhý holý ocas. Přiznávám, že mi šel pořádný mráz po zádech, když mi s ním jezdil po kůži.
 

„Tak se mi zdá, že si budete muset vzít Alberta domů,“ smál se bratranec Jirka, když chvíli sledoval Jolanku.
„Tak to by nesměl mít ten strašný ocas. Vždyť vypadá jako žížala, která si žije vlastním životem.“
 

„Proč strašný? Podívej se, jak se s ním šikovně přidržuje a vyvažuje tělo. A už jste holky viděly, jakým způsobem baští piškot? Ne? Tak se pojďte podívat.“
 

Strčil Alberta do klece, vytáhl z kapsy kulatý dětský piškot a dal ho panáčkujícímu hlodavci. Potkan má přední nohy opatřeny dlouhými tenkými prstíky, do kterých všechno bere a které vypadají, jako miniaturní lidské ručičky. Odnesl si pamlsek do kouta, tam si polosedl nebo pololehl na záda, hlavu opřel o klec, piškot chytil do těch ručiček jako volant a opřel si ho o břicho.

Potom rychle hlodal pořád na stejném místě, ale s „volantem“ točil dokola, takže se rychle zmenšoval, až z něj zůstal jen malý drobek.
 

Mezitím přišla ještě Jirkova manželka Vlasta, nesla pro změnu tenkou slanou tyčinku a povídá: „Teď se podívejte na tohle, ať vidíte, co je to za chytráka. Nebude ji žrát, ale schová si ji do svého domečku.“
 

Albert chytil tyčinku uprostřed do tlamičky a běžel s ní k domečku, který však měl jen malý kulatý vchod, takže s tyčkou neprošel. Položil ji, chvilku přemýšlel a pak ji rychle na třech místech přehlodal a každý díl zvlášť už lehce nastěhoval do domečku.
 

„Já jsem slyšela, že jsou potkani chytří, ale že až takhle,“ žasla jsem.
 

„Ale ze začátku se s tou tyčinkou dost naběhal, než to takhle vymyslel. Jen je zvláštní, že vždycky to nejdříve aspoň jednou vyzkouší, jestli ji nepronese celou a pak si teprve vzpomene, že ji má nalámat,“ řekla Vlasta a vzala do náručí velkou orientální kočku, která pozorovala Alberta s námi.
„Nebojíte se, že ho zakousne?“
 

Jirka zavrtěl hlavou: „Představ si že ne, nám to bylo také divné, ale kočkám tihle laboratorní potkani asi nějak nevoní, nebo co, protože po něm žádná nejde. Tuhle jsme mu dokonce strčili až do klece, a nic. Přitom myši loví normálně. Netuším proč, ale je to tak.“

Oliver dostal k řádění přidělenu pouze přední zahradu, protože na dvoře a na další zahradě přebývala smečka bernských salašnických psů, kteří pouštěli hrůzu, kdykoliv ho zahlédli. Byli celkem čtyři. Pes Vilda, vážící přes sedmdesát kilo a tři fenky. Dvě chovné a pak drobná Aranka, kterou jim bylo líto utratit, když se zjistilo, že je jako štěně neprodejná kvůli vrozené vadě kyčlí. Získala jsem si je hlavně tím, že jsem po večerech trpělivě česávala jejich husté kožichy. To milovali, ale většinou se chtěli česat všichni naráz, tak to bývala docela tlačenice.

Michal několikrát volal a psal, ale já jsem nereagovala. Pak mu zřejmě někdo řekl, že jsem v Netkovicích, tak si sehnal číslo na Jirku a zavolal na jeho mobil. Zrovna jsme seděli na verandě u kávy.
„Jasně, je tady, … vydrž, hned ti ji dám,“ říkal Jirka do telefonu a ve mně hrklo.

Samozřejmě jsem se příbuzným o žádném problému mezi mnou a Michalem nezmínila. Co teď? Když to típnu, bude to hloupé a stejně se budou ptát. Ale co mu teď mám, kruci, říct? No, aspoň to budu mít za sebou.

„Haló!“
„Tady Michal, proč mi, prosím tě, nebereš telefon? Můžeš mi to nějak vysvětlit? Jsi vůbec normální, Heleno?“

„Cos potřeboval?“ zeptala jsem se klidně.
„Já se z tebe zblázním, copak tě nenapadlo, že o vás mám strach?“ křičel Michal.
 

Chvíli jsem mlčela a pak jsem se zeptala: „Jsi v Paříži s Ivetou?“
„Cože? Kdo ti něco takového řekl?“
 „Jsi v Paříži s Ivetou?“ zopakovala jsem dotaz.
Po delší pauze tiše odpověděl „Ano, ale…“.
 

„V tom případě se spolu už nemáme o čem bavit,“ přerušila jsem ho a ukončila hovor.
 

Jirka s Vlastou zaraženě koukali. Ve mně se všechno třáslo, ale zvládla jsem jim celkem klidně oznámit, že Michal odjel na půl roku do Francie se svou milenkou.
„Co budeš dělat?“ špitla Vlasta.
 

Než jsem stačila něco odpovědět, ozval se hrozný křik a rámus. Na verandu vběhla moje stará teta, Jirkova maminka, lomila rukama a hystericky křičela něco, čemu nebylo rozumět.

Pak chytila Jirku za rukáv a táhla ho k hospodářským místnostem, které byly mezi domem a dvorem. Vždycky jim říkali „šopky“ nebo „šopy“. Nechápavě jsme s Vlastou zíraly. V následující chvíli se ozvalo Jirkovo volání: „Vlasto, nepouštěj sem Helenu!“
To mě polekalo a hned jsem byla na nohou: „Kde je Jolanka? Joli!“
 

„Hraje si v kuchyni s Albertem, neboj se,“ řekla Vlasta, která přiskočila a pro jistotu mě držela za ruku. „Pojď, půjdeme také raději do kuchyně,“ strkala mě do dveří.
 Za chvíli se vrátil Jirka, a tvářil se nešťastně.
 

„Co se stalo?“ zeptaly jsme se téměř současně.
 

„Máti zapomněla zavřít dveře na dvůr a Oliver se dostal k berňákům.“
 „Kde je? Co se mu stalo? Co mu udělali?“ vyskočila jsem ze židle.
 

Jirka mě chytil pevně do náruče a řekl: „Nechoď tam, je to smečka, nedali mu šanci a v momentě ho roztrhali na kusy.“
 Udělalo se mi špatně.

MIA KOBOSILOVÁ