Natálie měla v plánu vyrazit na dovolenou se svou mladší sestrou a její kamarádkou. Divila jsem se, že nejede s manželem, ale vysvětlila mi, že když spolu celý rok pracují, tak má nárok si od něj aspoň na chvíli odpočinout.  „Takhle aspoň nebudeme muset zavírat ordinaci. Příští měsíc zase vyráží Ota s kamarády na jachtu, tak se hezky prostřídáme. Ale když to vyjde, tak se spolu na podzim vypravíme do Afriky, to je můj velký sen. To víš, až budeme mít děti, už to bude složitější,“ posmutněla najednou Natálie.

Strašně toužila po dítěti, jenže něco bylo špatně. Když otěhotněla, vždycky hned v prvních měsících potratila. Jako kdyby se její tělo za každou cenu plodu zbavovalo, ale lékaři zatím nevěděli proč.

„Naty, zůstalo vám ještě to volné místo v bungalovu?“ sondovala jsem. „Jasně, pojedete? To je paráda, bude se ti tam líbit, uvidíš,“ jásala. „Půjčíme si od švagra větší auto, ať nemusíme dvěma, a v pátek vyrazíme.“

„Ale co zvířata? Můžu vzít Olivera s sebou?“

„Heli, to bych raději nedělala. Do Poreče to sice není tak daleko, ale víš, že se v autě bojí, byl by to pro něj zbytečný stres. A to nemluvím o lodi, protože pak ještě poplujeme na ostrov Svatý Nikolas. Nejlepší bude, když dáš zvířata k nám. Ota se o ně postará, a ty můžeš být v klidu.“

Všechno jsme udělaly tak, jak Natálie naplánovala. Olivera a klec s Cecilkou jsem předala Otovi, který také tvrdil, že to tak bude nejrozumnější. Misky pro kočky dostala na balkon Jarmila, protože naše šelmičky si přes něj většinou zkracovaly cestu, tak by je neměly minout. Michal se do telefonu tvářil, jak ho těší, že nebudeme sedět doma a popřál nám, ať si dovolenou hlavně pěkně užijeme.

Když to říkal, zazněl mi v jeho hlase takový zvláštní podtón. Jakoby to užívání myslel úplně jinak. Trochu mě to zarazilo, ale dlouho jsem si hlavu nelámala.

Když jsme první večer seděly na terase bungalovu, vypadalo to, že následujících čtrnáct dnů u moře bude opravdu příjemných. Jolanka najednou měla hned tři chůvy, které se o ni málem přetahovaly, a já tím pádem získala na plážích spoustu času na čtení knih, kterých jsem si nabalila celou tašku.

Natčina sestra Simona a její kamarádka byly ještě studentky, pro které byl náš ostrůvek příliš klidný, takže po večeři většinou odplouvaly trajektem za zábavou. Jolanku jsme nedostali do postele dřív, dokud nepřišli ježci. Byli rozmazlení od turistů a chodili na terasy bungalovů loudit sušenky. Vždycky se ozvalo dusání a funění mezi borovicemi a za chvilku byl mlsoun až u nás.

Takhle se postupně zjevovali a mizeli asi hodinu a pak šli asi spát. Netušila jsem, že dokáže ježek tak hlasitě mlaskat, když něco baští.

Postupně jsme se seznámili i se sousedy, kteří večer rádi přišli na kus řeči. Mě nejvíce zaujali dva fešáci, se kterými byla ohromná legrace. Napadlo mě hned první den, že jsou asi víc než kamarádi, a taky že ano. Žili spolu už čtyři roky. Starší Milan pracoval jako manažer v kosmetické firmě a Filip, kterému ještě nebylo třicet, dělal číšníka v luxusní restauraci. Shodou okolností byli z Brna. Moc ráda jsem si s nimi povídala. Byli jsme naladěni na stejnou vlnu, tak jsme se hodně nasmáli a já byla ráda, že můžu být uvolněná a nehrozí mi žádné chlapské nebezpečí. Také jsem byla zvědavá, jak vlastně kluci vedou domácnost a jak mají rozdělené domácí práce. Byli milí a otevření. Dokonce souhlasili s tím, že o nich časem napíšu.

Natálie se ke všem chovala trošku rezervovaně, ale všimla jsem si, jakým způsobem se dívá na jednoho chlápka z Pardubic. Byl na dovolené s manželkou, ale ta měla evidentně problém s alkoholem. Kolem desáté se začínala afektovaně smát, pak jí ztěžknul jazyk a v jedenáct už většinou usínala. Manžel ji pak šel uložit a někdy se za námi ještě vrátil. Jeden večer se Natálie nabídla, že mu pomůže odnést věci a další dvě hodiny se neukázala. Když se vrátila, hned se  chystala se do postele.

„Kde jsi byla? Měla jsem strach, že se ti něco stalo,“ ptala jsem se znepokojeně.

„Nedělej si starosti, všechno je v pořádku. A nezlob se, Heleno, nechci se o tom teď bavit,“ odbyla mě Natka.

Další dva dny se o tom večeru ani nezmínila, ale pak už to nevydržela a na pláži mi oznámila:

„Vyspala jsem se s ním.“

„Hm.“

„To je všechno, co mi na to řekneš? Hm?“

„A co ti na to asi tak mám říct? Jsi velká holka, máš svůj rozum a svoje důvody. Nemusíš mi přece nic vysvětlovat.“

„Mám důvod, a velký. Chci dítě a doma to asi neklapne,“ řekla.

„A tohle je řešení? Vždyť o něm vůbec nic nevíš.“

„No a co? Je to krásný chlap a bude mít krásné děti,“ zasmála se Natálie.

„O to ti jde? Kvůli tomu, že Ota není žádný krasavec?“ nevěřila jsem vlastním uším.

„Ale ne, neblázni, tak to není. Víš, doktoři po všemožných vyšetřeních usoudili, že jsme oba dva v pořádku, ale dohromady to nějak nefunguje. Přísahám, že jsem ještě nikdy nic takového neudělala, ale už opravdu nevím, jak si poradit. Navíc s Otou v poslední době skoro nic nemám. Nejde mi to.“

„A čím to je?“
„Dělá se mi z něj v posteli na nic. Ona to nikdy nebyla žádná sláva, ale ze začátku mi to tak nevadilo. Ke všemu teď má nějaké problémy a strašně mu páchne z pusy.
„Vždyť jsi nám všem před svatbou tvrdila, že nemusí být hezkej, hlavně, když tě má rád, vzpomínáš?“

"Vzpomínám, ale ukázalo se, že to není tak úplně pravda. On je moc hodný, práce nám jde skvěle, ale když mě vezme do náruče, udělá se mi na nic. Myslí si, že jsem se ještě nevyrovnala s posledním potratem, tak mě vždycky chudák ještě utěšuje, když ho od sebe odstrčím.“

„Tak to je nadělení,“ vzdychla jsem.

„No právě,“ vzdychla také a dál už jsme o tom do konce dovolené nemluvily. O to víc jsem o Natálii přemýšlela. Netušila jsem, že má takovýhle problém. Neúnavně poslouchala moje nářky, že je Michal věčně pryč, že se nám nevěnuje a sama raději mlčela. Zmizela pak do konce týdne ještě dvakrát, ale aspoň mě předem upozornila, abych se o ni nebála. Už jsem se ničemu nedivila.

„Heleno, tvůj pes je naprostá rarita,“ oznámil mi Ota, když jsem si po návratu z dovolené přijela pro zvířata.
 

„Proč, prosím tě?“ divila jsem se.

„On neplave. S tím jsem se ještě ve své praxi nesetkal. Je spousta psů, kteří se bojí vody, ale když je tam hodíš, tak zafunguje pud sebezáchovy a všichni plavou. Kromě Olivera. Vzal jsem je s naším vlčákem Gastonem k rybníku, ale Oliver se nechtěl k vodě ani přiblížit. Přitom viděl, jak tam Gaston dovádí s míčkem. Tak jsem ho chytil do náruče a hodil do vody, aby se trochu osvěžil, jenomže on v tu ránu zdřevěněl, vyvalil oči a šel ke dnu. Musel jsem pro něj skočit. Měl úplně našponované všechny nohy a pohnul se teprve, až jsem ho postavil na trávu. To jsem fakt ještě neviděl. Věděla jsi o tom?“

„Že se bojí vody, to ano, ale nikdy by mě nenapadlo ho tam házet. Asi to vzniklo v době, když byl ještě malé štěně. Šli jsme jednou po louce a Oliver pořád utíkal přede mnou. Pak najednou zmizel. On tam byl nějaký potůček, ale hodně zarostlý, tak nebyl vidět a Oliver do něj zahučel. Strašně se lekl. V životě jsem neviděla u zvířete tak vyděšený výraz, jaký měl, když se v šoku hrabal ven. Celou cestu už mi pak ťapal jen u nohy. Víš, já ho doma nemůžu ani vykoupat nebo osprchovat, to by zbořil koupelnu. Vlastně ho jen vytírám vlhkým hadrem,“ vysvětlovala jsem.

Oliver měl takovou radost ze shledání, že se mi pokoušel skákat do náruče a silným ocasem nás práskal po nohou. Pištící Jolanku povalil na zem a olízal ji od hlavy k patě. Potom rovnou nastoupil do auta, abychom mu náhodou zase někam neujely. To Cecilka naopak hlasitým vřeštěním proti cestování autem protestovala. Zbytečně. Za chvíli jsme byli doma a Čenda s Matějem už hlídkovali za dveřmi terasy. Když jsem je pustila dovnitř, tak se mi dlouho s mňoukáním otírali o nohy a vzrušeně třepali vztyčenými ocásky.

„To jste rádi, darmožrouti, že už máte paničky doma, že? Jak jste se měly, holky?“ halekal soused Vladimír, který nás slyšel a hned se přišel zeptat, jestli něco nepotřebujeme. „A co Michal? Už přijede?“

„Možná. Říkal, že mu to snad vyjde příští víkend, tak uvidíme. Vláďo, jestli chcete, tak se s Jarmilou večer stavte na kafe, něco jsem vám přivezla za to, že jste mi krmili kočky, ale teď musím ještě vybalit,“ strkala jsem souseda ze dveří.

Najednou mi začalo být po Michalovi nějak moc smutno. Když jsem uložila Jolanku, tak mi i slzička ukápla. Nikdy jsme sice neprožívali velkou romantickou lásku, ale rozuměli jsme si, a na rozdíl od Natálie mě to s manželem v posteli pořád hodně bavilo. Hlavně aby už byl doma. Z rozjímání mě vytrhlo zaklepání na dveře. Kruci, úplně jsem na ty sousedy zapomněla.

„Magda přijde za chvíli,“ hlásil Vláďa a už se usazoval ke stolu v jídelně. Bylo na něm vidět, že už si doma něčeho přihnul. Ani ho nezajímala naše dovolená, jen tím svým rozvláčným způsobem hovořil o jakémsi sociologickém průzkumu. Asi po hodině už se mi zavíraly oči a Jarmila pořád nešla. Začala jsem demonstrativně zívat, ale nezabralo to. Když se Vladimír znovu natáhl po lahvi vína, kterou jsem mu nenápadně odstranila z dosahu, už jsem to nevydržela. Přinesla jsem dárky, které jsem jim nakoupila a už jsem zůstala stát.

„Promiň, ale chtěla bych jít spát. Ta cesta nám dala docela zabrat. Když Jarmila nejde, tak pokecáme někdy jindy, ano?“

„Ty už chceš jít spát, Helenko, a sama? Taková krasavice a tak dlouho bez chlapa?“ zvedl se a najednou byl přískokem u mě.
„Tak tohle ti vůbec nemusí dělat starosti!“ ohradila jsem se.

Natlačil mě do rohu místnosti a snažil se mi dostat pod sukni. Naštěstí byla dlouhá a nešlo to tak lehce. Pokoušela jsem se útočníka odstrčit a hlavou mi proběhlo, že mám psa blbce, protože stál kousek od nás a vrtěl nadšeně ocasem. Jenže od dalmatina jsem ani nic jiného čekat nemohla...

„Jsi nádherná Heluško, nádherná,“ funěl mi do ucha.

„Tak dost, okamžitě mě pusť!“ vykřikla jsem. Jako smyslů zbavený ze mě začal trhat šaty. Došlo mi, že jde vážně do tuhého a protože jsem měla volnou nohu, kopla jsem ho dřevákem do holeně.

„Au!“ zařval a já se snažila vysmeknout. Chytil mě jednou rukou pevně za dlouhé vlasy a trhnul dolů, aby mě dostal na kolena. Když se mu to podařilo, začal si druhou rukou rozepínat kalhoty. Měla jsem pocit, že umřu hnusem a lovila jsem v paměti rady z článku, který jsem kdysi psala o sebeobraně. Jenže to mě tehdy nenapadlo, že je budu sama potřebovat. Nejúčinnější údajně bývá nakopnout násilníka mezi nohy a utíkat, ale to se řekne, když klečíte na kolenou. Přestala jsem se cukat, a když trochu povolil vlasy, přikrčila jsem se co nejvíce k zemi. Napočítala jsem v duchu do tří a prudce mu vrazila hlavou odspodu do rozkroku. Pustil mě, zachroptěl a pro změnu klečel zase on. Ve vteřině jsem byla u dveří na chodbu a otevřela jsem je dokořán.

„Okamžitě vypadni! A jestli se mě ještě dotkneš, začnu ječet na celý dům.“

V předklonu a beze slova opustil Vladimír náš byt. Podle obličeje zkřiveného bolestí bylo vidět, že rána byla opravdu dobře mířená. Zamkla jsem dveře a zajistila je řetízkem. Teprve potom se mi rozklepala kolena. Musela jsem si nalít panáka, abych se trochu uklidnila, a u toho jsem přemýšlela, co to do chlapa vjelo. Nikdy bych do něj neřekla, že se bude chovat násilně.

Když jsem druhý den potkala Jarmilu, ptala jsem se, proč večer nepřišla. Koukala na mě nechápavě, protože o žádném pozvání nevěděla. To znamená, že její muž přišel rovnou s představou erotického zážitku, na který se předem posilnil alkoholem. Pár dní se mi Vladimír úspěšně vyhýbal, ale pak se přišel omluvit s kytkou. Nepustila jsem ho přes práh, a že se o tom večeru nikdo nedozví, jsem připustila pouze pod podmínkou, že už k nám nikdy nevkročí.

„Nepřeháníš to trochu? Vždyť se skoro nic nestalo,“ neodpustil si.

„Víš co, ty můžeš být rád, že jsem nezavolala policajty, tak raději mlč. A tu kytku dej manželce, určitě si ji zaslouží,“ řekla jsem a definitivně jsem před ním přibouchla dveře. Michal bude jen rád, to jsem si jistá. Jen aby tu už byl.

MIA KOBOSILOVÁ