Cecilka    Uprostřed noci se ozval zvonek. Za moment zase a pak ještě několikrát. Oliver se rozštěkal. „Hoří snad?“ bručel Michal a hledal potmě pantofle. Opatrně jsem nakoukla na Jolanku, jestli ji zvonění neprobudilo, když v tom vrazil do ložnice Jarmilin manžel Vladimír a začal mě tahat za ruku. „Heleno, pojď honem k nám, prosím tě, rychle!“ „Co se děje?“ „Žena vyhrožuje, že skočí z balkonu a nechce mě k sobě pustit. Visí přes zábradlí a volá tebe!“

Přeběhla jsem chodbou do jejich bytu. Vláďa s Michalem se drželi kousek za mnou. „ Pohádali jste se, nebo se přihodilo ještě něco jiného?“ snažila jsem se rychle získat nějaké informace.

„Ne, nic jiného. Zase má deprese a vzala si do hlavy, že mám nějakou ženskou,“ vysvětloval mi Vláďa. Michal vypadal vyděšeně. Ještě víc, když na světle uviděl Vláďův obličej, poškrábaný od nehtů. Sice o sousedčině nemoci věděl, ale protože se většinou jen pozdravili na chodbě, neměl představu o její reálné podobě.

„Počkejte tady a hlavně zavřete Olivera, ať ji nepoleká,“ šeptala jsem a pomalu překračovala vysoký práh na balkon. Dopadalo sem jen tlumené světlo pouliční lampy, které mi ukázalo obrys postavy, přitisknuté k zábradlí.

„Už je to v pořádku, ničeho se neboj,“ snažila jsem se mluvit úplně klidně. Udělala jsem krok směrem k Jarmile a náhle mi chodidlem projela ostrá bolest. Přitiskla jsem si pusu dlaní, abych nevykřikla nahlas. Nebýt ostrého kamínku, ani bych si neuvědomila, že jsem vyběhla z bytu bosá. Jarmila sebou trhla a podívala se na mě. Přistoupila jsem až k ní a opatrně jsem ji chytila za zápěstí ruky, kterou se křečovitě držela zábradlí. V duchu jsem se modlila, aby se nebránila, protože ta třesoucí se postava v noční košili měla o dobrých dvacet kilo víc než já. Až zblízka jsem uviděla, že má jednu nohu přehozenou přes zábradlí. Dívala se nepřítomně a já si nebyla jistá, jestli mě vůbec vnímá.

„Pojď, Jarmilko, půjdeme do tepla, je tu hrozná zima.“ Snažila jsem se ji volnou rukou přidržet ještě za rameno. Pořád se pevně držela zábradlí. Teď bych potřebovala něčí pomoc, ale volat chlapy bylo příliš riskantní. Určitě by reagovala prudce a já ji potřebovala udržet v klidu. Na zemi byla dlažba a měla jsem pocit, že mi k ní přimrzají chodidla. Musela jsem jednat rychle, protože jinak už bych to asi dlouho takhle nevydržela.

„Jarmilo, hned slez z toho zábradlí nebo tě tady nechám a jdu domů,“ přikázala jsem jí důrazně. Zabralo to. Pustila se zábradlí a chytila se mě.

 „Nezlob se, Helenko, prosím tě, nezlob se!“

Já se nezlobila, ale už jsem se viděla dole. Zapřela jsem se bosou nohou o zábradlí a vší silou jsem stáhla Jarmilu na sebe. Žuchly jsme na zem a já myslela, že mám žebra nadranc. Naštěstí to nebyla pravda, tak jsme se nějak posbíraly na nohy a pak jsem ji odvedla rovnou do ložnice a zastlala celou do peřin.

„Musíš se zahřát, přinesu ti čaj.“

„Nechoď nikam,“ vzlykala.

„Vydrž chvilku, jdu jen pro ten čaj. Lež, ani se nehni!“

Chlapi poslouchali za dveřmi a jen tak tak odskočili, když jsem otevřela. Vláďu jsem poslala pro čaj a Michala do postele. Jarmile jsem pro jistotu podstrčila ještě prášek na spaní a počkala jsem u ní, než usnula.

„Helenko, mockrát ti děkuji, máš to u mě,“ řekl mi Vladimír na chodbě, držel mě u toho za ruku a díval se mi do očí dlouhým smutným pohledem. Někdy jsem nevěděla, co si o něm mám myslet. Byl vzdělaný, slušný, ale působil tak nějak slizce. Navíc se moc rád se poslouchal. Při řeči často dělal dlouhé dramatické pauzy, které mě mátly. Většinou jsem při jeho občasných sousedských návštěvách vypínala pozornost, takže jsem mu někdy nespolečensky skočila do monologu v domnění, že už domluvil. Rád by se byl kamarádil s Michalem, ale tomu nebyl ani trochu sympatický. Každopádně to však neměl s Jarmilou jednoduché.

„No jo, zvládli jsme to, ale už nech raději ty ženské na pokoji,“ mrkla jsem na něj a zmizela za našimi dveřmi.

Opláchla jsem si nohy horkou vodou a bylo skoro půl třetí, když jsem se vrátila do postele. Michal ještě nespal.  „Co to mělo znamenat? To takhle blázní častěji? Víš co, Heli, raději ji k nám vůbec nepouštěj.“

„Neboj, asi si nevzala léky a je zrovna v depresi. V téhle fázi má vždycky strach, že ji Vladimír opustí, všechno vidí černě a má sebevražedné myšlenky. Potom se to zase zlomí a přejde do mánie, to je druhý extrém. Je pak pro změnu hyperaktivní, skoro nespí a spřádá velkolepé plány. Nejhorší na té nemoci je, že přechod z mánie do deprese je pokaždé nepředvídatelný.“

„Chudák Vláďa, to mu tedy nezávidím. Zato ty by ses klidně uživila jako psycholog.“

„To určitě, víš, jaký jsem měla strach, že to jejich rezavé zábradlí nevydrží? Ještě teď se klepu.“

„Jak by ne, když v březnu skotačíš v noci po balkonech skoro nahá,“ šátral mi pod peřinou.

V následujících dnech se Michal držel víc doma. Byla jsem ráda. Hlavně proto, že se věnoval Jolance, která si jinak tatínka moc neužila. Byla zrovna v tom snad nejroztomilejším věku.

Chystali jsme se oslavit její třetí narozeniny a po prázdninách měla nastoupit do mateřské školy, kam se nesmírně těšila.

Tahle malá slečna už si uměla tatínka šikovně otočit kolem prstu. Dokonce spolu sami vyrazili do ZOO. To jsem se docela divila, protože Michal se podobným aktivitám většinou šikovně vyhýbal.

Když se vrátili, Jolanka mi vyprávěla páté přes deváté o zvířatech, ale také o nějaké tetě. Nevěnovala jsem tomu zvláštní pozornost, protože pro ni momentálně byla tetou skoro každá žena, se kterou jsme mluvili.

Pak dorazil Michal dokonce s kytkou. Říkala jsem si, že to už nebude samo sebou, a taky samozřejmě nebylo.

Večer mi nad šálkem kávy oznámil, že má domluvenou práci ve Francii. Byla jsem nadšená, ovšem jen do momentu, kdy jsem se dozvěděla, že na půl roku a bez nás.

Když Jolanka usnula, šla jsem vyvenčit Olivera a vůbec se mi nechtělo zpátky domů.

„Kde vězíš tak dlouho? Myslel jsem, že si uděláme pěkný večer,“ mračil se Michal.

„Potřebovala jsem si provětrat hlavu. Myslíš pěkný večer na rozloučenou, než nás tady necháš celé léto samotné? Kdy vlastně odjíždíš?“

„Za dva týdny. Ale až po Jolančiných narozeninách,“ nezapomněl zdůraznit a pak už mi celý večer nadšeně vyprávěl jen o skvělé práci, která na něj čekala v Paříži.

Samozřejmě jsem Michalovi přála úspěch, ale půl roku je dlouhá doba.

Když jsem se zeptala, proč nemůžeme jet s ním, řekl jen, že to tentokrát prostě nejde.

„Joli, jaký dáreček bys chtěla k narozeninám?“ ptali jsme se.

„Baterku a nafukovacího slona,“ oznámila nám dcera bez zaváhání.

„A co budeš dělat s baterkou, Jolanko?“ zeptal se jí tatínek.

„Přece svítit do tmy,“ odpověděla a evidentně nechápala, proč se jí někdo ptá na takovou samozřejmost.

Konec března se mimořádně vydařil, víkend měl být slunečný, tak jsme se rozhodli, že v sobotu uspořádáme Jolance oslavu na terase. Pozvali jsme příbuzenstvo, já jsem si dala záležet na pohoštění, vyzdobila jsem terasu a těšila se, jak bude Jolanka nadšená z dárků. Baterku i slona už jsme koupili, moje maminka pekla dort a hlavní překvapení bylo v kleci, schované zatím u sousedů.

Byl to papoušek, do kterého se Jolanka zamilovala ve Zverimexu. Kdykoliv jsme tam přišli nakupovat potravu pro psa a pro kočky, celou dobu vždycky stála u klece s krásně barevnou rozelou a vážně k ní promlouvala.

Zjistila jsem si, že tenhle druh papoušků se sice nenaučí mluvit a díky mimořádné plachosti bude nejraději v kleci, ale to nevadilo, naopak.

Kdyby se pohyboval volně, nejspíš by ho ulovily naše kočky.

V sobotu odpoledne se sjeli babičky a dědečkové, naši sourozenci s dětmi a pozvali jsme i sousedku Jarmilu.

Jolanka byla nadšená ze všech dárků, ale když přišel na řadu ptáček, neznala její radost mezí. Začali jsme společně vymýšlet jméno, a protože mělo jít údajně o samičku, shodli jsme se na Cecilce. Seděla vyplašeně na kraji bidélka a pozorovala nás.

Jako první se s ní důvěrněji seznámil Oliver. Opřel se předními tlapami o stolek, na kterém stála klec, a chtěl si to barevné cosi jen tak trošku očichat.

Cecilka se lekla a bleskurychle klovla psisko rovnou do čenichu.

To bylo překvapení! Oliver zakňučel, odskočil a se staženým ocasem se mě šel raději očima zeptat, co to mělo znamenat.

„To nic, Oli,“ hladila jsem ho po hlavě,“Cecilka se tě ještě bojí, však ona si brzy zvykne. Běž hezky na pelíšek a za chvíli dostaneš bolestné, bude se krájet dort.“

„Počkejte, počkejte, ještě musíme Jolanku s tím dortem vyfotit,“ vzpomněl si děda.

Samotný dort vlastně tvořil nádherně zdobené princeznovské šaty a uprostřed stála panenka. Babička si s ním opravdu vyhrála a připadalo mi jako hřích, abychom něco tak pracně vyrobeného hned snědli. Jolanka se však už nemohla dočkat, až se do něj pustíme.

Řekla bych, že měla zálusk hlavně na tu panenku.

Michal udělal pár fotek a já jsem konečně slavnostně zakrojila.

Když jsem první díl dortu vysunula, málem mi vypadly oči z důlků. Podívala jsem se na svou mámu, ale ta už se zakuckávala smíchem.

„Vážení, to byste nevěřili, co má tahle princezna pod sukní. Michale, pojď sem ještě s tím foťákem, tohle se musí zdokumentovat,“ volala jsem na manžela, který zrovna někam zmizel.

Všichni se zvědavě nahrnuli k dortu.

„Jé, ona tam má šulinka,“ křičel nadšeně Michalův synovec.

„Když já jsem nemohla najít žádnou vhodnou panenku, tak jsem tam šoupla čůracího panáčka. Ale hlavu má holčičí,“ hájila se babička.

„Hlavně, že jsi mu ho tím nožem neufikla,“ konstatoval suše můj bratr a já raději odběhla do kuchyně, abych doplnila zásoby.

Za okamžik jsem uslyšela z terasy nějaký povyk.

„Heli, začaly sem padat obrovské saze,“ volal Michal.

Nedalo se dělat nic jiného, než terasu rychle opustit a pokusit se odstranit ty nejhorší černé následky. 

„Bože můj, kdo může topit, když je venku takové teplo?“ nechápala jsem.

„No jedině Čejkovi. Buď se budou koupat a ohřívají si vodu v lázeňském válci nebo se vám mstí za tu jejich zkaženou oslavu.

Každopádně tam museli nacpat obrovské množství papíru, takže to vypadá spíše na tu druhou variantu,“ přemýšlela nahlas Jarmila.

„A jak to bylo vloni?“ zajímalo babičku.

„To právě nevím, protože terasa ještě nebyla dokončená, tak jsme tam nechodili. Doufám, že se nebudou koupat každý den, plánovala jsem si, že tam budu sušit prádlo.“

„To zas bude chtít nějakou cihlu,“ ukončil debatu Michal a začal nalévat vlastnoručně namíchaný koktejl.

Oslava tak zdárně pokračovala v bezpečí obýváku.

Další den si Michal sbalil věci, slíbil, že za námi přijede, jakmile to bude možné a my jsme s Jolankou zůstaly samy.

I když ne tak úplně, protože s námi přece byli Čenda, Matýsek, Oliver a Cecilka.

MIA KOBOSILOVÁ