8. Jak se Oliver vybarvil      První dny v novém bytě byly opravdu dobrodružné. Řemeslníci si u nás podávali dveře a v rámci svých činností vyráběli neskutečný nepořádek. Nebylo jednoduché udržet čistý koutek, ve kterém bych mohla v klidu pečovat o našeho potomka. Stále jsme se s Jolankou stěhovaly z místnosti do místnosti. Naštěstí byla až neuvěřitelně klidná, tak se nám celkem dařilo tuhle zběsilou situaci zvládat. Michal se snažil. Přivážel, odvážel, stěhoval a ostřížím zrakem dohlížel na všechny dokončovací práce. Také přivezl ty pytle, které jsem v atelieru na poslední chvíli nabalila. Uložila jsem Jolanku a rozvázala první pytel. Pak rychle druhý a třetí.

„No moment,“ volala jsem na Michala, který už zase někam pospíchal. „To jsou ty věci na vyhození, zbytečně ses s nimi tahal do schodů.“

Zarazil se.

„Tak přivez ty další tři a tyhle zase odnes pryč, ať tady nepřekážejí.“

„To nepůjde.“

„Jak to?“

„Protože už je nemám,“ kroutil se, ale pak se rozesmál. „Vidíš, a já si říkal, proč mi Venca tak strašně děkoval za pár starých hadříků.

Nejdříve jsem nechápala, ale za chvíli bylo jasno. Venca Špatný prý pomáchal stěhovat věci z atelieru, a Michala napadlo, že by se mu to oblečení, které jsem chtěla zlikvidovat, mohlo ještě hodit. Má ty čtyři děti, do kapsy hluboko, třeba něco využijí. Venca byl rád a Michal mu ještě pomohl naložit pytle do auta. V tom zmatku však neřešili nějaké položené cedulky, takže s Vencou odjelo i veškeré moje kvalitní oblečení, do kterého jsem se v posledních měsících těhotenství nevešla.

„To se ti tedy povedlo. Ale tolik se zase nesměj, protože tam byly i tvoje oblíbené věci, miláčku,“ upozornila jsem ho.

„Ale co bys teď chtěla udělat? Přece to po něm nemohu chtít zase nazpět? Víš, jakou měly ty jeho holky radost? A jak žasly, proč vyhazuješ takové krásné oblečení…“

„To se nedivím, ale máš pravdu, už se asi nedá nic zachránit.“

„Tak se nezlob, Heli, aspoň máš důvod nakoupit si úplně nové věci.“

Nezbylo mi, než se smířit se ztrátou. Ale co, stejně mám pár kilo navíc, tak než bych do těch věcí zhubla, nejspíš by vyšly z módy.

Mezi ostatní nájemníky v domě jsme se nezařadili zrovna nejšťastněji. Bydlelo zde sedm partají. Ve zvýšeném přízemí byl jeden byt a potom v každém poschodí dva. Od začátku se mi zdálo, že jsou ti lidé nějací odměření.

"Nediv se,“ říkal Michal, „tři měsíce jim tu děláme rámus a nepořádek, tak už jim to jde určitě na nervy.“

Jak jsem se později dozvěděla od sousedky, nebyla to tak úplně pravda, nebo aspoň ne celá. První problém prý nastal, když zedníci nesli k nám do čtvrtého patra traverzu a rozbili na chodbě originální barevnou vitráž. Stejná skleněná nádhera byla v každém patře a vydržela tam od roku 1897. Vitráže přežily dvě světové války, nikoliv však invazi Zbořilovic rodiny.

Tohle ovšem byla maličkost proti další zednické záškodnické akci. V přízemí bydleli starší manželé. Pan Čejka se v lednu dožil sedmdesáti let a manželka pro něj chystala velkolepou oslavu. Čejkovi, jako jediní v domě, ještě topili postaru v kamnech. Paní nechala schválně jedny kamna vyhasnout, aby bylo v místnosti chladno a nanosila tam všechny dobroty, připravené na tu slávu.

A co se vlastně stalo?

Jen taková drobnost. Zedníkovi spadla nešťastnou náhodou do komína cihla a prohučela až k Čejkům do těch vyhaslých kamen. Následovala černá exploze. Paní  uslyšela nějaký divný zvuk, otevřela dveře a utrpěla chudinka šok. Celý pokoj včetně všech lahůdek byl pokryt vrstvou sazí. Že se něco stalo, zjistili zedníci až ve chvíli, kdy křičící žena tloukla na dveře našeho bytu.

Michal sice zaplatil škodu, ale stejně mi paní Čejková celé roky ani neodpověděla na pozdrav. Jako kdybych za to mohla. Navíc se nám ta jejich kamna ještě pomstila, ale o tom až později.

Trošku jsem se obávala, jak si na nové prostředí zvyknou naše zvířata. U Olivera jsem měla pocit, že snad ani žádnou změnu nezaznamenal. Pelíšek měl stejný, misky taky, venčit se chodil do stejného parku a to malé lidské mládě ho moc nezajímalo. Nebyla s ním zatím žádná hra. To Čenda s Matýskem se naopak k miminku pořád nenápadně tlačili, asi že tak krásně vonělo mlíčkem. Kočičí toaletu se naučili používat během jediného dne, ale vůbec se jim nelíbilo, že by měli být pořád zavření v bytě. Vysedávali na oknech a dožadovali se, abych je pustila ven. Ale jak, ze čtvrtého patra? Pak už jsem to nevydržela a nechala je vyběhnout na terasu. Trnula jsem strachem, že odněkud spadnou, ale kdepak naši kaskadéři. Zanedlouho byli na střechách jako doma a dokonce se díky vysokým stromům dokázali dostat až na zahradu. Nechala jsem tedy udělat na dveře od terasy ještě malá kočičí dvířka a Čenda s Matějem už si zase mohli chodit na výlety podle libosti. Matýsek si jen zpočátku přinášel domů drobné šrámy, které evidentně pocházely z bojů. Patrně si s cizími kocoury musel vysvětlit něco ohledně teritoria.

Za pár týdnů byl interiér bytu dokončen k Michalově spokojenosti. Dokonce ho nechal nafotit pro časopis „Bydlení“. Já jsem věčně leštila sklo a černý opaxit, na kterém byl vidět nový prach už asi pět minut po tom, co jsem otřela ten minulý. Jolanka rostla jako z vody a dělala mi samou radost. Michal už menší, protože ač si vybudoval vedle terasy pěkný atelier, moc se v něm nezdržoval. Kromě práce scénografa měl i pár hereckých závazků, tak jsme byly doma věčně samy. Jedinou lidskou společnicí mi v té době byla sousedka Jarmila, ale nejsem si jistá, jestli to bylo zrovna vítězství.

Seznámily jsme se tehdy, když Michal praštil kladivem do zdi a u sousedů v kuchyni spadly ze zdi starožitné hodiny s kukačkou. Zazvonila u nás, kukačky v náručí, a já už čekala spršku nadávek. K mému překvapení se stal pravý opak.

„To nic, stejně už mi dlouho lezly na nervy,“ mávla sousedka rukou, „a klidně si to dodělejte, já už jsem ostatní věci sundala.“

Pozvala jsem ji na kávu a od té doby mě neopustila. Aspoň dokud jsem se neodstěhovala. Jarmile v té době bylo pětačtyřicet a na první pohled vypadala dost zanedbaně. Postupně jsem poznávala její smutný osud. Pocházela z dobré rodiny a studovala lékařskou fakultu. Během studií však otěhotněla a stala se svobodnou matkou. Rodina se k ní obrátila zády, přesto dokázala vystudovat i s malým synem. Shodou hloupých náhod bylo její první místo v blázinci. Organismus, vyčerpaný dlouhodobým stresem a následným pobytem mezi těžkými případy na psychiatrické klinice, se začal bránit po svém a u Jarmily se objevila nemoc, tehdy známá pod názvem maniodeprese. Dostala invalidní důchod a tím skončila její doktorská kariéra. Později se provdala za jednoho svérázného sociologa a narodil se jí druhý syn. Tomu bylo v době, kdy jsme se přistěhovali, asi patnáct let. Jeho starší bratr už byl dospělý a odstěhoval se ke strýčkovi do Austrálie.

Když byla Jarmila u nás poprvé, řekla jsem jí, ať se zase někdy zastaví. Tak, jak se to říkává. Přišla hned druhý den a pak už každý další. I několikrát. Byla skoro o dvacet let starší, přesto ke mně silně přilnula jako ke člověku, kterému naprosto důvěřovala a u kterého hledala ochranu a pomoc. Neměla jsem to srdce ji od sebe odehnat, i když mi to Michal mnohokrát doporučoval.
O její diagnóze jsem v té době skoro nic nevěděla, ale dnes bych už o ní snad mohla i přednášet.

Momentálně mi dělal větší starosti Oliver. Doma byl zlatíčko a poslouchal na slovo. Ve volných chvílích jsem ho učila téměř cirkusové kousky, což ho ohromně bavilo a ochotně pracoval. Horší to bylo venku, protože se z něj vyklubal rváč. Jakmile uviděl jiného psa, šel po něm. Nereagoval na žádné povely a tresty se míjely účinkem. Musela jsem ho mít věčně na vodítku, což v kombinaci s dětským kočárkem nebylo zrovna pohodlné.

Pak přišel čas přihlásit Olivera na bonitace, kde se hodnotí, zda je mladý pes vhodný pro chov a v jaké kategorii. Hodnocení mělo být v sobotu, jenže ve středu se Oliverovi podařilo při venčení prchnout. Chtěla jsem ho nechat v Lužánkách chvíli volně proběhnout, ale přestože nebyl žádný pes v dohledu, zřejmě nějakého ucítil na dálku. Nebo nějakou?

Hledali jsme ho snad všude, obvolala jsem policii a útulky, ale po Oliverovi jakoby se země slehla.

„Nebreč,“ utěšoval mě Michal, „vylepíme po sloupech lístky, jako když se mi tehdy ztratil Bruťák, pamatuješ? Taky se potom našel.“

Znovu jsme pročesali okolí, ale marně. Teprve v pátek za soumraku koukám z okna a najednou vidím, jak si to náš pejsek šine směrem k domovu. Brala jsem schody po třech, aby mi zase někam nezmizel. Na ulici jsem nevěřila vlastním očím. Smál se na mě, ocas si mohl samou radostí umlátit a na sobě měl kromě černých puntíků ještě žluté, červené, modré a zelené. Nějaký šprýmař si na něm dal hodně záležet a hlavně použil velmi kvalitní barvy, neboť odmítaly Oliverův kožich opustit.

Nezbylo nám nic jiného, než druhý den odjet na bonitace s takto ilustrovaným psem. Naštěstí všichni členové komise po mém vysvětlování pochopili, že si z nich neděláme legraci a uznali, že to není dědičná vada. Posuzováním jsme úspěšně prošli a každopádně jsme toho dne byli největší atrakcí.

MIA KOBOSILOVÁ