7. Jak jsem to málem nestihla    Michalovi se podařilo oddálit stěhování z atelieru o čtvrt roku, což bylo štěstí, protože rekonstrukce našeho budoucího bytu se trošku protáhla. Zatím ještě všechno vycházelo. Děťátko mělo přijít na svět v polovině dubna a byl teprve začátek března. Ještě pár dodělávek a mohli bychom se přestěhovat, aby bylo do porodu všechno pěkně připraveno.

Někdy už to bylo nekonečné. Přibrala jsem dvacet kilo a připadala si jako velryba, která spolkla slona. Ať jsem jedla hodně nebo málo, každý týden ukázala váha o kilo víc.

„Nesmíte se tolik cpát, maminko,“ napomínala mě lékařka.

„Ale vždyť já už jím skoro jenom jablka.“

„No jo, jenže to jich nesmíte zbaštit pět kilo za den,“ smála se.

Michal poslední týdny žil jen zařizováním bytu. Sedávali do noci s kamarádem designerem a nad lahvinkou vína vymýšleli všechno možné, někdy i nemožné. Když jsem něco namítla, hned mě zaháněli, ať prý si jdu psát ty svoje ženské výmysly do časopisu a nepletu se do práce profesionálům.

„Myslela jsem, že v tom bytě budeme bydlet, a ne že s ním chceš vyhrát soutěž o nejstudenější interiér roku. Vždyť je to samá kovová konstrukce a sklo. Uvědom si, že tam budeme s malým dítětem.“

„Helenko, to teplo tam přece vneseš ty,“ prohlásil Michal poeticky a já bych ho nejraději praštila. Návrh vypadal zajímavě, ale vzhledem k Michalovu obdivu k minimalistickému stylu jsem netušila, kam si vlastně uložíme věci.

„A co to má být na tom stropě? Vypadá to jako stan. Nebo ten výkres držím obráceně?“ motala jsem s papírem.

„To je přece osvětlení. Na stropě bude objekt s vypnutého bílého saténu a v něm žárovka. Paráda, že?“

Už jsem si připadala protivná tím, jak na všem vidím nějaké chyby, tak jsem manžela pochválila, ale stejně mi vrtalo v hlavě, jak tu věc budu ve čtyřmetrové výšce čistit, až se upráší, nebo až dovnitř napadají mouchy. A co když praskne žárovka? Raději nedomýšlet.

x x x

„Míšo, prosím tě, mohl bys jít ještě vyvenčit Olivera, než půjdeš do práce? My jsme dneska s Terezkou nějaké unavené,“ hladila jsem odpoledne své obří břicho.

„Tak si běžte lehnout, já půjdu hned,“ pohladil mě také. V tu chvíli dítě změnilo polohu a vedle Michalovy dlaně naskočila velká boule. Opatrně ji osahával a hádal, jestli je to loket nebo třeba patička. To ho úplně fascinovalo.

Pustila jsem si televizi a podložila se polštáři na posteli. Byla jsem ráda, že budu mít chvilku klid. Oliver odcházel s páníčkem a nechápavě se po mně ohlédl. Byl zvyklý, že chodíme většinou spolu, ale v jeho osmi měsících s ním mávala psí puberta, kterou jsem já, ve svých osmi měsících, zase tak dobře nezvládala. Už měl výšku dospělého psa, ale ještě byl nohatý a trošku neohrabaný, takže se mě občas lidé ptali, jestli je to štěně dogy harlekýna. Zvykl si u nás rychle. Kočky sice nejdříve protestovaly, ale když zjistily, že jim to legrační puntíkované psí třeštidlo nechce ublížit, vzaly ho do party.

Oliver se uměl smát. Vypadalo to nesmírně komicky, ale byl to nefalšovaný smích. Prý je tahle schopnost pro dalmatiny typická, ale já jsem nic takového ještě neviděla. Vypadalo to tak, že když nás vítal, nebo přišla nějaká návštěva, ohrnul pysky a vycenil zuby. Současně vrtěl nejen ocasem, ale rovnou celým zadkem. Lidé, kteří ho neznali, měli obavy, že jde o výhružné cenění zubů a dávali se k Oliverovu překvapení na ústup. On se však na lidi opravdu poctivě řehtal a vydrželo mu to celý jeho psí život.

Od té doby sleduji všechny dalmatiny, které potkám a pár smíšků už jsem mezi nimi objevila.

Probudilo mě jakési divné nepohodlí. Začínalo se stmívat. Michala jsem neslyšela, ten už šel určitě do divadla, a Oliver, stočený do klubíčka, chrupkal v nohách postele. Podbřiškem mi projela křeč. Nejdříve jsem tomu nevěnovala pozornost, ale pak mi připadlo, že křeče přicházejí v docela pravidelných intervalech.

„To ne, děvenko! Ještě je skoro měsíc čas, tak nikam nespěchej,“ přemlouvala jsem břicho.

Ani jméno jsme ještě definitivně nevybrali. Od té doby, co jsme se dozvěděli, že je uvnitř děvčátko, začali jsme sice říkat bříšku pracovně Terezka, ale líbila se mi i spousta jiných jmen. A hlavně nejsme přestěhovaní. Chtěla jsem ještě hodně věcí protřídit a zlikvidovat, ať s sebou nevláčíme zbytečnosti, které se pak stejně vyhodí.

Uklidňovala jsem se, že jsou to jen „poslíčci“, ale přesto jsem začala vytahovat věci ze skříní a cpát je do velkých pytlů, které jsem už naštěstí v předstihu nakoupila. Čas ubíhal a bolesti začaly být silnější a častější. Nasunula jsem tři pytle do jednoho kouta a tři do druhého. Na jedny jsem dala ceduli „přestěhovat“ a na druhé „vyhodit“.

Bylo půl jedenácté a Michal nikde. Zkoušela jsem volat do divadla, ale prý už dávno odešel. Pak jsem si vzpomněla, že se na dnešek zase domlouval s tím designerem. Asi mě nechtěli rušit, tak se chudáčci obětovali a šli se namazat rovnou někam do hospody.

„Au, au, maminko, tys měla pravdu, když jsi říkala, ať si neberu umělce, že bude pít. Už je to tady. Nikdy není doma, když je potřeba,“ nadávala jsem, a ve chvílích mezi kontrakcemi jsem si chystala tašku do porodnice. Bylo mi jasné, že i kdyby se teď Michal vrátil, stejně mi už nebude v ničem užitečný, a po půlnoci jsem si zavolala sanitku.

Oliver pochopil, že se děje něco divného. Zdravotníci v červených kombinézách se mu pranic nelíbili a chtěl jít se mnou. Tentokrát se vůbec nesmál, ale štěkal a dorážel.

Jeden z nich Olivera odkopl. Zaječela jsem na něj, co si to dovoluje. Snažila jsem se psa uklidnit, ale pánové už mě tlačili ze dveří. Oliver štěkal a kvílel jako šílený.

„Takhle zburcuje celý dům, nemohli byste mu píchnout něco na uklidnění?“ zeptala jsem se.
„Jsme snad veterináři?“ odsekl mi ten, co prve Olivera kopnul.

„Tak já ho dám k sousedce,“ napadlo mě. Vytrhla jsem se jim a zkroucená v předklonu jsem mazala o patro výš.

„Ženská, neblázněte, je nejvyšší čas, jinak nám porodíte v sanitce,“ rozčiloval se záchranář.  Zazvonila jsem a v tu chvíli mi praskla voda.

Od té chvíle byly kontrakce ještě mnohem silnější. Prodýchávala jsem bolest a syčela nadávky směřující k Michalovi.

Trvalo nekonečně dlouho, než paní Chmelíčková otevřela. Byla rozespalá, s natáčkami na hlavě, a vůbec nechápala, proč jí uprostřed noci čupím u dveří.

„Co se děje?“

Protože už byla trošku nedoslýchavá, musela jsem jí třikrát opakovat, že chci, aby u sebe nechala přes noc Olivera, jinak že se v domě nikdo nevyspí.

„A proč?“ koukala na klíče, které jsem jí strkala do ruky.

„Protože jedu do porodnice a manžel není doma. Paní Chmelíčková, ráno na něj zazvoňte, vraťte mu psa a řekněte mu to, prosím vás.“

Konečně jí všechno došlo, ale pro změnu začala zmatkovat a málem si zabouchla vlastní dveře. Chlapi už na nic nečekali, každý mě chytil z jedné strany a upalovali se mnou do sanitky. Pak už šlo všechno ráz na ráz. Cítila jsem velký tlak, jak se dítě dralo na svět.

„Asi to vážně nestihneme,“ kvílela jsem na lehátku.

„Vydržte, maminko, za chvilku jsme tam,“ kontroloval záchranář situaci.

„Už je vidět hlavička?“ ptala jsem se.

„To není hlavička,“ zděsil se a hned volal vysílačkou, že ten porod, co vezou, už se rozběhl, ale že je to konec pánevní. Byla jsem zmatená a ptala jsem se, co to znamená.

„To znamená, že je dítě obrácené a netlačí se ven napřed hlavičkou, ale zadečkem."

„To jde?“ děsila jsem se.

Další události jsem vnímala jako ve snách. Zastavili jsme před nemocnicí, ze které už vybíhal personál s lehátkem, na které mě doslova přehodili, a případnému divákovi se musel naskytnout nevšední pohled. Dlouhou chodbou v Nemocnici Milosrdných bratří utíkaly sestry s lehátkem, jedna už mě rovnou svlékala a v běhu mé svršky házela druhé sestře, která je sbírala. Potom mi strčily ruce do krátké bílé košile a už jsem byla na sále.

Dál si vybavuji jen starostlivé výrazy lékařů, kteří se nemohli dohodnout, jestli bude možný porod přirozenou cestou, nebo mají přistoupit k císařskému řezu. Zvolili první variantu a to, co následovalo, bych si nerada ještě někdy zopakovala. Nejdůležitější však bylo, že ač zadečkem napřed, přišla na svět krásná zdravá holčička. Dostala jméno Jolanka. Terezku jsem pustila z hlavy v momentě, kdy jsem zjistila, že jen na našem pokoji, kde bylo deset maminek, se vyskytují Terezky už čtyři.

„Volal váš manžel a moc vás pozdravuje,“ vyřizovala mi v poledne sestřička.

Ukázal se až za tři dny a vypadal strašně. Zapřísahala jsem ho, aby přestal slavit a honem připravil to nejnutnější do nového bytu, abych už tam mohla s dítětem z porodnice přijet. Ubezpečil mě, že všechno zařídí a prý si nemám dělat vůbec žádné starosti. Moc mě to neuklidnilo.

Za další tři dny si pro nás přijel. V bytě stál Venca Špatný na štaflích a maloval, dětská postýlka byla v koutě rozložená na prvočinitele a v ložnici ležela matrace rovnou na zemi. Před ní, také na zemi, trůnil televizor, podložený zákoníkem práce, aby se na něj lépe koukalo.

„Kde je Oliver a kočky?“ zeptala jsem se unaveně.

„Kočky jsou ještě v aťasu a Olivera jsem raději nechal u paní Chmelíčkové, měl jsem moc práce,“ prohlásil Michal.

„No to vidím,“ rozhlížela jsem se po nějakém tupém předmětu, kterým bych ho bacila. A to jsem ještě v tu chvíli netušila, že celý týden zapíjel Terezku, protože si v tom opojení ani nezapamatoval, že se naše miminko jmenuje Jolanka.

MIA KOBOSILOVÁ