5. MATÝSEK    Podzim s sebou přinesl spoustu změn, které nám obrátily život úplně naruby. Michal se dozvěděl, že bude muset opustit svůj atelier a tím pádem i byt, který byl jeho součástí. Naštěstí ne okamžitě, ale dostal půlroční lhůtu. Do toho jsem mu oznámila, že bude tatínkem. „To bychom měli dát pryč kočku, protože přenáší toxoplasmózu, ta prý je pro těhotné ženy strašně nebezpečná,“ začal se strachovat Michal, když se vzpamatoval z bohatýrské oslavy na počest svého budoucího potomka.

„Blázníš? To jsou jen pověry. Navíc bude mít Čenda každým dnem koťata, tak kam bys ji chtěl dávat?“ 

„Aby sis to potom nemusela vyčítat, Heleno, to není žádná legrace.“

Když mě oslovil Heleno, tak mluvil opravdu vážně. Jinak jsem pro něj byla vždycky Helenka nebo Helča. V tu chvíli jsem se lekla, aby mě přece jen nechtěl o Čendu připravit.

„Neboj se, miláčku, toxoplasmóza se nepřenáší jako chřipka. Už jsem si o tom něco přečetla. Člověk ji může chytit i ze syrového masa, takže pravděpodobnost, že si dám nakažený tatarák, je určitě větší, než že pozřu den staré kočičí hovínko. Jedině takhle by k tomu totiž mohlo dojít.“

„No dobře, dobře, já o tom nic nevím, ale říkal to Venca Špatný. Vždyť víš, že mají čtyři děti tak už má nějaké zkušenosti.“

„On tedy určitě, ale řekla bych, že spíš s opicí za krkem než s kočkou.“

Venca Špatný byl výtvarník, který se nikdy samostatně neprosadil, i když mu talent rozhodně nechyběl. Měl však trochu problém s alkoholem, tak nad sebou potřeboval pevnou ruku. Vyřešil to tak, že pracoval jako civilní zaměstnanec u vojáků a v nedalekých kasárnách maloval plakáty a vyráběl nástěnky. Když jsem se v roce 1990 nastěhovala k Michalovi, tak už si u něj Venca asi pátým rokem přivydělával jako modelář. Měl v té době pětačtyřicet a vyskytoval u nás tak často, že jsem ho vnímala téměř jako člena rodiny. Byl maličký, holohlavý a pořád usměvavý. Člověk ho musel mít rád.

Svým způsobem vychovával i o deset let mladšího Michala, když ho například usměrňoval při reakcích na moje první kuchařské pokusy. Dělala jsem tehdy špagety s parmazánem podle receptu z časopisu. Musela jsem Michala a Vencu volat asi třikrát, než přerušili práci a přišli k večeři. Mezitím ten parmazán na špagetách zatuhnul a pevně je slepil, takže zabodnutá vidlička otáčela rovnou celým talířem. Michal bručel a já se raději uklidila do naší provizorní kuchyňky. Cestou jsem ale ještě zaslechla Vencu, jak říká:

„Jez a chval, jinak se ti na to příště vybodne. Je to mladá holka, však se vařit naučí, neboj se.“

Měla jsem ho za to ještě raději. Horší ovšem bylo, když si někde přihnul. To potom šla zodpovědnost stranou. Vencu to trápilo, ale nemohl si pomoci.

Jednou jsem přišla večer z práce a našla jsem doma soptícího Michala.

„Co se děje, zlato?“ zeptala jsem se opatrně.

„Ale, Venca už tu měl být asi tři hodiny a není po něm ani vidu ani slechu. Je potřeba pracovat celou noc, protože ráno musím bezpodmínečně předložit ke schválení hotový model scény. Sám to nejsem schopen v žádném případě stihnout,“ chytal se za hlavu.

„Myslíš, že zapomněl?“

„To rozhodně ne, včera jsme se jasně domluvili.“

„Víš co? Skočím se podívat do té jeho oblíbené hospody ke kasárnám,“ nabídla jsem se.

Měla jsem štěstí. Když jsem nakoukla oknem do lokálu, uviděla jsem Vencu, jak sedí u stolu se dvěma muži a rozkládá rukama. Před sebou půl piva a celého panáka. Vešla jsem dovnitř.

„Heluško, sluníčko, pojď sem k nám, já ti musím něco říct,“ halekal Venca přes celou hospodu.

Všichni se po mně podívali a já se snažila být úplně neviditelná. Prošla jsem sprškou různých poznámek až k hříšníkovi, který okamžitě spustil svůj obvyklý srdceryvný monolog: „Já jsem takový neřád, kamarádovi slíbím pomoc a místo toho tady chlastám. On to teď chudák určitě nestihne, protože jsem nepřišel. Tolikrát už mi pomohl a já mu to takhle oplácím.“

„Tak pojď, půjdeme za Michalem a nějak mu to vysvětlíme,“ mávla jsem lístkem na vrchního a zaplatila ten dlouhý plot z čárek, který už stačil postavit.

 Ani neprotestoval, i když měli jeho kumpáni spoustu řečí. Jen do sebe ještě v nestřežené chvíli obrátil toho posledního nalitého panáka. Horší bylo, že sotva stál na nohou, takže jsem s ním  dobrou půlhodinu chodila pěkně svižně po parku, aby se trochu vzpamatoval. Vyptávala jsem se na děti a na všechno možné, abych kontrolovala, zda ho již opouští „patlavost řeči“.

Venca měl čtyři dcery s jednou manželkou. Nejdříve měli dvě děvčátka rychle po sobě, a když už jim bylo kolem dvacítky, tak si pořídili další dvě. Prý jim bylo najednou smutno.

Z parku jsme zamířili do aťasu. Když Michal uviděl Vencu, jak na něj provinile kouká a usmívá se při tom jako měsíček na hnoji, musel se začít smát taky. Pak náš kamarád ještě absolvoval vlažnou sprchu, dvojitou kávu a pomalu začal fungovat.

Cítila jsem se unavená, tak jsem jim ještě nachystala misku s pomazánkou, pár krajíců chleba a šla jsem si lehnout. Budoucí maminky přece musí hodně spát. Po půlnoci mě vzbudila Čenda, která pořád nervózně přecházela sem a tam po pokoji a mňoukala. Potom si zalezla do nejnižší z polic, které byly v čele naší postele, a do rána tam porodila čtyři koťata.

 Čenda, ač sama málem ještě kotě, byla vzornou mámou. Udělala jsem jim měkký pelíšek rovnou v té polici, protože se tam kočka zřejmě cítila bezpečně a odmítala ji opustit. Když jsem jí přemístila koťata jinam, v momentě je nanosila zpět do police. Hlídala své děti jako oko v hlavě a nikdo, kromě Michala a mě, se nesměl ani nakouknout. Já měla dokonce dovoleno brát ty malé válečky do rukou, těšit se s nimi a hlavně je pozorovat.

No, mezi námi, ze začátku nic moc, takové mokré myši, ale pak už byla koťátka den ze dne roztomilejší. Jedno z nich bylo přesnou mourovatou kopií své matky a všechna ostatní zase bílá s malými černými a hnědými ostrůvky.
 

Pozorovala jsem Čendu jak je krmí, masíruje bříška, aby se vyprázdnila, čistí je a uklidňuje předením. Když malé kočky povyrostly, učila je žrát z misky, dohlížela na jejich první souboje a občas trestala neplechy. To už jich bylo všude plno a museli jsme šoupat nohama po zemi, abychom některého drobečka nezašlápli.

Ta tři bílá koťátka se nám podařilo rychle udat mezi známými, dokonce i Venca si vzal jedno pro dcerky, ale mourovaté nám zůstalo.

Bylo mi líto Čendy, že přijde o všechny děti a bude smutná, tak jsem uprosila Michala, že si poslední kotě necháme. Byl to kocourek a dostal jméno Matýsek. Když ještě trošku povyrostl, usoudila Čenda, že už by s ní mohl začít chodit na zahradu. Přesně si vybavuji, jak seděla na „kočičím okně“, mňoukala a nutila Matýska, aby za ní vyskočil. Ten se strašně snažil, ale pořád mu chyběl kousek k tomu, aby dosáhl na parapet. Když už byl vysílený, tak ho nechala chvíli odpočinout, ale brzy na něj volala zase. Potom se mu najednou podařilo zachytit předními tlapkami. Visel na parapetu a vyděšeně mňoukal. Čenda ho chytila za zátylek a vytáhla nahoru. Tehdy spolu byli poprvé venku a za pár dní už skákal úplně sám.

Matýsek rostl jako z vody. V jednu chvíli byli s Čendou stejně velcí a docela se nám pletli, ale brzy se z Matýska stal pořádný Mates. Nějak mámě přerostl přes hlavu.

MIA KOBOSILOVÁ