4. Kočka Čenda    Něco se mihlo za oknem našeho přízemního ateliérového bytu a hned to zase zmizelo. Chvíli nic a najednou sedělo na parapetu odrostlejší mourovaté kotě a mňouklo na pozdrav. Skočilo do místnosti a zvědavě se rozhlédlo. Vůbec mu nevadilo, že tam stojím a šlo prozkoumat misky, které měl Šmolek pod oknem. Ten ležel na křesle stočený do klubíčka a nevěděl o světě. „Vstávej lenochu, máme návštěvu,“ dloubla jsem do kocoura. Líně se protáhl a pak uviděl vetřelce.

Vyskočil na všechny čtyři, ale zůstal stát a jen po mně tázavě koukal. Vykročila jsem pomalu směrem ke kotěti a čekala, že okamžitě uteče. Hrdina Šmolek se přikrčeně sunul za mnou. Zvířátko nejenže neuteklo, ale klidně se nechalo Šmolkem očichat, otřelo se mi o nohy, pak znovu mňouklo a odešlo oknem.

„Vypadal jak kocour Čenda, kterého měli vloni u tety v Netkovicích, pamatuješ se na něj?“ popisovala jsem později Michalovi nezvaného hosta. Neuběhla ani půlhodina a Čenda byl zase na okně. Ten den ještě třikrát a při poslední návštěvě se klidně natáhl na koberec a zdřímnul si. To zvířátko se prostě rozhodlo, že u nás bude bydlet.

„Sice vypadá jako Čenda, ale je to kočka,“ oznámila jsem po bližším zkoumání pod ocáskem.

„Tak to může být „ta“ Čenda,“ zavolal Michal z atelieru.

Nestačila jsem se divit. Čekala jsem protesty a žádné se nekonaly. Možná si Michal řekl, že už je to jedno, jestli se nám pod nohama motá jedna kočka nebo dvě. Raději jsem se neptala, aby si to ještě nerozmyslel. Jenže druhý den jsem to stejně nevydržela a vysvětlení bylo překvapivé. Michal nemohl přenést přes srdce, že jsem nechala Šmolka vykastrovat. Zřejmě nějaká samečkovská solidarita. Zdál se mu najednou smutný, lenivý a bez smyslu života. Usoudil, že mu společnost další kočky prospěje.

„Proč se na mě tak mračíš, Michale?“ zeptala jsem se při pohledu na jeho svraštělé čelo.
„Já jsem si jen představil, kdybys něco takového provedla mně. No hrůza!“

„Neboj, zlato, pokud si nezačneš značkovat dveře a okna jako Šmolek, nic ti nehrozí,“ ujistila jsem ho. „A máš pravdu, třeba ho Čenda trošku rozveselí.“

Naše šelmičky tvořily velmi nesourodou dvojici. Siamský kocour Šmolek byl šlechtěná gaučová ozdoba a Čenda naopak typická kočka domácí, která dosahovala sotva třetiny Šmolkovy velikosti. Přesto ho doslova adoptovala a já bych nevěřila, jak úžasné zážitky mě v budoucnu čekají při pozorování tohoto zvířecího druhu.

Čenda vyžadovala, aby to okno, kterým k nám poprvé přišla, bylo stále aspoň pootevřené. Jinak u něj seděla a nepřetržitě mňoukala. Vedlo do vnitrobloku, kde bylo pár stromů, záhonků a sušáků na prádlo, takže pokud zrovna nemrzlo, zůstávalo otevřené a dostalo název „kočičí okno“. Čenda každou chvíli někam odbíhala a lákala Šmolka s sebou. Dříve nikdy sám ven nechodil, ale nebránila jsem mu, připadalo mi to přirozenější, než ho zavírat v bytě. Snažil se mazanou a světaznalou Čendu napodobovat, ale byl velmi opatrný. Nejdříve ji jen pozoroval z parapetu. Potom se osmělil a skočil do zahrady. Dlouho se procházel jen pod oknem a každou chvíli mě volal, protože když mě viděl, byl klidnější. Pak najednou zmizeli oba. V duchu jsem se s kocourem loučila a už jsem ho viděla přejetého nebo ukradeného. Naštěstí ho Čenda po chvíli přivedla v pořádku nazpět.

Po pár dnech jsem dokonce mohla úplně zrušit kočičí záchod, neboť Čenda zřejmě Šmolkovi vysvětlila, že takové věci se doma nedělají. Vlastně jim zůstaly jen misky ve výklenku pod oknem, do kterých jsem jim pěkně podstrojovala. Čenda si navíc samostatně vylepšovala jídelníček, protože uměla lovit. Každou chvíli přinesla ptáčka nebo myšku a pokaždé nejdříve předvedla jakýsi zvláštní rituální tanec na oslavu kořisti, kterou si pak odnesla k miskám a slupla. Když se v tu chvíli Šmolek přiblížil, jako že by taky kousek ochutnal, hned se po něm varovně ohnala.

„To je příroda, Helenko,“ konejšil mě Michal, když viděl, jak se snažím Čendu vyhnat ven i s úlovkem.

„Ale já nechci vidět, jak se příroda vzájemně požírá,“ zakrývala jsem si oči a ucpávala uši.

V té době jsem pracovala převážně doma, tak se dal udržet dostatečný pořádek, ale když jsme třeba vedli domů návštěvu, pod různými záminkami jsme vbíhali do bytu s předstihem a rychle likvidovali případné pozůstatky kočičí hostiny. Slabší nátury by nemusely pár myších hlaviček u misky rozdýchat.

Bylo nedělní odpoledne a my jsme doma umírali vedrem. Teploty už čtvrtý den šplhaly k pětatřicítce a člověk nevěděl, kam by se před protivným horkem schoval. U vody jsme se spálili už v sobotu, tak nás to nikam netáhlo.

„Království za klimatizaci!“ kvílel Michal.

„Nebo aspoň za dlouhé závěsy.“

„Proč, tobě nestačí zatažené žaluzie?“

„Ale ano, jen jsem si vzpomněla na Itálii. Jednou mě tam v létě pozvali na návštěvu do rodiny a koukala jsem, jak to mají vymyšlené. V době siesty zatahují těžké závěsy, které jsou dlouhé tak, že se válejí po zemi. Potom vezmou lavory se studenou vodou a nacpou do nich konce těch závěsů. Textil nasává vodu a ta se odpařuje do vzduchu.“

„Hm, to je skvělý systém. My si můžeme dát do lavoru akorát nohy,“ konstatoval Michal.

„Vidíš, to můžeme“, vyskočila jsem z křesla, „ale máme jen jeden, tak si je tam strčíme oba.“

V televizi začínala detektivka a na nás musel být úchvatný pohled. Křesla přisunutá k sobě, nohy ve vodě a v rukou misky se zmrzlinou. Koukali jsme na Columba, čvachtaje u toho spokojeně palci.

„Helčo, podívej! Co to má?“ vztyčil se najednou Michal v lavoru.

„Co? Kdo? Počkej, neblázni, vždyť to vyliješ!“

Pak jsem i já uviděla Šmolka, jak si pyšně vykračuje s myší v tlamě.

„Ona už ho to taky naučila,“ vzdychla jsem.

Šmolek se nám přišel s úlovkem pochlubit. Položil myš na podlahu a čekal na pochvalu. Než jsem se nadechla k proslovu, stalo se něco nečekaného. Myška sebou párkrát mrskla, rozhlédla se a prchla do kouta. Překvapený Šmolek vyrazil za ní a chtěl ji chytit. Nevěřila bych, co dokáže pud sebezáchovy. Jakmile se kocour přiblížil, myš najednou vypískla a vyskočila asi dvacet centimetrů vysoko. Šmolek se zastavil uprostřed pohybu a zíral. Vtom myš vyskočila ještě jednou, ale tentokrát proti kocourovi, zakousla se mu do kůže na krku a zůstala tam viset. Šmolka chytil úplný amok a začal zběsile lítat okolo místnosti. Chvílemi to bral doslova po zdech. Když se mu konečně podařilo toho rozčíleného hlodavce setřást, měl před ním od té chvíle obrovský respekt. Nehodlal se už ani přiblížit k rohu, kam se myška znova vmáčkla a čekala, co bude dál.

Všechno se to seběhlo tak rychle, že jsme s Michalem jen vyjeveně zírali. Natáhla jsem se pro ručník, abychom konečně mohli opustit lavor. Stejně však už bylo kolem mokro, protože Šmolek provedl jeden průlet přímo vodou.

„To je myš hrdinka, měli bychom jí dát svobodu odměnou za statečnost,“ prohlásil Michal.

„To by si určitě zasloužila, ale jak to chceš udělat?“

Michal na chvíli zmizel v kuchyni a pak se vrátil s dlouhými kleštěmi na grilování.

„Drapsnu ji do těch kleští a vyhodím na zahradu,“ řekl.

Jak řekl, tak neudělal. Jakmile se totiž přiblížil k vystresované myši, začala okamžitě pískat a vyskakovat proti jeho holým nohám. Ta malá myšička hnala velkého chlapa přes půl místnosti. Já už jsem v té chvíli stála na posteli a připadalo mi to nesmírně komické. Pak ještě o něco více, když jsme na té posteli, po dalším pokusu s kleštěmi, stáli oba. Za námi se kryl Šmolek s naježeným ocasem. Myš se pokaždé vrátila na stejné místo a nespustila z nás své černé korálky.

„Kdyby nás někdo viděl, tak by se bavil víc než u vás v divadle,“ utírala jsem si slzy od smíchu. „Co hadice od vysavače? Třeba by do ní vlezla jako do myší díry, co myslíš?“ napadlo mě.

Seděli jsme na posteli a přemýšleli, jak se dostaneme k vysavači, protože cesta vedla kolem myši. Naštěstí si Michal vzpomněl, že má za dveřmi atelieru, které byly na opačné straně, dlouhou roli průsvitného papíru. Přinesl ji, z jedné strany ucpal hadrem a přistrčil k myšce. Ta, když uviděla díru, hned byla v ní. Michal rouru rychle zvedl, přiskočil k oknu a obloukem hodil malou bojovnici do trávy. V mžiku byla pryč.

Takhle tedy dopadl Šmolkův první lov a bohužel i poslední. Asi po měsíci se podle domovnice, která nám to přišla říct, najednou objevil na zahradě dobrman, který důvěřivého Šmolka ošklivě poranil. Čenda mu asi nestihla říct, že před psy se musí prchat. Připlazil se v žalostném stavu pod „kočičí okno“, kde ho Čenda olizovala a zoufale mňoukala, aby nás přivolala. I když jsme ho okamžitě odvezli k veterináři, stejně chudáček druhý den pošel. U koho byla návštěva s dobrmanem, to jsme se nikdy nedozvěděli.

Čenda několik dní chodila a pořád svého kamaráda volala a hledala. Bylo moc smutné ji pozorovat. Potom nás ale překvapila. Skočila mi večer na klín, aby se pomazlila a jak jsem ji tak hladila, přišla mi nějaká tlustá.

„Michale, mám pro tebe novinku,“ nakoukla jsem do ateliru, „Čenda bude mít koťata.“

 MIA KOBOSILOVÁ

... : d@niela

ale, di ty jeden...
žádný takový, krafeš hlouposti

červenec 26, 2018 14:18